Integrální ekologie papeže Františka

Při zamyšlení nad tématem odpovědnosti a etických ohledů ve vztahu k naší planetě mi vytanula na mysl encyklika papeže Františka Laudato si’ (v překladu Pochválen buď). Už samotný podtitul – encyklika o péči o společný domov – dává tušit, o co jde. Svatý otec se pak v knize výslovně obrací „ke všem s touhou navázat dialog týkající se našeho společného domova“. Již předchozí papežové se podobného tématu ve svých promluvách a textech dotýkali. O integrálním rozvoji hovořili a psali Pavel VI., Jan Pavel II. i Benedikt XVI., který opakovaně vyzýval k tomu, aby se „odstranily strukturální příčiny nefunkčnosti světové ekonomiky a opravily modely rozvoje, které zjevně nejsou schopny zaručit respektování životního prostředí“. Byl si vědom toho, že „zhoršování stavu přírody jde ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití“ (encyklika Caritas in veritate, 2009).

Současný papež jde ale ještě dál, opouští transcendentální sféru úvah a ve svém poselství se zabývá konkrétními otázkami, které se týkají dnešního stavu planety a všech jejích obyvatel.

Název encykliky Laudato si’ se odkazuje na svatého Františka z Assisi a jeho Píseň tvorstva (Laudes Creaturarum – Chvalozpěv stvoření), jedno z prvních literárních děl psaných v italštině. „František je pro mě člověk chudoby, mírumilovný člověk, člověk, který miluje a chrání Stvoření“, zdůvodňoval kardinál Bergoglio po konkláve výběr svého papežského jména.

Základní otázka jeho encykliky zní: jaký druh světa chceme zanechat generacím, které přijdou po nás? A papež hned odpovídá, že tuto otázku nelze řešit izolovaně, pouze v oblasti životního prostředí. Vede nás naopak k tomu, abychom se ptali, co je smyslem života, jakou hodnotu má naše práce a veškeré naše konání na Zemi. Pokud se nebudeme zabývat těmito hlubšími problémy a vztahy, nebude naše starost o ekologii produkovat žádné významné výsledky.

Klíčovým pojmem textu papeže Františka se tak stává integrální ekologie neboli přístup k životnímu prostředí, který je neoddělitelně propojený s lidským a sociálním rozměrem, a který vyžaduje otevřenost kategoriím přesahujícím slovník exaktních věd. Papež připomíná, že podle knihy Genesis jsme my sami ze země, naše tělo je utvořeno z prvků naší planety.

Zmíněný pojem se poprvé objevuje v roce 1995 v publikaci amerických teologů osvobození Leonarda Boffa a Virgilia Elizonda s příznačným názvem Ecology and Poverty: Cry of the Earth, Cry of the Poor. Autoři se odvolávají zejména na myšlenky přírodovědců Ernsta Haeckela a Charlese Darwina a později Alda Leopolda, který považoval Zemi za živou bytost mající přinejmenším stejná práva jako člověk. Dnes je pojem integrální ekologie v oboru běžně používán a dokonce ho používají někteří ekonomové, aby zdůraznili, že problematiku životního prostředí nelze oddělit od otázek výroby a spotřeby.

Také obsah encykliky Laudato si’ naznačuje, že ekologické a ekonomické otázky jsou nerozlučně spjaty a jejich cílem je péče o stvořený svět a podpora důstojného života pro každého člověka. Integrální ekologie tedy znamená, že ekologické otázky a sociální spravedlnost tvoří v podstatě jeden celek, jelikož lidská společnost a příroda jsou součástí na sobě závislých životních systémů.

František píše, že „neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a krize sociální, nýbrž jedna a komplexní sociálně-environmentální krize“. A stejně jako Jan Pavel II. nás vyzývá k „ekologické konverzi“.

Už jen názvy jednotlivých kapitol a podkapitol napovídají, jak aktuální tato výzva je: Otázka vody, Ztráta biodiverzity, Klima jako obecné dobro. „Obecné dobro“ je vůbec pojem, u něhož se vyplatí zastavit. V papežově pojetí nejde o žádné vágní slovní spojení, ale o pečlivě vystavěný pojmový rámec, který předpokládá úctu k lidské osobě jako takové s jejími základními a nezcizitelnými právy zaměřenými na její integrální rozvoj. Obecné dobro vyžaduje určitý stupeň blahobytu, sociální bezpečnosti, stability, míru a vztahů založených na principu subsidiarity. Mezi nimi vystupuje především rodina jako základní buňka společnosti. Povinnost hájit a podporovat obecné dobro má pak celá společnost a především stát.

Jako architekta mě dále oslovil důraz, jaký papež František klade na problematiku veřejného prostoru a městského plánování. Nevím, zda encykliku konzultoval s nějakým urbanistou, ale podařilo se mu celkem přesně pojmenovat příčiny a důsledky nezkrotné urbanizace. Pojmy jako „městské tkanivo“ nebo „vizuální či akustický smog“ nejsou Svatému otci cizí. Na jednom místě píše: „Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje náš pohled na život, naše cítění i jednání. Ve svém pokoji, ve svém domě, na svém pracovišti a ve své čtvrti využíváme životní prostředí, abychom vyjádřili svoji identitu. Snažíme se přizpůsobit prostředí, a je-li neuspořádané, chaotické nebo vizuálně či akusticky znečištěné, pak přemíra podnětů omezuje naše snahy o rozvoj integrující a šťastné identity.“ K tomu přidává vliv médií a digitálního světa, což do veřejného prostoru navíc přináší jakýsi informační hluk. „Pravou moudrost, která je plodem uvažování, dialogu a velkodušného setkávání mezi lidmi, nelze dosáhnout pouhým shromažďováním dat, která nakonec jako jistý druh mentálního znečištění pouze zahlcují a matou“, dodává papež a hned tento problém propojuje s tématem velkého počtu specializací a fragmentace vědění. Podle něj věda, která chce řešit velké otázky, musí nezbytně brát zřetel na všechno, co přineslo poznání v jiných oblastech vědění, včetně filozofie a sociální etiky. S tím souvisí i papežova kritika technokratického přístupu k řešení dnešních problémů způsobených akcelerací změn lidstva a planety. „Ačkoli změna je součástí dynamismu komplexních systémů, rychlost, kterou jí dnes vnucuje lidská aktivita, je v rozporu s přirozenou pomalostí biologické evoluce.“

Když to opět vztáhnu na architekturu: dům nabitý moderními technologiemi nebude nikdy vpravdě energeticky úsporný a ekologický, pokud nedokáže využít lokální podmínky, bude-li špatně umístěný na pozemku a nevhodně orientovaný vůči světovým stranám.

Na podzim vyšla ve vatikánském knižním nakladatelství sbírka Františkových promluv a homilií pod názvem Naše matka Země, která se snad časem také dočká českého překladu. Papežovy texty nejsou jen četbou pro katolíky, ale tvoří podnětný zdroj k přemýšlení pro všechny, kdo chtějí přispět k udržitelnému rozvoji prostředí, v němž všichni společně žijeme.

Psáno pro budějovické kulturní revue Milk & Honey (#34 – Společný svět)

Příspěvek byl publikován v rubrice architektura a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář