Architektura péče, nebo péče o architekturu?

Protože v publikovaném článku budějovického kulturního revue Milk & Honey (č. 48) došlo k redakčním úpravám, které jsem neautorizoval, a které zásadním způsobem deformují význam mého textu, zveřejňuji zde jeho původní verzi.

Před dvěma lety jsme v architektonickém časopise ERA21 zpracovali téma „Architektura péče“ [1]. Navazovalo na „Architekturu zdraví“, která zase byla reakcí na pandemii covid-19. Věnovali jsme se typologii pečovatelských domů, domovů pro seniory nebo komunitních center. Vrcholem tohoto tématu jsou dva připravované velmi kvalitní projekty dětských hospiců – Domu pro Julii v Brně od ateliéru Čtyřstěn a hospice podpořeného Nadací rodiny Vlčkových v pražských Košířích od studia Petr Hájek architekti.

Když mě lidé z Milk & Honey oslovili k sepsání článku o péči, asi se očekávalo, že se budu věnovat právě takovým domům. Pak mě ale napadlo celé téma převrátit a zkusit se podívat nikoli na to, jak architektura dokáže pečovat, ale na to, jak my dokážeme pečovat o architekturu, potažmo o veřejný prostor. Tyto otázky ale fundamentálně souvisí s oborem, který má slovo péče přímo ve svém názvu – totiž s památkovou péčí. I toto téma jsme podrobně zpracovali v časopise ERA21, a to již před devíti lety v čísle s podtitulem Hmota a čas. [2]

Celý příspěvek