…aneb po stopách svatojakubské mušle.
Čtyři odvážní hoši a jeden kněz, 19 dní pěší chůze, modliteb, rozjímání, silentia, téměř 600 kilometrů. Společný úmysl za litoměřickou diecézi a dobrou volbu jejího biskupa. Hledání způsobů, jak očišťovat své srdce. To všechno byla a je pouť litoměřické mládeže za svatým Jakubem. Pouť do Santiaga de Compostela.
Jde-li člověk pěšky, prožívá každé místo do detailní hloubky a má dostatek prostoru pro úvahy. Každý člověk se v životě dostává na rozcestí. Důležitý je cíl, a proto záleží na volbě cesty. Pravý poutník nevolí žádnou dlážděnou a širokou zkratku, nýbrž stezku úzkou, náročnou a zdlouhavou.
Pouť je podobenstvím života. Poutník kráčí a na ničem neulpívá. Míjí dobré i zlé, nezná přesně svou cestu, jako nezná budoucnost. Tak odcházím i já, veden touhou oprostit se na chvíli od všeho, co mě svazuje. Mám minimum materiálna, jsem odkázán sám na sebe a především na Boha a jeho vedení – tak jako v životě.
Ostatní poutníci jsou již týden na cestě ze Santanderu severní trasou (Camino del Norte) a mou úlohou bude dohonit je. Pouť začínám kdesi u Barcelony. Domorodci neovládají jiný jazyk než svůj mateřský, ale když člověk chce, domluví se všude. Nejdříve zakouším španělskou pohostinnost, jenže pak trávím celé odpoledne stopováním u silnice. Bezúspěšně. Vedro, prach, žízeň, hlad, samota, třetí den bez sprchy. Mám promodleno již sedmnáct desátků růžence a zbytek vzdávám. Nezvládám to. Jsem jen jedním z milionu životních příběhů a osudů, nikoho nezajímám. Stovky řidičů ještě dnes zapomenou, že kohosi minuli u silnice. Činím rozhodnutí v budoucnu vždy brát stopaře.
První den spím v parku plném komárů, druhý den na fotbalovém hřišti, třetí den uprostřed města na lavičce. Konečně dorážím do Aviles a setkávám se s Jiřísem, Talířem, Chýnem a otcem Vaškem. Obdržím Credential – oficiální průkaz poutníka a mohu tak vyjít ve společenství poutníků, kteří mají v nohách už přes 150 kilometrů. Je to znát. Tempo mi zprvu připadá docela zběsilé. Člověk se jen na chvilku zastaví u ostružin, kterých jsou všude mraky, a zbytek výpravy se mu mezitím ztratí za obzorem. Značení cesty není ze začátku moc kvalitní, ale „camino si nás vodí“.
Stravujeme se většinou stylem „co příroda dá“, takřka zdarma. Čaj vaříme z máty, k večeři si klidně dáme směs čočky, hub, kukuřice, jitrocelu a pampelišek. O vodu lze požádat kdekoliv, žebráme i o cukr, sůl či cibuli. Vašek působí při nákupu ostatních surovin zkušeně. Ví, jaká supermercada mají co nejlevnější a co je zrovna v akci. Na rozdíl od ostatních poutníků využíváme jen zřídka ubytoven (albergue) a radši kempujeme ve volné přírodě. Jednou nás ve 4 ráno budí déšť, proto později volíme strategičtější místa na krytých pódiích (tzv. báň pro panověě) nebo v opuštěných zemědělských usedlostech (tzv. domek pro panověě). Počasí se postupně zhoršuje a jsou chvíle, kdy rozhodně nelituji investice do profi-pláštěnky.
Od moře se dostáváme do hor. Vesnice jsou čím dál „vesnicovatější“, běžně míjíme stáda ovcí, krav a koz, štěkají na nás psi. Získávám povědomí o tom, co znamená pojem „španělská vesnice. Objevují se první puchýře, krvavé rány na nohou, u Hynka dokonce problém se zubem a horečka. Poutník se nevzdává. Vzdálenost, kterou běžně dáváme na diecézní pouti za den, tady ujdeme za dopoledne.
Pouť je hluboká, silná, duchovní. Rozhovory s ostatními poutníky mi pomáhají utříbit si vlastní myšlenky. Touha změnit svět se pomalu mění v touhu změnit sám sebe.
V závěru začínáme pět dní silentia. Každý den se jeden z nás stává christoforem – nositelem Krista. Má celý den na hrudi Eucharistii a večer pak společně chválíme Pána a prosíme za život dotyčného poutníka a za jeho úmysly. Ježíš putuje skutečně s námi. Zdá se mi, jako by Bůh zpočátku mlčel, ale s blížícím se cílem k nám mluví čím dál zřetelněji. Zjišťuji, jak moc se dnešní společnost potácí v povrchnosti. A co víc – potácím se v ní i já. Žiju si tu nějakou rádoby-víru, vlastně ani pořádně nevím, zda věřím. Denně klesám pod tíhou vlastních hříchů a přitom bych chtěl budovat dokonalý svět…
Dorážíme do cíle. Naše pouť je symbolicky zakončena mší svatou v bazilice sv. Jakuba a rozhoupáním obří kadidelnice. Je to s ní jako s naším životem – jednou jsi nahoře, jednou dole.
Jako praví poutníci se chceme vydat na místní letiště stopnout si charterový let do Prahy, ale tuto myšlenku následně zavrhujeme. Stejně nakonec poletíme. Na letišti v Gironě jsme svědky otřesné události, která jen potvrzuje nedokonalost tohoto světa. Zlo se tu ztělesnilo ve zfetovaném rasistovi, jenž neváhal krvavě napadnout letušku.
Apoštol Petr píše: „Buďte střízliví a bděte, protože váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout. Postavte se proti němu, silni vírou.“ (1 Petr 5,8)
Každý, kdo chce posílit svou víru, kdo se potácí v pochybnostech, beznaději a rezignaci, ať se vydá na pouť. Občas stačí putovat jen do nitra svého srdce. Někdy je dobré dotknout se dna, neboť právě tam se může zničehonic objevit Bůh…