Svévolně šířit a kopírovat tento text bez souhlasu autora je zakázáno.

Pierre Francastel ve svém díle Figura a místo vytváří vlastní metodologii četby figurativního umění v období italského quattrocenta a s pojmy figura a místo nakládá poněkud jinak, než bylo předtím zvykem.
Pojem figury je používán v kontextu s celými figurativními systémy a kompozicemi, autor hovoří o figurativních předmětech. Nejedná se pouze o čisté zobrazení člověka či iluzivní znázornění souboru předmětů, jež lze jako takové objevit ve vnějším světě. Důležitou roli přitom hraje způsob čtení a dešifrování obrazových vztahů. Jednotlivé prvky vytvářejí vazby mezi věcmi, jež umělec viděl a věcmi, jež věděl, a to buď v rovině zkušenosti nebo v rovině intelektuálních poznatků (historických, sociálních apod.) Každé figurativní dílo je jak v paměti, tak i ve vjemu. Při jeho četbě je potřeba vysledovat vztahy mezi námětem a způsobem, jímž je prezentováno. Figurativní předmět není jen přesnou náhražkou věci, scény, události, odrazem ani sdělením nějaké skutečnosti, není ani symbolem, ale sugeruje virtuální a možné vztahy mezi prvky vytěženými ze vzpomínky i bezprostředního vjemu. Zobrazení figurativního předmětu je založeno na intelektuálním systému vztahů, jež vznikají mezi věcí poznanou osobní zkušeností, její představou a znakem, což je u každého malíře individuální. Figurativní předmět vzniká spojením reálného (fenomenologického) a imaginárního (konceptuálního).

Podobně Francastel nakládá s pojmem místa. Odklání se od tradičního pojmu prostoru. Samotný obraz se stává místem setkávání smyslově zkušenostních (reálných) a myšlenkově imaginárních prvků. Místo se týká myšlení člověka, nikoli jen samotné přírody a zobrazení skutečnosti. Je jakousi sestavou figurativních předmětů, mezi nimiž na dvourozměrné ploše výtvarného díla vznikají určité vztahy, opodstatňující zkombinování prvků často zcela protikladného původu (v období quattrocenta se většinou jednalo o prostorové i časové montáže). Pokud obraz správně a důkladně dešifrujeme, mělo by nás figurativní místo dovést k poznání informačních zdrojů, z nichž malíř čerpá a současně i k logickým vztahům, které jim přisuzuje. Umělec sestavuje, prolíná a konfrontuje nejrůznější předměty a prvky reálné i imaginární, různého časového původu, aby jim v průsečíku figurativního místa dal konfiguraci, která vymezuje význam výtvarného díla.

Figury a místa tvoří systémy, jejichž konfrontací a analýzou můžeme rekonstruovat způsob, jakým vznikly a jak fungují. Umožňují obraz nikoli začlenit do reality, ale rozluštit jeho významy.

FL, 3/2005

Použitá literatura:
Francastel, Pierre: Figura a místo – vizuální řád v italském malířství v 15. století, Odeon, Praha 1984