V architektonických časopisech se čtenář dozví, kdo jakou soutěž zrovna vyhrál a kdo jakou skvělou realizaci právě dokončil. O složitých začátcích a strastiplné cestě na výsluní však panuje hluboké mlčení. Časopis ERA21 se rozhodl nejen poprvé uceleně zmapovat nejmladší středoevropskou generaci architektů ve věku 25–35 let, ale přímo jí nabídl i podíl na koncepci čísla. Je však možné uvařit z guláše informací plnohodnotnou výpověď? Jací začínající architekti jsou?
Co se v mládí naučíš…
Nevím, zda jsem skutečným prototypem začínajícího architekta. Je poměrně těžké zahlédnout mne bez batohu, jehož obsah v sobě takřka vždy zahrnuje nezbytné věci pro přežití: zubní kartáček, foťák, spacák a notebook. Když jsem v neznámém prostředí, pohybuji se zásadně v takových místech, kam by mne běžný průvodce nezavedl. Vjem časoprostoru je pro můj dobrý pocit stejně důležitý jako krabička poslední záchrany. Snažím se vše zachycovat na fotkách, nikdy to ale není ono. Nacházet se „on the road“ znamená být zvědavý, identifikovat se s místem a vytřískat z něj maximum. Inspiraci hledám úplně všude: nikdy nevíte, jaký poklad se kde může skrývat. Sleduji o malinko starší kolegy a zjišťuji, že tři roky praxe navíc znamenají obrovský rozdíl v prioritách, způsobu práce i myšlení. Vybraným zástupcům nejmladší generace českých a slovenských ateliérů bylo položeno několik anketních otázek. Analýza ukázala, že oslovené ateliéry s průměrnou dobou od založení tři a půl roku se v mnoha ohledech potýkají s podobnými problémy a tématy. Učiním zde pokus o jejich interpretaci. O objektivnosti následujících údajů lze však polemizovat asi tak jako o úvodní charakterizaci mladého architekta. Vydejme se spolu na průzkum a zjistěme, kdo je to začínající architekt dnešních dní.
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Založit architektonickou kancelář dnes vyžaduje patřičnou dávku odvahy. Může si to dovolit jen ten, kdo je dostatečně progresivní a kdo hlavně ví, co chce. Neexistuje snad jiný obor, kde by tolik doslovně platilo známé anglické pořekadlo „learning by doing“. Oproti jiným profesím má architekt jednoznačnou (ne)výhodu – mladý a nadějný je ještě ve svých pětatřiceti letech. V době, kdy se lidem pracujícím v jiných odvětvích právě podařilo zabezpečit rodinu, splatit dluhy, zajistit si pokojné stáří a postavit dům. Dům, který často vyprojektoval architekt středního věku, stále nováček ve svém oboru. To může být pro někoho frustrující, pro někoho výzva. Tato felix culpa je příčinou i toho, že architekt se může dlouhou dobu cítit mladý. Svou první vážnou realizaci podniká jako větrem ošlehaný kmet. Zkušenosti nabyl během své předchozí praxe plné tvůrčího nadšení, ale i přehmatů, omylů a slepých cest. Aby mohl dostatečně reflektovat vše poznané, musí mít zaručenu dlouhověkost. Pro většinu světových architektů přišla podstatná realizace až po deseti letech usilovné práce. Louisi Kahnovi bylo jednapadesát, když světlo světa spatřila Yale University Art Gallery, jeho první velká stavba. Architekt tak vlastně začíná celý život… V našem výzkumu se zaměřujeme na generaci, která stojí teprve na startovní čáře. Lze ji vůbec zachytit?
Ve dvou se to lépe táhne a víc hlav víc ví
Není to tak dávno, kdy architekti pracovali spíše jako osamělí bojovníci a případnou spolupráci rozvíjeli jen u větších zakázek. Zato dnes je obvyklé, že skupina architektů vystupuje jako jeden celek. Má to své výhody i nevýhody. Týmová práce vyžaduje větší sociální inteligenci, schopnost hledat kompromisy a potlačovat své ego při jakémkoli rozhodování. Na druhé straně sdružování architektů probíhá zcela přirozeně. Většina z nich navazuje na spolupráci, která vznikla již na škole. Mladí architekti často otevírají své studio, aniž by za sebou měli jakoukoli realizaci. Motivací může být například i úspěšně zvládnutá studentská soutěž.
Ateliéry se snaží už od počátku formovat společné cíle, hledat vlastní identitu a profil. Pokud se chce architekt postavit na vlastní nohy, měl by si co nejdříve položit otázku, co dělat a jak to dělat. Jinými slovy vytvořit firemní identitu, jejíž nedílnou součástí je i značka. Udělejme si tedy malý exkurz do názvů ateliérů. Dávno pryč jsou doby, kdy značku ateliéru tvořila zkratka jmen jeho členů v lepším případě či celá jména v případě horším. Od formálního názvosloví dnes ateliéry přecházejí až k mysticky znějícím pojmům. A tak se dnes dopátráme značek jako Sféra, Mimosa, Manua, Robust, Mjölk. Do češtiny též čím dál více pronikají anglická slovíčka jasně odkazující k architektuře, namátkou: Builders, Edit!, Under Construction. V budování korporátní identity jdou některé ateliéry tak daleko, že oddělují tzv. chlebové projekty od projektů pro radost. Zejména několik slovenských ateliérů se přiznává, že pod značkou ateliéru vznikají jen ty projekty, na nichž lze demonstrovat hlubší poselství a kvalitu. Naopak pod projekty, které vznikají jen kvůli obživě, se podepisují jako jednotlivci.
Kde?
V architektuře jako by nepřestalo existovat Československo. Obě scény se vzájemně sledují a v mnoha z oslovených ateliérů funguje přeshraniční spolupráce. Avšak migrace architektů je pouze jednosměrná – ze Slovenska do Česka. Možná je to škoda, protože i Češi se mají od slovenských kolegů v mnohém co učit. Podíváme-li se na mapu rozmístění oslovených ateliérů, je zřetelný jasný pragocentrismus. Shánět práci v regionech se skutečně jeví jako obtížnější.
Kolik?
Zmapovali jsme ateliéry, jejichž počet členů se pohybuje od jednoho člověka po osm architektů. Průměrně má každý ateliér mezi třemi až čtyřmi členy. Stranou nemůžeme nechat údaj o genderovém poměru. Statistický výsledek vybraných ateliérů zhruba odpovídá celoevropskému průzkumu v rámci platformy1 Wonderland. Zatímco mužů je mezi plnohodnotnými členy ateliérů 49, žen je pouze 14.
Fenomén mládí
Nizozemský architekt Carel Weeber jednou řekl, že architektura se stává architekturou teprve tehdy, když se o ní píše. Asi by bylo zbytečné připomínat, že naši dnešní architekti jsou oproti předchozím generacím jazykově dobře vybaveni. Někteří se dokonce na internetu prezentují pouze v angličtině.
Významný posun zaznamenává mediální komunikace – vždyť digitální věk umožňuje rychlejší sdílení dat. Zatímco starší generace je téměř nedotčena internetem, začínající ateliéry sázejí vše na webovou prezentaci svého portfolia. Mladým ateliérům se kupodivu daří pronikat do veřejných médií a dávat o sobě vědět daleko víc než jejím předchůdcům. Dříve architekti prezentovali jen hotová díla, dnes se v prezentacích projektů často objevují fotografie z průběhu stavby, koncepční schémata, zdroje inspirace. Často velmi záleží na grafické úrovni a spolupráce s profesionály se stává samozřejmostí. Někdy bývá grafik integrální součástí studia.
Mezioborová spolupráce obecně zaznamenává velký rozvoj. V ateliérech dnes nalezneme nejen architekty, ale i PR agenty či manažery. Vybraní zástupci se často nezaměřují jen na stavění domů, nýbrž vyvíjejí patřičné úsilí k vytváření různých interdisciplinárních platforem, které se pak stávají důležitým prvkem pro celospolečenskou debatu.
Co mladí architekti staví?
Asi nikoho nepřekvapí, že první zakázkou pro většinu ateliérů se stává rodinný dům nebo jeho rekonstrukce. V menším množství pak interiér anebo nerealizovaná soutěž. Anonymní soutěže jsou jednou z mála příležitostí, jak proniknout na architektonickou scénu. Oslovené ateliéry se jich zúčastňují a jsou relativně úspěšné. Soutěží je ale na naší scéně stále příliš málo a vyhrávat mohou jen ti nejlepší…
Kdo je tedy dnešní mladý architekt?
Málokdo ví, že Roger Waters, Nick Mason a Rick Wright, zakladatelé legendární hudební skupiny Pink Floyd, se potkali během studia architektury. Zpěvák Pavel Bobek je taky architektem. Poslouchá dnešní architektonická generace tyto interprety? I na to jsme se jí zeptali. Oddejme se na chvíli představě, jak to asi zní, voní a vypadá na pracovních místech mladých architektů. V odpovědích zaznívala jména různých alternativních kapel, rozmanitá paleta od ambientu až po klasickou hudbu. Několikrát se mezi oblíbenou muzikou objevil skladatel Antonín Dvořák, jednou dokonce Rybova Mše vánoční. Co se týče filmů, architekti preferují japonskou a severskou kinematografii, dále často uváděli filmy Přelet nad kukaččím hnízdem, Matrix a Kulový blesk. Jednoznačným vítězem mezi filmaři se však stal František Vláčil, jehož jméno zaznělo ve většině případů.
A oblíbení architekti? Celkem očekávaně se nejčastěji objevila jména jako BIG, Rem Koolhaas, Peter Zumthor a celá řada Japonců. Překvapil několikrát uvedený Jan de Vylder. A také Patrik Kotas, i když v tomto případě se nejspíš jednalo o mladistvé provokativní výstřelky. Peter Zumthor vítězí na plné čáře také v otázce oblíbených realizací poslední doby. Jeho Serpentine pavilon 2011 a polní kaple Bruder Klaus u Wachendorfu představují pro mladé architekty vrcholnou kvalitu současné architektury. Často se vyskytly zajímavé postřehy, stavby bez známého autora, venkovská chalupa či zdymadlo na Vltavě.
Výsledek ankety o nejoblíbenější knihu zcela vyvrací tezi, že architekti nečtou. Čtou, a dokonce v angličtině! Ponechme stranou jednou zmíněnou Kuchařku tradiční české kuchyně a vyberme z široké nabídky nejčastěji uváděné tituly: sborník textů The Metapolis Dictionary of Advanced Architecture, Koolhaasova publikace S, M, L, XL, kniha Learning from Las Vegas a opět nesmí chybět švýcarský idol Peter Zumthor a jeho Promýšlet architekturu.
Příklady táhnou
Tímto číslem poprvé a zřejmě naposledy vytvořili zástupci „Generace 2011“ společné dílo. Paradigmata se rychle mění, a tak není čas na sepisování manifestů. Mladí architekti dnes jen jednoduše říkají: „Jsme tady, vnímáme problémy a máme dobré nápady na jejich řešení.“ To vše zjistíte, prohlédnete-li si jejich prezentaci ať už v tomto časopise, nebo na jejich webových stránkách. Za pět let budou mnozí z oslovených architektů ve svém profesním životě úplně někde jinde. Jedna generace odchází, jiná přichází. Sám jsem součástí nového architektonického podhoubí, které se zde pomalu formuje a čeká na svou příležitost. Díky, milí starší kolegové, za inspiraci.
1 Síť sdružující mladé evropské architekty v rámci vzájemné výměny informací, zkušeností a znalostí, viz www.wonderland.cx.
V plné verzi včetně grafů a mapek vyšlo v časopise ERA21 #04/2011 Začátky v architektuře