1. Prostor, čas a charakter
V knize Genius loci je pojem existenciálního prostoru rozčleněn do dvou komplementárních termínů „prostor“ a „charakter“. Zatímco prostor označuje trojrozměrnou organizaci prvků, které vytvářejí místo, charakter označuje celkovou atmosféru, která je nejobecnější vlastností každého místa. Důležité je pochopit, jaké psychické funkce těmto pojmům odpovídají. Prostoru odpovídá orientace, charakteru odpovídá identifikace. Významuplně bydlet – patřit nějakému místu – znamená tedy především orientovat se v prostoru a identifikovat se s jeho charakterem. Moderní společnost se soustřeďuje pouze na praktické funkce, zatímco orientace a identifikace je ponechána náhodě, není záměrně pěstována. Výsledkem je pocit odcizení. Osobní identita člověka předpokládá identitu místa. Identifikace znamená: někam patřím. Naopak orientace znamená: něco mohu udělat. Neorientovat se znamená být ztracen, což je jasný protiklad pocitu bezpečí, jímž se vyznačuje bydlení.
V knize Genius loci mi ale cosi chybí. Objevuje se zde sice zmínka o dimenzi času, ale není dostatečně rozvedena. V souladu s výše uvedeným můžeme parafrázovat Jana Jehlíka, který svým studentům často říká, že urbanismus není pozitivistická věda, není to technologie ani objektivní disciplína. Urbanismus je především tvorba prostředí, nauka o vztazích hmoty a prostoru. Urbanista není demograf nebo sociolog, urbanista je architekt. Architekt neplánuje, ale interpretuje a organizuje stavy a vztahy, pracuje s hmotou a vytváří prostor pro děje. Architektura není jen třídimenzionální, nýbrž k ní přistupuje čtvrtá dimenze, a tou je čas. Luis Marques v jednom úvodníku pro časopis Architekt napsal: „Aspekty pohybu, sledu a události jsou základními architektonickými prvky, jimiž je definována akce v prostoru“[1]. Ani v nejmenším tedy není architektonickým prvkem beton, cihla, fiála či rozeta; základním architektonickým prvkem je utváření prostoru pro děje. Příběhy a děje jsou v krajině či městě shromažďovány. Postupně se do ní propisují, přepisují i koexistují vedle sebe a krajina jimi získává svou identitu.
Nutno podotknout, že slovo prostor má již v sobě čas obsažen. Dr. Plos ve svých přednáškách zapátral v etymologii, a tak jsem mohl zjistit, že slovo chronos (chóros) jakožto lineární čas vychází z řeckého slova „chóra“, tedy „mez, cíl, krajina, země, pevné místo, prostor, domov, tvrz“. Slovo „choreó“ dále značí „dělám, obsahuji, pojímám“. Druhá slabika slova „pro-stor“ patří k základním slovním kořenům indoevropských jazyků, z něhož vychází např. i slovo „mě-sto“. Vztahy mezi všemi těmito pojmy jsou zřejmé. Prostory mají různé stupně rozlehlosti a uzavřenosti, krajina má měřítko, centrovanost, směr a rytmus, a to všechno člověk vnímá v čase. Časoprostorové vnímání se projeví zejména při cestování, putování a procházení napříč krajinou i městy. Fenoménu cesty se zde budeme také ještě věnovat.