2.2 Symbolizace

Jak jsme se již zmínili v případě Nizozemska – tam, kde jsou dané podmínky příznivé, se nejvýznamnějším prostředkem konkretizace místa stává vizualizace. Kde příroda nabízí méně, je nutno přistoupit k doplnění anebo symbolizaci.[1] Člověk potřebuje symboly reprezentující životní situace, neboť základní touhou člověka je vnímat krajinu jako významuplnou.

Symbolizace ve Valenově pojetí je nahrazena kategoriemi reprezentativně-imitativní a racionálně-umělou. V reprezentativně-imitativním způsobu se stává příroda příkladem pro ideu stavby v celku nebo detailu. Tak zde existuje jistý vztah ke krajině, nikoliv ale jako odpověď na nějaké specifické místo. Do této kategorie spadá řada příkladů – od florálních motivů a ornamentů v architektonickém detailu až k symbolickému zobrazení vrcholku hory či celého geografického regionu. U racionálně-umělé kategorie se idea vyvíjí zcela nezávisle na přírodě a konkrétním místě. Člověk například zobrazuje obraz kosmického řádu pomocí geometrických tvarů. Toto chování je možno popsat jako sebejisté, idealistické, arogantní ale i kosmologické a dokonce iracionální (ve smyslu umělecké svobody).

Už v pohanských dobách byla krajina poseta zvýznamněnými prvky. Pobývání v nestrukturovaném prostoru přináší člověku pocit nejistoty. Nelibosti z ní se lidé odedávna zbavovali tím, že rozlišovali kategorie prvků v krajině a přisuzovali jim sobě vlastní významy. Tím se vytvářelo symbolické uspořádání krajiny, které  napomáhalo překonávání strachu a zakládalo bezpečný citový vztah člověka k prostředí.[2] Kulturní antropologové znají celou řadu způsobů, jak dosáhnout pocitu domova  – patří mezi ně vytvoření optického a duchovního středu teritoria, vymezení jeho hranic, pojmenování krajiny pomístními názvy a polidštění krajiny pomocí příběhů a pověstí vážících se k určitému místu.[3]

Na našem území došlo v důsledku křesťanské intervence k závažnému zlomu v náhledu na krajinu v souvislosti s posvátnem. To bylo konkretizováno v krajině pomocí drobné sakrální architektury jako jsou Boží muka, kapličky, kříže, sochy svatých. Obraz krajiny se díky tomu mohl stávat čitelnějším a prokreslenějším. Drobné sakrální stavby pravděpodobně nebyly jen ostrůvky posvátného v krajině. Zejména je to možné tvrdit o době baroka, kdy dochází k rozmachu poutí.  Po cestách, které k sakrálním stavbám vedly, chodili účastníci procesí a poutníci. Vznikaly tak posvátné linie křižující území mezi chrámy, na nichž drobná sakrální architektura plnila funkci zastavení, místa pro modlitbu a připomenutí smyslu cesty.

Další přelom nastává s příchodem osvícenství. Nový racionální vztah ovlivňuje vazby ke krajině a drobným sakrálním stavbám. Významy poutních míst se obrušují. Během 19. století se ze sakrální krajiny postupně stává krajina polosakrální a poloprofánní. Desakralizace české krajiny je následně dovršena ve 20. století.[4]

Kromě drobných sakrálních památek u nás si můžeme všimnout hierarchie sídelního horizontu, která reprezentuje hierarchii hodnot, kde nejvýš stával duchovní majestát církve, o něco níž světská právní moc a pak, dle svého postavení, obyvatelé sídla. Vidíme to na uspořádání klasického středoevropského sídla, kde nejvýše je kostel, pod ním radnice, směrem k okrajům sídla se domy zmenšují až plynule přejdou ke stromům v zahradách. „Dodnes automaticky hledáme v nejvyšším horizontu krajiny nejposvátnější místa a jsme pochopitelně zklamáni, nalezneme-li v jejich pozici banku, chladicí věže temelínské elektrárny nebo silo v Mimoni. Podobně jako je cosi v nepořádku s plošným plánem české krajiny, tak i její vertikální členění postihlo jakési zmatení hodnot.“[5]

Stejně tak můžeme hovořit o ztrátě symbolické role architektury v její moderní a postmoderní éře. „Boj otců moderní architektury (Loos, Gropius, Le Corbusier) proti ‚ornamentu‘ či ‚emocionálnímu stavu‘ jednoznačně straní abstraktně pojatému prostoru. Město je definováno souborem funkcí a parametrů. Tím vzniklo pojetí urbánního ‚prostoru‘, který je definovaný objektivním výčtem různých funkcí, třeba i subjektivního charakteru jako bydlení. Pak ovšem prostor ztrácí symbolický smysl, protože nese pouze objektivní význam.“[6] S uvedenou tezí Václava Umlaufa lze jistě polemizovat, protože funkcionalisté skutečně věřili, že striktním následováním funkce dospějí k objektivně krásné formě. Nakonec se jejich snaha o budování forem, které by nebyly ovlivněny výtvarnou volbou a symbolizací, stala výtvarnou volbou, resp. symbolem, sama o sobě.[7]

V postmoderní architektuře lze uvést jako příklad antisymbolizace dílo Ricarda Bofilla. Označování je u Bofilla rozbito konfliktem tvaru a funkce. Např. v gigantickém sloupu vysokého řádu jezdí výtahy; pak už nejde o sloup ve vlastním smyslu slova, ale o postmoderní ornament, podobně jako třeba Peiova obrácená pyramida v Louvre. V celku pak jde spíše o koncept. U Bofilla je v urbanismu sice patrná snaha o souměrnost a centralizaci, v kontextu všeho ostatního se ale spíš jedná o parodii či travestii.

V poslední době si však různé regiony a mikroregiony opět začínají uvědomovat svou identitu a hledají své symboly. Tak je možné setkat se s řadou ušlechtilých činností, pokoušejících se o návrat symboliky do české krajiny. Ať už je to zadání Fránkova atelieru „barokní krajina“ na Fakultě umění a architektury v Liberci nebo diplomní projekt Ivo Pavlíka „Kříž – brána“, díky němuž byl navrácen kříž na pole u Dukovan[8].