3. Symbióza topografie a symboliky, prostoru a charakteru

Umělé místo vizualizuje, doplňuje a symbolizuje způsob, jímž člověk pochopil prostředí. Teprve spojení symbolizace a vizualizace může dát člověku pravou existenciální oporu. Je potěšující, že za vzorový příklad byla v knize Genius loci vybrána Praha. „Analýza prostorové struktury a charakteru Prahy odhalila základní projevy velmi silného genia loci. Jaké významy tento duch shromažďuje? Popsali jsme již přírodní „síly“, které tvoří jeho místní základnu, a objasnili jsme, že Praha je v první řadě skutečným významovým ohniskem charakterově vymezeného regionu. Její ‚tajemnost‘ není ničím umělým, nýbrž je odrazem daného přírodního prostředí. ‚Extatická‘ interpretace tohoto prostředí však zároveň odráží dějiny země.“[1] Z uvedené citace vyplývá, že Praha je skutečně jedinečnou a vyváženou symbiózou symbolizace a vizualizace.

Podobně píše o sídle obecně i Tomáš Valena: „Město můžeme chápat jako mohutné a nedokončené umělecké dílo, jako nejkomplexnější a nejtrvalejší kulturní artefakt. Vztahy dvou hlavních prvků – hmoty města (kultura) a krajiny (příroda) – utkávají fyzické prostředí městské struktury. [2]

Symbolicko-vizualizační ambivalentnost architektonických prvků, a zároveň vztah prostorové orientace a charakterové identifikace si můžeme ukázat na příkladu cesty. Cestu můžeme chápat jako něco, co vzniká logicky tam, kde to krajina umožní.  Pokud potřebujeme vytvořit komunikační spojnici mezi dvěma ohnisky, hledáme co možná nejsnazší a nejkratší způsob, kudy je propojit. Můžeme znovu citovat Norberga-Schulze k vizualizaci: „Kde příroda naznačuje směr, tam zřizuje cestu“. Tak v minulosti vznikaly obchodní cesty, které doplňovaly cesty poutní. Jejich ustavení však sleduje zápis do krajiny nejen z hlediska geografického reliéfu, ale i z hlediska kontingentních událostí, které určily výsledný stav komunikace.[3] Cestu totiž můžeme chápat také ryze symbolicky. „Jedním z nejpodstatnějších symbolů, konkretizujících dimenzi času, je proto cesta. Někdy cesta směřuje k významuplnému cíli, v němž se všechen pohyb zastaví a čase se stává událostí.(…) Ve starých architekturách se obyčejně nachází via sacra, směřující k centru a užívaná k rituálnímu opakování ‚kosmických‘ událostí. Cesta (loď) a cíl (oltář) se sjednocují v křesťanské bazilice, v níž symbolizují ‚cestu spásy‘. Také základní fenomény urbanistického prostředí, ulice a náměstí, náleží ke kategoriím cesty a centra.“[4]

Pokud se vrátíme k výše zmiňované barokní krajině, můžeme svou pozornost zaměřit i na aleje. Barokní aleje plnily nejen praktické funkce větrolamů a orientační pomůcky, ale symbolizovaly v sobě kosmologický řád. Aleje v sobě odráží vertikálu v kontrastu k horizontální rozlehlosti krajiny, spojují kostel a zámek nebo světové strany; jedná se o mocenskou estetiku zjemnělou Boží přítomností. Zprostředkovávají procházejícímu poutníkovi dimenzi času. A je to právě tato blízkost topografického a symbolického, profánního a sakrálního, prostoru a charakteru, co činí putování terénem skutečně zajímavým.

 4. Krajina dnes

Krajina je podstatným zdrojem našeho poznání. Čtením krajiny můžeme podvědomě, jen jakoby mimochodem porozumět našemu vývoji a odkazu předků. Kdo jiný by měl umět číst v krajině než architekti? „Pro toho, kdo v ní umí číst, je krajina daleko spolehlivějším průvodcem odhalujícím vlastní původ než značná část lidských výkladů dějin, protože krajina je konkrétní a věcná, nic nepropaguje, nic neskrývá a není vůči ničemu zaujatá. Navíc krajina umí hrát i terapeutickou roli. Má úžasnou schopnost hojit rány a působit na lidskou duši smířlivě.“[5]

V současné době vzniká řada iniciativ, zabývajících se pojetím krajiny a urbánního prostoru. Kromě již zmíněného přístupu filozofické hermeneutiky a topografického náhledu můžeme vypozorovat krajinu jako hlavní téma v současné enviromentální diskuzi, jak napoví např. knihy Václava Cílka. Ke krajině můžeme přistoupit i z pohledu psychologa, o čemž nás přesvědčuje Obraz města Kevina Lynche. Stejně tak je krajina diskutována ve vztahu ke kulturní antropologii anebo k česko-německému smíření v Sudetech, jak můžeme vypozorovat ze snah občanského sdružení Antikomplex nebo z knih a výstav Petra Mikšíčka. Nechybí ani obnova duchovních tradic, o čemž mohu svědčit já jakožto spoluzakladatel tradice pěších poutí v litoměřické diecézi nebo řada dalších lidí věnujících se opravám sakrálních památek. Analytický přístup k územnímu plánování reprezentuje v poslední době dosti omílané téma městského architekta, které je dnes v módě, a proto je často diskutováno architekty i politiky.[6] V neposlední řadě je to ochranářský přístup různých ekologických a občanských sdružení.

Ať už je to jakákoliv jiná iniciativa, všechny směřují k jednomu cíli: uchovat identitu krajiny a města, uchránit jejich genia loci. „Víme-li, kdo jsme a odkud přicházíme, má naše identita pevné základy. Bez této znalosti se podlamuje. Toto vědění má dopad na naše zdraví, jak psychické, tak tělesné. Také posiluje nebo oslabuje sociální soudržnost, hodnoty a stabilitu (…). Jde také o schopnost míst poskytnout nám jistotu, zakořenit nás. Musíme vytvářet místa, kam lidé patří; místa, která náleží tam, kde jsou, a budovy, které na tato místa patří“ říká Christopher Day.[7]

A Christian Norberg-Schulz dodává: „Ochraňovat a uchovávat genia loci ve skutečnosti znamená konkretizovat jeho podstatu ve stále novém historickém kontextu“[8] Tato neustálá reinerpretace musí probíhat pravdivě, s respektem a úctou ke krajině.

Filip Landa, 6.6. 2011

5. Přehled literatury:

CÍLEK, Václav: Krajiny vnitřní a vnější, Dokořán, Praha 2010
CÍLEK, Václav a kol: Vstoupit do krajiny. O přírodě a paměti středních Čech. Dokořán, Praha 2004
DAY, Christopher: Duch a místo, Era – vydavatelství, Praha 2004
KVĚT, Radan: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků, Academia, Praha 2003
LYNCH, Kevin: Obraz města, Polygon, Praha 2004
MARQUES, Luis: Na cestě, in: Architekt 1/2005
MICHL, Jan: Forma že sleduje co?, in: Tak nám prý forma sleduje funkci, VŠUP, Praha 2003
MIKŠÍČEK, Petr: Sudetská pouť aneb Waldgang, vyd. Dokořán, Praha 2006
NORBERG-SCHULZ, Christian: Genius loci, vyd. Dokořán, Praha 2010
SÁDLO, Jiří.: Krajina jako interpretovaný text. In: Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody, Herrmann a synové, Praha 1994
UMLAUF, Václav: Krajina severních Čech v paradigmatu textového porozumění, návrh standardního grantového projektu GAČR, TU Liberec, 2011
VALENA, Tomáš: Město a topografie, Národní technické muzeum, Praha 1991
ZUMTHOR, Peter: Thinking architecture, Birkhäuser, Basel 1999