V dnešní době, kdy je český urbanismus minimálně o 20 let pozadu za vyspělým světem, již není možné obhajovat stávající metody územního plánování a povyšovat technokratické nástroje nad ideje. O to více nás na nedávné přednášce „Od městečka k metropoli“ překvapilo, že stávající nástroje obhajují i někteří architekti. Přinášíme zkrácený přepis příspěvku Filipa Landy o urbanistickém vývoji novodobého Liberce a úskalích současné územně-plánovací praxe.

Potřeba nových pohledů na český urbanismus a územní plánování je dlouho diskutované téma. Plány města jakožto nástroje rozvoje nestačí reagovat na výzvy rychle měnící se společnosti. Současné právo a zejména praxe jsou špatné a morálně zastaralé. Prvních dvacet let po společenských změnách se (nejen) vinou absence kvalitního vzdělávání těžko hledaly cesty, jak správně uskutečňovat architektonický rozvoj našich měst. Nyní stojíme v bodě, kdy fáze idejí konečně dostává konkrétní obrysy. Objevují se první realizace, které nejsou poplatné dosavadnímu územnímu plánování, a přitom se jim podařilo prosáknout bariérou legislativních hradeb. Český urbanismus dost možná teprve začíná (znovu) existovat. České plánování dost možná právě vstupuje do 21. století. Už víme „proč“, už tušíme „co“. Teď bychom se měli zabývat otázkou „jak“. Dobrý plán by měl být založen spíše na popisu principů než na popisu budoucího stavu. Měl by vytvořit potenciál a katalyzovat procesy. V konfrontaci se zahraničím je zřetelná snaha o přiblížení se k liberálnějšímu anglosaskému modelu městského plánování, který však v českém prostředí postrádá autoregulační pravidla (participace veřejnosti, subsidiarita, precedentní právo etc.). Zásadní tak zůstává otázka metody.

Hledání urbanistického schématu

Liberec je město výrazně heterogenního charakteru, za nějž můžou topografické danosti i historický vývoj. Nejedná se o handicap, nýbrž o genius loci a rozvojový potenciál. Přesto se těžko hledá urbanistické schéma, které by uchopilo město jako celek. O vystihnutí jedné z možností tohoto urbanistického náhledu jsme se pokusili v knize Střed Liberce v proměnách staletí, když jsme definovali triaxiální schéma s „klidovou osou“, na níž se vážou městské aktivity kulturního a rekreačního charakteru a s „dynamickou osou“, na níž se vážou průmyslové a obchodní funkce, to vše doplněno ještě o osu historickou, spojující důležité reprezentační budovy.

Jiné schéma se pokusil v roce 1997 definovat Roman Koucký, když přišel s územním plánem obsahujícím dvanáct náměstí, jejichž nepravidelné rozmístění navázalo na živelnost dřívějšího města, ale zároveň díky jednoznačné orientaci a stále se opakující formě udrželo v nově vytvořeném schématu řád. Jedná se o jakousi hvězdici dvanácti sekundárních center – nezastavitelných veřejných prostranství, orientovaných směrem k radnici.

Fakt, že byla za ústřední bod zvolena radnice, svědčí o dominující světské a ekonomické moci nad věžemi kostelů. V jednom výzkumném projektu se zabýváme fenomenologickým přístupem ke krajině a urbanismu daným z hlediska architektury a krajinné ekologie. Obě kategorie jsou zde považovány za metodologické nástroje pro analýzu krajiny skrze dvojí model jednání a reprezentace: tzv. pól obživy a pól symboliky.

Pól obživy je charakterizován transformací města či krajiny, která je nahlížena z hlediska pudu sebezáchovy jako potenciál přírodních sil, energie, zdrojů obživy; jako předmět řemeslné, technické a industriální tvořivosti. Ve středověku charakterizoval pól obživy vznik zemědělské krajiny a řemeslných dílen v klášterech či ve městech, trhy a kupecké cesty. Dnes reprezentuje pól obživy instrumentální racionalita realizovaná v tržní ekonomii potřeb, jejíž hlavními aktéry v území jsou ekonomové, podnikatelé a developeři.

Pól symboliky je naopak charakterizován porozuměním krajině z hlediska jejího symbolického významu a kulturních hodnot. Porozumění se děje jako hermeneuticky, esteticky, citově, nábožensky motivovaná snaha chránit krajinné hodnoty. Pól symboliky dnes reprezentují ochranáři různého druhu, ekologové, památkáři, umělci, turisti či poutníci.

Zatímco pól symboliky zajišťuje určitou stabilitu místa („stabilitas loci“), pól obživy je prostředkem jeho neustálé transformace. Naše základní hypotéza zní, že v Liberci pól obživy téměř úplně vytlačil pól symboliky, čímž posílil transformační jevy v území. Urbanistickou strukturu pak již nelze číst smysluplně, ale pouze z hlediska proměnlivých zájmů exploatační povahy. Město se stává nečitelným – atextuálním. Proto výše zmíněné dva náhledy na liberecký urbánní skelet demonstrují stejnou snahu o vyjádření jasně čitelného, uchopitelného schématu, který není současná územně-plánovací praxe schopna vizualizovat.

Hledání nových metod

Vývoj urbanismu v posledních dvaceti letech zjevně potřebuje jiný klíč ke svému pochopení. Podstatnější, než zkoumat výslednou fyzickou formu města, je zkoumat mechanismy k ní vedoucí. Současný územní plán je pouhým legislativním instrumentem, stanovujícím funkční rozvržení ploch. Nevypovídá však už nic o charakteru plánovaného území. Vychází z předpokladu, že nějaké autority jsou schopny plně pochopit sociální a ekonomický vývoj společnosti, což jim umožňuje, aby tento lineární model vývoje naplánovali s velkou přesností ‐ shora dolů. Výsledkem takové kontroly je vznik neflexibilního a rigidního systému, který postupně ztrácí veškerou adaptabilitu. Jeho důvěryhodnost je ztracena v důsledku nekonečných změn. Neustálá potřeba aktualizací současných „zónovacích“ plánů vede k paradoxní situaci, kdy tyto plány neurčují stavební realitu, ale naopak urbánní realita diktuje obsah těchto nástrojů.

Poté, co se objevilo více než 16 000 připomínek k územnímu plánu Prahy, schválilo zastupitelstvo záměr na ukončení jeho pořizování. Projednávání tolika změn by bylo prakticky nemožné, navíc tento netransparentní systém „změn na objednávku“ otevírá prostor ke korupčnímu jednání. Místo toho byl nastartován proces přípravy tzv. metropolitního plánu, který by měl nabídnout určité východisko ze zoufalé situace.

Je potřeba najít jiný mechanismus – iniciační nástroj, v němž nebude žádná totální kontrola území shora dolů možná. A to proto, že nástupem neoliberalismu koncem 70. let (a začátkem 90. let u nás) vstoupilo do procesu územního plánování příliš mnoho nových aktérů s nejrůznějšími zájmy. Privatizace prostoru proměnila původní lineární proces v nelineární, plný vztahů a dialogů. To se mimochodem snaží naznačit i právě probíhající bienále architektury v italských Benátkách.

Mnoho význačných myslitelů ‐ od Aristotela přes Benjamina Franklina či Hannah Arendtové ‐ řešilo vztah veřejného a soukromého ve společnosti a ideálním městě a došli k závěru, že soukromé a veřejné, tzv. prostor ekonomický a prostor politický, musí být udržovány v rovnováze, pokud má daná společnost a její města prosperovat. Jinými slovy opět hovoříme o nutnosti udržet v rovnováze pól symboliky a pól obživy. Docentka Irena Fialová ve svém příspěvku na Inventuře urbanismu 2010 uvádí:

Zatímco do roku 1989 lze charakterizovat naše české prostředí jako INKLUSIVNÍ, jako prostředí, kde soukromé bylo ovládnuté a podřízené veřejnému zájmu, situaci posledních 20 let lze charakterizovat naopak jako EXKLUSIVNÍ, ve které je veřejný prostor ovládnutý a podřízený prostoru soukromému. Zatímco inklusivita se projevovala nudou a šedí našich sídlišť, exklusivita se projevuje agresivitou našich současných architektonických a dopravních staveb, jejich vzhledu a měřítka. Klíčovým úkolem architektů a urbanistů je dnes více než kdy jindy péče o zachování prostorové rovnováhy mezi soukromými a veřejnými oblastmi zájmu ve městě a o dlouhodobou udržitelnost konkrétního městského půdorysu.

Největším problémem současných územních plánů jsou koeficienty zastavěnosti. Zásadní otázka, kterou by měl dobrý plán ve větším měříku řešit, zní: kde lze a kde nelze stavět? Zcela nedůležitá je už ale otázka, co stavět, protože struktura a forma zastavění obvykle přetrvává, zatímco funkce se v průběhu času může měnit. To, s čím dnes ale územní plán vůbec nepracuje, je struktura a měřítko, podrobnější regulace, časový plán a kontext.

Například pařížský územní plán má po odečtení zeleně jen dvě barvy. Ovšem k němu dále patří stovky stran regulace pro jednotlivé oblasti. V tom případě není nutno pořizovat téměř žádné změny plánu. Město je postavené a už se jen přestavuje, vrství se či konzervuje jeho struktura. Už i samotný název tohoto užitečného nástroje „Bebaungsplan“ (zastavovací plán) evokuje, že se něco vytváří, stejně jako jinde obvyklé slovo „masterplan“ (mistrovský, mistrův plán) evokuje jasnou představu o smyslu takového nástroje. Termín „regulační plán“ působí bohužel dojmem, že se něco omezuje. Proto na veřejnost pronikají hlasy pro zavedení nového pojmu „iniciační plán“.

Sečteno podtrženo: dobrý územní plán by měl pouze definovat hranice města a principy zastavěnosti území na úrovni širších vztahů. Na úrovni menšího měřítka by mělo být výsadou každého města stanovit jasný systém pravidel pro regulaci (iniciaci), jehož metodologie může být různá v různém kontextu. Právo vytvořit tento systém a interpretovat jeho uplatňování v praxi by mohl mít speciální odbor, například útvar hlavního architekta, s přihlédnutím ke konkrétní situaci v daném sídle.

Grand urban rules

Německý urbanista Alexander Lehnerer vydal v roce 2008 knihu Grand urban rules, v níž ukazuje regulační zásady platné v různých městech. Převážně se sice jedná o americká města, takže plánovací pravidla nejsou pro české (a už vůbec ne liberecké) prostředí uplatnitelná, avšak umisťuji sem následující slideshow jako určitý zdroj inspirace. Paradoxní srovnání jednoho pravidla a k němu protikladné ilustrační fotky z Liberce by mělo podtrhnout důležitost systému regulací, který ze současného územního plánu nelze ani vyčíst, natož uplatnit v praxi. Přednáška se tedy snaží naznačit, že město má v principu vždy konkrétní možnosti, jak podle nastavené koncepce definovat pravidla pro plánování prostorových vztahů:

Teprve dnes vychází ze škol architektury první generace, která se učila urbanismus podle nových metod, která už nemá problém s jazykovou bariérou a má možnost cestovat a přijímat zahraniční inspiraci. Velká změna v nazírání na prostorové plánování nastala při transformaci ústavu urbanismu FA ČVUT a po příchodu Jana Jehlíka (který je mj. bývalým hlavním architektem města Ústí n. L.). Ten záhy formuloval následující teze: Urbanismus NENÍ pozitivistická věda, NENÍ objektivní disciplína a NENÍ to ani technologie. Urbanismus JE tvorba (tvorba prostředí), JE architektura (architektura veřejného prostoru), JE to nauka (nauka o vztazích hmoty a prostoru). Základními funkcemi města NEJSOU „bydlení, práce, rekreace“ (dle Corbusiera), ale bezpečí, komunikace a reprezentace. Přičemž v každé kategorii jsou obsaženy i kategorie druhé a navíc: bezpečí NENÍ dané „zabezpečením“, komunikace NENÍ „přenosem informací“ (doporučuji vykládat si to spíše jako odkaz ke slovu „komunita“), reprezentace NENÍ „marketingem“.

Roman Koucký navíc tvrdí, že urbanismus je záležitost citu a rozumu. Infrastruktura musí spadat do oblasti rozumu, ale musí být s celkem koordinována na základě citu. Cit je umění a to může a musí být přiznáno struktuře města a celkové koncepci území. Naše města jsou ničena zastaralými a neefektivními metodami plánování. Jsme schopni vyprodukovat velké množství analýz, technických norem a předpisů, ale nejsme schopni změnit obraz města. Povýšili jsme nástroj nad vizi.

Komisařka dopravního oddělení New Yorku Janette Sadik-Khan na nedávné pražské přednášce ukazovala několik příkladů, kdy přesné analýzy a studie naprosto selhaly. Jedním z příkladů bylo zavření Broadwaye pro automobilovou dopravu a její konverze na pěší zónu v letech 2008 – 2009. Temná očekávání dopravních inženýrů o kolapsu se nenaplnila, naopak obyvatelé se dokázali velice rychle adaptovat v nových podmínkách. Intenzita provozu se rozptýlila a dopravní situace na Manhattanu se stala lepší než kdykoliv předtím. Broadway začala rázem sloužit jako relaxační zóna, byla zaznamenána o 11% delší doba, po kterou se zde lidé v průměru zdržovali, rentabilita místních zařízení se během roku zdvojnásobila.

Dalším příkladem je Dumbo project v Brooklynu. S minimálními náklady bylo uprostřed města vytyčeno veřejné prostranství a po týdnu fungování, kdy se takový krok osvědčil, bylo adaptováno na regulérní park. Co v USA zabralo víkend, u nás by bylo otázkou několika let, než by se složitými mechanismy návrhového a schvalovacího procesu podařilo záměr prosadit a realizovat.

Dosavadní územně-plánovací praxe je neudržitelná. Česká společnost se potácí ve dvou extrémech, od naprosté anarchie mocných a bohatých až po byrokratickou adoraci právního řádu, která vylučuje používání zdravého rozumu.

Technokratické vnímání urbanismu nikdy nepovede k městskému prostředí, v němž se bude dobře žít. Architektura a urbanismus musí být naopak virtuální a ideální, protože musí být vždy napřed. Stavba města je dlouhodobým programem, na který nestačí ani jedna generace, natož volební období. A bez aktivní participace občanské společnosti to nepůjde.

Psáno pro Liberec-Reichenberg.net | 11. 9. 2012