Potřeba nových pohledů na český urbanismus a územní plánování je dlouho diskutované téma. Plány jakožto nástroje rozvoje nestačí reagovat na výzvy rychle se měnící společnosti. Prvních dvacet let po společenských změnách se (nejen) vinou absence kvalitního vzdělávání těžko hledaly cesty, jak správně uskutečňovat architektonický rozvoj našich měst. Nyní stojíme v bodě, kdy fáze idejí konečně dostává konkrétní obrysy. Objevují se první realizace, které nejsou poplatné dosavadnímu územnímu plánování, a přitom se jim podařilo prosáknout bariérou legislativních hradeb. Český urbanismus dost možná právě teď vstupuje do 21. století. Už víme „proč“, už tušíme „co“. Teď bychom se měli zabývat otázkou „jak“.

Dobrý plán by měl být založen spíše na popisu principů než na popisu budoucího stavu. Měl by vytvořit potenciál a katalyzovat procesy. V konfrontaci se zahraničím je zřetelná snaha o přiblížení se k liberálnějšímu anglosaskému modelu městského plánování, který však v českém prostředí postrádá autoregulační pravidla, jako jsou participace veřejnosti, subsidiarita nebo precedentní právo. Zásadní tak zůstává otázka metody. Ta je skrze individuální přístupy k urbanismu leckdy nevyslovená, latentní, přesto ji někde pod povrchem tušíme. V tomto čísle se snažíme pod tento povrch dostat.

Psáno jako editorial pro časopis ERA21 #05/2012 Český urbanismus 2.0