Recenze na knihu Jana Gehla Města pro lidi

Prastaré životní moudro z Hávámal, více než tisícileté eddické poemy, praví, že „člověk je člověku největší radostí“. Ne nadarmo ho Jan Gehl zmiňuje hned v úvodu nejnovějšího spisu Města pro lidi, své druhé publikace vydané česky Nadací Partnerství. Dánský architekt v knize shrnuje padesátileté zkušenosti s pozorováním městského života. A vlastně neříká nic převratně nového. Dokonce se zdá, že opakuje poznatky ze své první knihy Život mezi budovami, rozšířené o závěry plynoucí z novějšího výzkumu. Gehlovy myšlenky jsou však stále naléhavé a konzistentní, stejně jako zůstává naléhavá a neměnná základní potřeba obyvatel měst aktivně sdílet svůj život s druhými.

Na první pohled zaujme logická struktura textu a grafické zpracování celobarevného výtisku. Ilustrace jsou názorné, schémata srozumitelná. Text je sám o sobě velmi čtivý, jeho celistvost ale narušuje přílišná fragmentarizace způsobená rozsáhlým poznámkovým aparátem a popiskami obrázků.
Z hlediska obsahu se jádro autorova sdělení zdá prvoplánové, právě v tom ale spočívá jeho kouzlo. Ve skutečnosti jde o hluboce promyšlenou síť analýz, detailních příkladů i návodů, která čtenáři odhaluje zkušenostmi prověřený způsob Gehlova uvažování. Při četbě automaticky vyplouvá na povrch jasná představa o bazálních tématech, o nichž všichni už dávno víme, a přesto nás nikdy nenapadlo je formulovat.
Jan Gehl na základě dlouhodobého průzkumu určuje základní lidské potřeby: vidět, slyšet a mluvit. Klíčem k tvorbě dobrého veřejného prostoru se stává měřítko odvozené z lidského těla a vnímání města z horizontu člověka. Autor popisuje nástroje vedoucí k uzdravení urbánního prostředí, které neopomíjejí nejdůležitější aspekty života: zdraví, bezpečí, trvalou udržitelnost.
Na pozadí diagnózy nemocného města lze najít i kvantifikovatelná data, jako například hustotu zalidnění, jejichž správné uchopení vede ke kvalitativnímu rozměru. Motivace pobývat venku by měla zahrnovat ochranu, odpovídající prostor, mobiliář a vizuální kvalitu. V konečném důsledku jsou však tyto elementy v knize mírně zanedbány, protože Gehl stanovuje žebříček architektonických priorit do pořadí „život – prostor – budovy“, přičemž uspořádání veřejných prostranství až přespříliš nadřazuje podobě samotných domů.
K modernistickému pojetí urbanismu je Gehl nekompromisní. Automobilovou kulturu zároveň nechápe jako neměnný stav, ale jako předmět dlouhodobé diskuze nad nutnou změnou vzorce chování lidí a jejich životního stylu. Způsob užívání města může být velmi ovlivněn dobrým územním plánováním. To, zda městský prostor láká lidi k pěší chůzi či k pobývání v něm, je především otázkou pečlivé práce s lidským měřítkem a věcí přitažlivé nabídky. Na příkladech z různých měst (Kodaň, New York, Melbourne) autor demonstruje, že jeho vize rozhodně není naivní. Kniha je obecně optimistická, avšak pevně ukotvená v realitě. Obsahuje fundovaný výklad, který zaujme jak profesionály z územněplánovací praxe, tak běžné uživatele veřejného prostoru. Tento druh syntézy není jednoduchým úkolem, Gehl jej však plní sebejistě a přesvědčivě.

Města pro lidi
Jan Gehl
Nadace Partnerství, o. p. s.
Brno, 2012

Psáno pro časopis ERA21 #06/2012 Laboratoř Rusko