Východisko: Větší účast lidí na procesu plánování města ještě neznamená vznik lepšího prostředí pro jejich život.

Praxe: Je vždy těžké najít míru zapojení veřejnosti do procesu městského plánování. Územní plán je politikum, plné rozmanitých aktérů a sítě jejich vztahů. Vyžaduje holistický pohled, kterého obyvatelé nejsou schopni – buď vlivem nedostatečné erudice, nebo v horším případě vlivem svých sobeckých, individuálních či partikulárních zájmů. Politici a architekti by se měli obyvatel ptát, jak chtějí žít. O tom – co, kam a jak umístit – by ovšem měli rozhodovat odborníci. Obyvatelé by neměli zastupovat roli architektů a projektovat své město. Architekti by ale naopak neměli sklouznout k sociálně-inženýrským tendencím.

Pod zástěrkou demokracie se často setkávám s argumentem, který obhajuje např. velké obchodní plochy v centru města: „lidé to chtějí, vycházíme vstříc poptávce.“ Pokud většina obyvatel tvrdí, že jí vyhovuje obří shopping mall v centru města, nemusí to nutně znamenat objektivní realitu. Může to také znamenat, že bylo kladeno málo otázek, nebo že dotazy byly špatně položeny, že se nepátralo po skutečných důvodech předchozí nespokojenosti, a že se nehledalo nejlepší možné řešení.

Existuje rozdíl mezi tím, co lidé skutečně chtějí a co si myslí, že chtějí. Poptávku po kvalitnější a větší nákupní příležitosti v centru města lze totiž uspokojit různými způsoby. A shopping mall je možná způsob nejméně vhodný. Stejní obyvatelé, kteří jsou s nynější možností nákupu v centru města spokojeni, budou nadávat na vzrůstající dopravní zátěž tamtéž. Ovšem nenapadne je přičítat onen dopravní kolaps právě vybudovanému shopping mallu.

Navíc řada lidí neměla příležitost setkat se (např. v zahraničí) s jinými řešeními podobných situací, většina obyvatel není zvyklá na vyšší standard. Netuší, že lze něco udělat lépe a třeba i levněji. Proto může být s výsledkem relativně spokojena, zatímco odborníci si mohou rvát vlasy nad promarněnou příležitostí.

Závěr: Samozřejmě musí platit, že lidé mají právo vybrat si dobrého architekta, kterému důvěřují. Dobrý architekt/urbanista by měl být schopen poskytnout adekvátní odpověď na to, co, kam a jak umístit, aby došlo k naplnění přání obyvatel po ideálním městském životě. Špatný (nebo zkorumpovaný) architekt bez holistického pohledu naplánuje špatné město (které může být výhodné pouze po ekonomické stránce pro malou skupinu investorů).

Obecně sdílená představa o městě by měla vznikat již ve fázi zadání – například tak, že ideový koncept plánu vzejde z řádné architektonické soutěže a později se stane součástí zadávací studie, která bude samotnému územnímu plánu předcházet.