Rozhovor Filipa Landy s Gionem A. Caminadou

Architekt Gion Caminada patří mezi mistry švýcarské stavitelské kultury a jeho tvorba si již získala značný mezinárodní ohlas. Caminadovo dílo je přitom úzce spjato s jeho rodištěm, s malou zapadlou horskou vesničkou Vrin téměř na konci údolí Val Lumnezia v kantonu Graubünden. Hovořili jsme s ním o jeho domově a také o tom, jak lze dnes posilovat a tvořit významuplná místa, kde se člověk cítí být doma.

Je o vás známo, že máte silný vztah k rodnému kraji. Co vedlo k tomu, že jste se usadil ve švýcarském Vrinu?
V této vesnici jsem vyrostl, zakusil první životní experimenty, získal výchovu a první vzdělání. Už odmala jsem věděl, že bych se tam chtěl usadit, ačkoli jsem netušil, že zde budu jednou působit jako architekt. Během studií v Curychu jsem hodně cestoval, ale vždycky jsem se chtěl vrátit do Vrinu. Teď mám více než dvacetiletou zkušenost s působením v této obci. Dá se vlastně říct, že hlavním tématem mé aktuální výstavy v Českých Budějovicích je zkušenost. Připadá mi skvělé předávat nyní tuto zkušenost svým studentům.

Vrin zažíval koncem sedmdesátých let, kdy jste tam začínal, velký úpadek. Mladí lidé odcházeli za prací do měst, obyvatelstvo zestárlo. Jaký je recept na udržení ekonomického a společenského rozvoje obce?
Musíte pochopit její fyzickou a sociální strukturu. Sám jsem se podílel na koordinaci stavebních prací, motivoval jsem místní stavebníky. Začalo se s budováním nové infrastruktury, postavili jsme společenský dům, víceúčelovou halu nebo hospodářské budovy, díky nimž získala vesnice druhou mízu. Důležitá byla především restrukturalizace zemědělství, založení nových cest, nové členění a využití pozemků a jejich zpřístupnění tak, aby se daly efektivně zemědělsky využívat. V neposlední řadě jsme se věnovali společenským otázkám.

Vypracování projektu a především jeho prosazení většinou trvá několik let. Ve Vrinu se podařilo realizovat vaše plány docela rychle. Souvisí to s tím, že jste tam doma?
Ještě před pár lety jsem si neuměl představit, že bych pracoval pro jinou obec než Vrin, protože tam znám každé zákoutí. Naprosto přesně vím, co které místo znamená pro vesnici a pro místní komunitu. Na počátku všeho jsem cítil silnou potřebu být užitečný, angažoval jsem se i politicky. To ale byly zlaté časy, kdy šlo skutečně o věc a nebylo tolik závisti jako dnes. Zřejmě také umím dobře komunikovat s lidmi. Kdybychom spolu nebyli schopni komunikovat, nemohli bychom vytvořit společenství. Bez společenství vesnice umírá – k čemu by bylo vytvoření nových
míst, kdyby se o ně nikdo nestaral?

Při přednášce v Praze jste zmínil rozdíl mezi společenstvím (Gemeinschaft) a společností (Gesellschaft)…
Ano, to téma jsme na ETH dokonce diskutovali s filozofem, který o něm napsal několik knih. Dříve se na vesnicích vyskytovaly různé komunity, které spolu musely sdílet osud a být si navzájem solidární. Ať už je to církevní společenství, které řeklo ano Bohu, nebo dobrovolný spolek, jako v případě mého posledního projektu – přestavby hostince ve Valendasu. Vždy jde o společenství, kde vládne důraz na svobodu jednotlivce. I společnost dává určitým způsobem pocit svobody, někdy až moc. Můžu si vybrat, s kým se budu bavit a s kým ne. Když mě někdo přestane zajímat, jednoduše ho hodím přes palubu. Ve společnosti můžu kdykoli opustit starou skupinu a přidat se k nové. To se ve společenství, kde je třeba přestát dobré i zlé časy, nestává. Ve společenství se musíme povznést nad konflikty, což vede k úplně jiné intenzitě vztahů. Život je dnes často chápán jako nějaká hra, ale já myslím, že bychom jej měli brát vážně. Ptejme se, jak svou seberealizaci uplatnit ve vztahu k druhému člověku a nemyslet jen sami na sebe. Ve společenství se vždy klade otázka: když se mně daří dobře, jak je na tom můj soused?

Co pro vás znamená pojem domov?
To je těžká otázka. Více mě zajímá to, jak domov vytvářet. Ve své tvorbě se zabývám možnostmi, jak přivádět k životu místa se silnou identitou. Místo objevujeme primárně pomocí smyslů, které bývají soustředěny na vizuální stránku. Ale místa nejsou tvořena jen tím, co vidíme, to je pouhá část skutečnosti živého prostoru. Význam obrazů se nám odkrývá teprve tehdy, podaří-li se nám proniknout hlouběji. Dříve taková místa vznikala přirozeně, protože nebylo mnoho možností. Výběr materiálu, formy nebo konstrukce byl relativně malý. V poslední době se tvorba míst ve smyslu
zakládání identity vytrácí. Máme možnost volby ze široké škály materiálů, můžeme se rozhodnout, jak a kde budeme žít. Nemusíme být bezpodmínečně solidární s ostatními, za péči o staré rodiče můžeme platit. Prostor netvoříme tak, aby ustál dobré i zlé časy. Například když je zima, lidé se vytrácí na Tenerife. Když nejsou místa připravena na horší časy, člověk je pořád na cestě a není nikde doma.

Hodně pracujete s lokálními materiály, zejména se dřevem. Ve Švýcarsku prý dřevo provází člověka od kolébky až po rakev. Vy sám jste se původně vyučil stavebním tesařem. Jaká byla cesta od tesaře k architektovi?
Chtěl jsem přispět k rozvoji Vrinu a k tomu pouhé řemeslo nestačilo. Jednoduše jsem viděl, že potřebuji více vědomostí
a hlubší intelektuální zázemí pro svou práci, ale jsem rád, že mám zkušenost i s řemeslem. Podle mě by měl každý architekt získat přímou zkušenost s materiálem a s ruční prací. Mým cílem je vždy pochopení stavebního procesu a vyzkoušení si, jak lze s daným materiálem pracovat. A také poznání, jak věci fungovaly v minulosti, abych na ně mohl navázat.

Řadíte i počítačové zpracování k řemeslu?
Zajisté to tak lze chápat. Aplikace digitálních metod je dnes nezastupitelná. V podstatě jde vždy o to, co je cílem a co všechno k němu může vést. Je pro práci architekta důležité kreslení? Nebo je lepší počítač? Peter Zumthor kdysi řekl, že architekt jednou nebude muset umět kreslit. Nevím, zda měl pravdu. Jsme stále na začátku digitálního vývoje, i po dvaceti letech využívání počítačových technologií architekti kreslí. Je však otázka, proč a co vlastně kreslí. Ruční kresby dnes děláme třeba jen proto, aby se vyjímaly někde na výstavě. K práci samotné ale kreslit nepotřebujeme, podstata kreslení se změnila.

Kreslíte rád?
Samozřejmě. Občas ale dlouho přemýšlím a myšlenky přenesu na papír až v samotném závěru.

Vyjadřujete se kriticky k novým technologiím, jako jsou tepelná čerpadla, rekuperace vzduchu…
Architekti jsou dnes v područí různých „odborníků“ na nízkoenergetické domy. Většina nových technologií však ve skutečnosti není vůbec ekologická a v jejich užívání nevidím smysl. Ekologii i ekonomii lze přece založit na přirozených principech. Každý architekt by měl mít znalosti například o proudění vzduchu a větrání, orientaci ke světovým stranám, o vlastnostech materiálů, proporcích, vztahu otevřeného a uzavřeného. Technika je jen cosi přidaného, co nemůže suplovat podstatu přirozených fyzikálních zákonů. Snažíme se vyvázat z otroctví technokratů a vrátit kompetenci do rukou architektů.

Ve své tvorbě se soustředíte na venkov. Umíte si představit, že byste pracoval ve velkém městě? Vypadala by ve městě vaše tvorba jinak?
Nemyslím si, že existuje zásadní rozdíl mezi stavěním pro venkovské a městské prostředí. Pokud pozorně sleduji stopy
místa, pak je jedno, kde projektuji. Vždy jde o pochopení kontextu, o symbiózu místní tradice a inovace. V tom spatřuji smysl lokálního stavění. Koneckonců, docela rád bych postavil nějakou větší stavbu ve městě. Ale nebojte se, v Tokiu stavět nehodlám.

Při pražské přednášce jste řekl, že periferie má přinášet impulzy pro centrum – nemělo by to být spíše naopak?
Vztah centra a periferie je určitě obousměrný. Přesto si myslím, že mnohem důležitější je, jak impulzy přicházejí z periferie do centra a zda tam vytvářejí nějakou přidanou hodnotu. Periferii vnímám jako krajinu. Horské oblasti Švýcarska jsou bohaté historicky a kulturně, z ekonomického hlediska však představují slabé regiony. Dříve sem proudila značná podpora, ale postupem času se začala vytrácet, protože vláda se rozhodla zapojit do dotačních programů spádová města, jež by měla pozitivně ovlivňovat periferii. Už není cílem odbourat nerovnosti mezi jednotlivými oblastmi pomocí přerozdělování příjmů, ale očekává se, že jednotlivé regiony samy zvýší svou prosperitu. Já se však domnívám, že tento způsob povede ke zvyšování počtu opuštěných vesnic. Některé regiony nebudou schopny v této ekonomické soutěži obstát, dostanou se do existenčních problémů a nakonec třeba zaniknou. Jsem
přesvědčen o správnosti opačného postupu.

Globalizace stírá rozdíly mezi venkovem a městem. Existuje recept na záchranu venkova?
Dnes se hovoří o jednotné urbánní topografii Švýcarska. Z hlediska tvorby identity se geografie změnila. Identita je
otázkou vnímání vnitřní struktury a rozdílů. Rozdíly, a tím pádem i hranice mezi městy a periferií, musejí být patrné. Pokud se venkovu podaří získat autonomii, nemusí zůstat pouhým zbytkovým územím (Restland).
Vezměme příklad parku Adula, nejrozsáhlejšího horského masivu ve Švýcarsku s minimálními zásahy člověka, kde má vzniknout národní park. Hrozí nebezpečí vzniku turistického regionu, který bude negovat kulturní fenomény a nebude autentický. Park se totiž stává produktem odrážejícím představu městského člověka o přírodě. Pravý horal nikdy nejde do hor jen tak na odpolední vycházku, to by bylo bláznovství. Vycházky nechme měšťákům, kteří se jdou projít do parku. To není kritika, je přirozené, že existují rozdíly ve využívání prostoru ve městě a na horách, jen je potřeba tyto rozdíly respektovat. Dobré prostorové plánování by mělo kulturní rozdíly zohlednit a zabránit dalšímu rozostření hranic mezi urbánním a krajinným územím. Vytyčovat hranice znamená kromě jiného intenzifikovat místa, kde jsme doma.

Nepovede vytyčování hranic k přílišné izolaci regionů?
Stanovení hranic mezi městem a krajinou neznamená, že přestaneme posilovat jejich vztah. Hranice nemohou vést k vyloučení a autonomie neznamená uzavření se do sebe. Hranice mají pouze přispět k upevnění a objasnění obrazu krajiny. Město potřebuje hory a naopak. Horám nezbývá moc peněz, městům nezbývá moc vzduchu k dýchání. Potřebujeme město, ale i půdu a čerstvý vzduch, takže pojďme obchodovat. Budoucnost hor leží ve vztazích s městy.
Cílem našeho výzkumu aplikovaného na park Adula je zrušení rozdílu mezi přírodou a kulturou. Příroda v důsledku toho přestane být vnímána jako zboží a získá novou hodnotu jako zdroj. Zemědělství má pak, kromě produkce kvalitních potravin, nezastupitelnou úlohu i jako prostor pro vnímání interakcí s přírodou.

V nedávném čísle našeho časopisu (viz ERA21 05/2013) několikrát zazněla otázka, zda venkov v Česku ještě vůbec
existuje…
Myslím si, že se vytrácí především vztah lidí k půdě, ke krajině poskytující blízkost. Zemědělství přitom v periferních oblastech stále představuje základ obživy. Plánovací politika vytváří krajinu, která ztratila vztah ke svému původu, tedy k využití přírodních zdrojů člověkem za účelem zemědělské produkce. Zemědělec čím dál více ztrácí svobodu rozhodovat o své vlastní půdě, s tím souvisí industrializace, využívání zemědělské techniky a mobilita. Přesouváme se stále rychleji, ale rozhodující zůstává otázka, jakou dostupnost je potřeba zajistit pro která místa. Lepší dostupnost
totiž automaticky nezajistí blahobyt. Oblast Valsu je plná zatáček, je poměrně uzavřená a nedostupná. Když však vybudujeme rychlejší silnice, abychom se tam snáze dostali, pak se také rychleji dostaneme pryč.
Ráz krajiny je dnes značně ovlivněn švýcarskou subvenční politikou. Vláda například podporovala penzisty, aby bydleli na periferii. Zlepšená dopravní dostupnost, a tím i napojení na centra a aglomerace daly vzniknout novému trhu s výstavbou druhých obydlí. Když lidé nevědí, co s penězi, pak si stavějí chaty v horách, což vede k rozrůstání obcí, které však zůstávají prázdné, bez stálých obyvatel. To dobře ukazuje, že územní rozvoj a tvorbu kulturní krajiny nelze nechat jen tržním silám. Podpora výstavby druhých obydlí nemůže dlouhodobě zajistit životaschopnost místní ekonomiky.

Souhlasíte s teorií kritického regionalismu, že globalizaci se musíme postavit skrze kriticky pojímaný regionalismus, nebo je vám tato myšlenka cizí?
Neřekl bych, že „lokální“ potřebuje jiný přístup než „globální“. Globalizaci samozřejmě nelze přehlížet. Principiálně k ní musíme zaujmout nějaké stanovisko, ostatně nemáme jinou možnost. Regionalistické tendence ale považuji za utopie zahleděné do minulosti, hledající svět, který nikdy neexistoval. Původní zemědělské obyvatelstvo nikdy nestavělo regionalisticky, folklór je víceméně uměle vytvořená věc. Tvorba autentické architektury spočívá v konstantních veličinách, jako jsou klima, topografie, materiální zdroje a historie místa. Pokud budou mít lidé vztah ke svému místu a budou zde i pracovat, pak vzniká určitá blízkost a vše ostatní už není tak podstatné. Podpora služeb v místě přináší
pracovní příležitosti a přemýšlení o místní produkci. Spolu se vztahem k místu dochází k ustanovení významů. A s významy vzniká kultura.

Kde berete inspiraci pro svou tvorbu?
Inspirace je všude kolem nás, jen musíme mít vůli dívat se kolem sebe, sílu a vytrvalost. Když jsem s něčím nespokojen, pak vzniká odpor, který musím vydržet. Například Plečnik vyvíjel své myšlenky na základě kritiky své práce. Není snadné odpovědět, kde se bere nápad. Podle mě jde o precizní práci se světem, s krásou, s problémy i se vším, co přináší radost.

Kromě práce s topologií je pro vás důležitá i typologie. Typologicky velmi zajímavou stavbou je tzv. světnice mrtvých (Stiva da morts, Totenstube). Na okraji hřbitova jste postavil budovu, kde jsou po tři dny vystavováni a uctíváni zesnulí. Udržoval se ve Vrinu tento rituál kontinuálně, nebo jste ho obnovil?
Tento tradiční rituál existuje dlouho, ale v poslední době se začal vytrácet. Loučení se zesnulým se vždy odehrávalo doma. Smyslem stavby světnice mrtvých bylo posílit komunitní život skrze obnovu starodávného rituálu a zbavit se strachu ze smrti. S obyvateli jsme dlouho diskutovali nad podobou a následným využitím světnice mrtvých. Ve spodním patře je umístěna rakev, v horním patře je běžná obytná místnost s kuchyní. Je to jakási přechodová stanice mezi životem a smrtí. Čas loučení s mrtvým je pro obecní život velmi důležitý. Budova slouží také k jiným účelům: pořádají se zde komorní koncerty, veřejné čtení nebo posezení u odpolední kávy.

Vytrácejí se z dnešní společnosti rituály?
Ano, myslím, že rituály se vytrácejí, minimálně se vytrácí jejich podstata. Vánoce nebo Velikonoce dnes nejsou vnímány tak vážně a opravdově jako dřív. Bereme je jen jako příležitost k opití. Každé společenství má mít své rituály, o nichž ví, co znamenají. Tradiční rituály ukotvují kulturní jednotu a řád. Určitá rituálnost je dokonce v evoluční výbavě člověka – příchod na svět, přechod z dítěte mezi dospělé, manželství a pohřeb, všechny kultury na světě to nějak ritualizují.
U nás se některé rituály, které jsou se životem ve Švýcarsku spojeny, vytratily úplně. Například svatodušní svátky
(Pfingsten) – většina lidí ani netuší, že takové svátky existují. To je velmi smutné. Když jsem byl v Praze v neděli, divil jsem se, že se prováděly běžné práce na ulici. Nepracovat v neděli je také rituál. Na druhou stranu je tato rozdílnost mezi Prahou a Curychem důležitá. Rozdíly dělají místo místem. Z Prahy vždy odjíždím plný energie, obohacen o nový pohled na svět.

Většina lokálních architektů svůj region časem přeroste a chce začít tvořit i jinde – ať už z vlastní touhy nebo z ekonomických důvodů. Vám se podařilo etablovat z lokálního architekta na respektovanou osobnost mezinárodního měřítka…
Ne ne. Existuje mnoho jiných architektů, kteří mají za cíl být světoznámí. Pro mě to ale není žádný cíl, já se jen snažím pracovat na malých věcech, jak nejlépe umím. Pokud se díky tomu stanu slavným, určitě mi to neuškodí.

Na co se chcete soustředit v budoucnosti?
Chci udržet v chodu svou kancelář a dělat věci, které zvládám sám. Nemám ambici mít velkou firmu s dvaceti spolupracovníky, to bych neměl šanci uvažovat lokálně a zkoumat věci do hloubky. Stavět globálně a pokrývat svou tvorbou velkou plochu by mě asi neuspokojovalo. Také se chci věnovat studentům a učit je, jak se nesoustředit jen na obrazové vjemy, ale jak si klást bytostné otázky a tvořit ze skutečných příčin.

Děkuji za rozhovor.

Gion A. Caminada (*1957, Vrin) žije a pracuje v obci Vrin ve švýcarském kantonu Graubünden. Po vyučení tesařem-truhlářem vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Curychu a následně absolvoval postgraduální studium oboru architektura na ETH Curych. Po studiu se vrátil do rodné obce, kde si otevřel vlastní architektonický ateliér. Od roku 1998 je odborným asistentem a od roku 2008 profesorem architektury na ETH. Vrin byl jako první vesnice vůbec oceněn Wakkerovou cenou švýcarské památkové péče.

Publikováno v časopise ERA21 #03/2014 Návrat domů
Překlad z němčiny: Filip Landa, Jan Veselý
Rozhovor vznikl u příležitosti vernisáže výstavy Gion A. Caminada – Tvorba míst, 7. 5. 2014 v Českých Budějovicích.