Nepředpokládám, že by někdo hltal moje cestopisy, ale aspoň jsem si sám uspořádal zážitky a zaznamenal do deníčku své vzpomínky. Třeba někdy někdo z vás, milí čtenáři, učiní rozhodnutí jet do Arménie a bude se mu tento text hodit. A vás, případné zájemce, zvu k přečtení teď hned.

28. 8. 2014

Letadlo plné Arménů. Už podle jejich zmateného chování během letu zjišťuji, že to s nimi nebude jednoduché. Drzost a předbíhání ve frontě, několik pozdních příchodů k odletové bráně, kvůli nimž je let pozdržen a naopak netrpělivé vystupování z letadla, kdy nikdo nevydrží předpisově sedět až do pokynu kapitána. Následuje tlačenice k východu, aby se všichni co nejrychleji dostali ke svým zavazadlům, na něž budou stejně další půlhodinu čekat u pásu… Inu, Arménie, země chudá na zdroje a bohatá na zážitky. Země, která byla kdysi velká a zbyl z ní malý kousek. Země, která má jednu z největších diaspor: dvě třetiny Arménců se do své domoviny vrací už jen sporadicky. Proto také to plné letadlo a přímý let z Prahy do Jerevanu.

29. 8. 2014

Časový posun činí +4 GMT, ale mobil si takhle po ránu tahá z nějaké arménské sítě jiná data a tvrdí něco jiného. Čas se tu evidentně neřeší, je ho stále dost a dlouhodobě není kam spěchat. Celkem bezproblémová pasová kontrola. Rozměňuji eura na první arménské dramy. U východu kontrolují, zda jsem si z pásu vzal skutečně moje zavazadlo, což se mi ještě na žádném letišti nestalo. Letiště malé, hezké, s dostatkem informací, dokonce mapa Jerevanu zdarma. Čeká na mě taxikář, který mě má dovézt až do hostelu v centru města. Žádným mně známým jazykem se s ním nedomluvím. Ale má ceduli s mým jménem a cílem odvozu, takže to musí být on, dle rezervace hostelu, kterou za mě udělali kamarádi pobývající v Arménii už týden. Ovšem jako obvykle, obklopují mne další taxikáři a předhání se v nabídkách, kdo mě do centra sveze levněji. Nenechám se rozhodit.

Jsou asi 4 ráno, venku je snad 30 stupňů a já vyrážím vstříc novému dobrodružství. Jedeme na červenou, předjíždíme zleva, zprava… Na některých křižovatkách má přednost ten, kdo troubí. Dodnes nechápu, jak je možné, že jsme za celou dobu pobytu neviděli ani jednu větší bouračku. Jezdí tu spousta žigulíků a aut značek Moskvič, Lada, Volha, Kamaz, Gaz, Vaz, Zil… Připadám si asi tak o 30 let zpátky.

Míjíme opuštěné, rozestavěné, rozpadlé i jinak pochroumané domy. U silnice hned vedle letiště se pasou krávy. Pomalu mi dochází, že jsem asi v nejchudší zemi, kde jsem kdy byl. A to už jsem viděl leccos.

Stále je ještě tma, slunce začne vycházet asi za hodinu, dorážíme k hostelu. Penthouse hostel je vlastně takový větší podkrovní byt evropského střihu s rodinnou atmosférou. Je to jedno z mála míst, kde se člověk domluví anglicky. Uléhám na pár hodin na palandu v dormitory room, sdílené s dalšími přivandrovalci z celého světa. Je vedro a nemůžu usnout. Zároveň vím, že se musím zavčasu dopravit do Sevanu, abych souputníkům nepřidělával starosti. Proto jsem v 9 hodin opět na nohou.

Mimochodem, Arménky jsou docela hezká děvčata a potrpí si na chození na vysokých podpatcích. Stejně jako mladá recepční, která teprve teď chystá snídani. Aha – tady opravdu nikdo nikam nespěchá, ostatní ubytovaní budou spát ještě za hodinu, kdy už budu odcházet. Z okna hostelu má být údajně vidět Ararat, ale skrz smog jsem schopen rozeznat pouze zastřený obrys hřebene této legendární hory, u níž prý zakotvil Noe se svou archou. Je to arménský národní symbol, po genocidě v r. 1915 ležící na území Turecka. A tak obyvatelům Jerevanu nezbývá nic jiného, než k posvátné hoře jenom vzhlížet, při vědomí, že hranice s Turky jsou neprodyšně uzavřeny. Od Araratu se ozývají zvuky stíhaček – turecká armáda své vydobyté území střeží a dává jasně najevo, kdo je tady pánem.

Zajímá mne informace, jak se dostanu na severní nádraží (Hyusisay Navtokayan), odkud prý vyráží maršrutky do Sevanu a kde koupím jízdenky na MHD. Je mi řečeno, že žádné jízdenky neexistují. A skutečně, platba probíhá rovnou na ruku řidiči při vystupování z vozidla. Začínám spekulovat, jak tady asi vybírají daně? I podle dalších zkušeností z hospod a jiných služeb to vypadá, že si tu každý podniká sám za sebe a státu nic neodvádí.

Čekám na maršrutku (minibus nebo obyčejná dodávka přeplněná lidmi), která má mířit na sever. Z nápisů na autech to nepoznám, protože arménskou abecedu jsem se číst nenaučil. Asi je to ostuda, protože stojím zrovna na Mesrop Mashtots Ave, tedy na ulici pojmenované podle mnicha, který arménskou abecedu vymyslel. Vybírám další peníze, kupodivu mi je podivný bankomat vydal. Bankomaty jsou tu jenom v hlavním městě, pak už bych se s nima zřejmě nesetkal. U zastávky je digitální tabule s časovými údaji o odjezdech jednotlivých autobusů a maršrutek. Je to dost vtipné, protože čísla na tabuli rozhodně neodpovídají tomu, co zde reálně zastavuje.

Konečně bus33, který mne tam má snad dovézt. Projíždíme prakticky celý Jerevan, začínám se divit, jak neefektivní a roztahané to město je a jak má zanedbanou infrastrukturu. Silnice občas vypadá jako tankodrom. Vystupuji na Hyusisay Navtokayan, které se rozhodně jako autobusové nádraží netváří. Stojí tam pár maršrutek s improvizovanými nápisy cílových destinací. Sevan je zde napsaný dokonce latinkou, takže jdu na jistotu. Po záživné jízdě v přeplněné dodávce vystupuji v Sevanu, kde mě hned odchytává taxikář, který mne za 1000 dramů sveze do blízkého Sevanavanku. Taxametr ve své staré zelené audině nepoužívá, mluví lámanou angličtinou, říká mi „my brother“ a nabízí, že mě a moje kamarády sveze kamkoliv budeme chtít. Dokonce mi vnucuje kontakt, abych se mu případně ozval. Ok, říkám si a netuším, že s ním skutečně ještě někam pojedeme.

Sevanavank je letovisko na obrovském jezeru Sevan, trochu mi to připomíná Mácháč. Jen je tu o poznání čistší voda. Kamarádi na smluveném místě srazu nejsou, a tak vyrážím nahoru ke kostelíku. Arménie byla první na světě, kdo uznal křesťanství jako státní náboženství a arménská apoštolská církev se od té doby udržuje jako svébytná denominace s hlavou církve katolikem všech Arménů sídlícím v Echmiadzinu (Vagharshapatu).

Naši partu ještě nepotkávám, zato se setkávám s jinou českou skupinkou, která je tu dokonce na kole. Nahoře u kostela mě odchytávají nějací tři borci s podivnou vizáží. Nedovoluji si odhadnout jejich věk – může jim být 18 nebo taky 50. Podle chování je jim však 6. Nejprve si myslím, že jsou to nějací průvodci, co mě budou chtít zkásnout o peníze na vstupné, ale pak zjišťuju, že jsou to jen místní zevlové. Neustále vyžadují, abych se s nima fotil (mají nové chytré telefony a jsou na ně náležitě hrdí) a rozpráví se mnou arménsky, ačkoliv jim vůbec nerozumím. Jsem tu asi za exota. Dodnes nevím, jak vlastně většina mužů v Arménii pracuje. Kdykoliv jsem viděl nějakou skupinu chlapů, tak vždycky postávali na ulici, pokuřovali nebo popíjeli a jen tak zevlovali.

Konečně se potkávám s Pavlem, Michalem a za chvíli i s Martinou. Jsou tu ubytovaní v hotýlku na pobřeží jezera a ještě jednu noc tu zůstanem. Vchod do hotelového pokoje je přímo z ulice, před dveřmi hlídá líný opelichaný vlčák. Vykoupeme se a vyrazíme obhlídnout okolí. Přemýšlíme, jak se dostaneme další den přes Hayravank do Gavaru, a tak se jdeme zeptat na nádraží čekajících lidí, kdy a kam odsud jezdí vlaky. Zastávka je bez jakékoliv cedule nebo jízdního řádu, neznalý cestující tak ani nemůže vědět, kde vystupuje. Vždy, když začneme mluvit rusky, Arméni zbystří a začnou se chovat odtažitě. Jakmile se ale dozví, že „my Čechy, Praga“, pookřejí a stanou se z nich nejpohostinnější a nejpřívětivější lidi pod sluncem. Vždy, když žádáme o radu, shlukne se kolem nás celá vesnice a začne spekulovat, co a jak nám vlastně poradit. Stejně jako teď na nádraží, kde hlouček Arménů živě diskutuje, kamže ty koleje vlastně vedou a kamže vlak vlastně jezdí. Uspokojivou odpověď nám nikdo nedává. No nic, tak pokračujeme na nejbližší kopec, zítra se  uvidí. Shora přehlédneme celou zátoku, na druhý břeh jezera není vidět. Dává se s námi do řeči místní pastevec, který je náležitě hrdý na svého koně a Michal se tak musí vyfotit v sedle. Nabídku na fotku s koněm jsme dostali během našeho pobytu v Arménii ještě několikrát. Cestou zpět kluci potkávají zmiji. Je jich tu prý hodně, musíme si dát pozor, kam šlapeme.

Večer se jdeme najíst do jednoho z místních improvizovaných podniků. Asi jsme fakt v turistické destinaci, protože čerstvá zkušenost kluků hovoří o šíleně předraženém obědě. Zjevně působíme, že máme peníze, tak proč nás nenatáhnout. Proto se rozhodujeme, že budeme obezřetní a necháme si sdělit ceny předem. Jídelní lístky totiž Arméni nevedou. Cena šašliku, ryby a pečených brambor je přijatelná, ostatní věci jako salát, sýr a pití jsou prý maličkosti, které nemusíme řešit. To ještě netušíme, že tyto maličkosti budou tvořit tři čtvrtiny z finální ceny. Připadám si jak u Tatarů, však u nich taky prakticky jsem. V nabídce mají rozlévané víno v PET lahvi, ale neumí ho odlít jen do skleničky. Prostě přinesou celou láhev. Když Martina říká, že 1,5 l vína na posezení nevypije, jde se servírka opět zeptat majitele, jak to má udělat. Nakonec všechno jde, jen netušíme, že cenu 2 dcl červeného stanovili na 2500 dramů (125 Kč). Z celkové sumy na nás jdou mrákoty, takže si to chceme nechat vysvětlit. Po půlhodině nějakých spekulací přinášejí majitelé restaurace cár papíru, na němž jsou tužkou rozepsané jednotlivé položky. Samozřejmě v arménštině. Chvíli se rusky hádáme a říkáme, že i v Jerevanu se lze najíst 4x levněji, ale není nám to nic platné. Ještě nám prý zapomněli naúčtovat brambory, ale to je pozornost podniku. Večer zkoušíme, zda by nás někdo nevzal lodí na druhý břeh, kam potřebujeme, ale všichni na nás chtějí zase vydělat. Mírně rozladěni jdeme spát.

30. 8. 2014

Po ranní osvěžující koupeli v jezeře se rychle sbalíme a opouštíme tuhle okradačskou osadu. Hned na začátek jsem tedy zakusil odvrácenou tvář Arménie, snad to bude už jen lepší. Nakonec se rozhodujeme pro taxík, což je paradoxně nejlevnější alternativa, jak se odsud dostat. Taxi je tu standardní způsob přepravy a v porovnání s Evropou jsou ceny nesrovnatelné, Stanovujeme si však maximální strop, kolik jsme ochotní za cestu do Hayravanku vydat. A ehjle, jako na zavolanou přijíždí můj včerejší taxikář, který nás tam za 5000 dramů vezme. Cesta je to hodně cool, protože jsme nasáčkovaní v autě i s batohy. Zavazadlové prostory většinou pojmou jeden, maximálně dva batohy, protože polovinu kapacity zabírá vždy plynová nádrž. Největší zážitek je při předjíždění smradlavého Zila, naštěstí jsme přežili. Taxikář nabízí, že nás vezme až do Gavaru a počká, až si Hayravank prohlídneme. Je to prý prohlídka na čtvrt hodiny, uděláme „foto moto“ a jedem. S díky odmítáme. Pro kamarády je to už několikátý chrám v řadě, pro mě teprve druhý a zážitek ze starodávného prostoru je docela silný. V okolí kdysi stál obrovský klášterní komplex, z něhož nezbylo po nájezdech Turků téměř nic. Přijíždí 2 autobusy se zájezdem lidí z celého světa, jejich arménská průvodkyně se s námi dává do řeči, protože mluví anglicky. Dojde i na politickou debatu: zjišťujeme, že Arméni se nemají moc rádi s Turky, Ázerbajdžánci (kvůli sporu o náhorní Karabach), ani s Rusy, ani s Gruzínci a ani s Íránci. Jsou zkrátka obklopeni samými nepřáteli, což jim vůbec nezávidíme. Výlet do zaminovaného Karabachu naštěstí neplánujeme.

Škoda, že tuto výpravu nenapadne svézt nás autobusem do Gavaru. Sami se nevnucujeme. Jdeme k silnici, kde nějaká paní čeká na zastávce a tvrdí, že každou chvíli tudy pojede maršrutka. Čekáme ještě hodnou půlhodinu, mezitím bezúspěšně zkoušíme stopovat projíždějící auta včetně Zila s cisternou mléka. Nakonec přijíždí tradiční bílý VAZ, přeplněný lidmi, ale řidič nám kyne, ať nastoupíme. Nějak se tam tedy i s batohy vmáčkneme a frčíme. Při vjezdu do Gavaru řidič ťukne zrcátkem do protijedoucího vozu, což ho náležitě rozpálí a jde si s posádkou druhého auta vyřídit účty. Zatímco ženy v maršrutce ječí, ať toho nechají, řežou se chlapi venku hlava nehlava. Inu, horká jižanská krev. Přitom to byla chyba našeho šoféra, protože překážka byla na jeho straně vozovky. Vysvětlujte to ale místním řidičům, když tu platí pravidlo „kdo troubí, ten jede“. Řidič je tak rozčilený, až je z toho celý rudý, zpocený a rozklepaný, přesto sedá za volant a jede dál. Mám strach, že v tomto stavu sjedeme do nejbližšího pangejtu. Naštěstí cíl je blízko a my s úlevou vystupujeme. Uff.

Jdeme nakoupit nějaké zásoby jídla a pití, následující 3 dny plánujeme být v horách mimo civilizaci. Místní tržiště naše potřeby plně uspokojí. Protože místní prodavač nemá mince na vrácení, dává nám k nákupu zdarma lilek… To jsem zvědav, co s ním budeme dělat. Na malou chvíli začíná vydatně pršet, přeháňka je však hnedle pryč. Jdeme zjistit ceny taxíků do Tsaghkashenu, což je poslední vesnice na silnici, dále už jen pěšky na druhou nejvyšší horu Arménie Aždak (Azhdahak, 3597 m.n.m.).

Odchytáváme taxikáře se starou volhou – takové luxusní taxíky u nás jezdily před 30 lety a my si od toho slibujeme zážitek. Řidič se nám chlubí, že Československo důvěrně zná, protože u nás v roce 1968 byl se sovětskou armádou. Vzpomíná na to jako na krásné časy! Dochází nám, že řadoví vojáci si vůbec neuvědomovali smysl své mise a vůbec jim nepřipadá divné se tím ještě chlubit. Ale což. Jsme rádi, že má na Čechy dobré vzpomínky. Vystupujeme v místě, kde končí asfaltka. Dál už musíme po svých. Ještě projdeme vísku Tsaghkashen s polorozpadlým kostelíkem a na obzoru již vyhlížíme Aždak. Tedy přesněji, horu, o níž jsme přesvědčeni, že se jedná o Aždak, protože na obzoru nic vyššího není. Tuto informaci nám potvrzuje i jeden místní pastevec, od něhož dostáváme láhev vody. Začíná se opakovat typická scéna, kdy kráčíme kolem nějakého stáda krav či ovcí a z nedalekého vršku nás pozoruje pastevec na koni. Sporadicky jsou tu malé osady nebo i jen samostatné karavany lidí, kteří tu přes léto pasou stáda. Na podzim odchází zpět do města, kde přes zimu pracují třeba jako učitelé. Často jsou to tátové a mámy od rodin, své děti svěřují na léto prarodičům. Krajina je tu kopcovitá, kamenitá, holá, pustá. Porostlá je víceméně suchou trávou s bodláky, bez jakýchkoliv dřevin. Nedá se tudíž rozdělat oheň a my jsme odkázáni na lihový vařič. Lihové tablety nám ale docházejí, máme větší spotřebu než jsme předpokládali.

Potkáváme skupinu tří Slováků, kteří mají namířeno k jezeru Akna. My se pohybujeme podle starých ruských vojenských map a netušíme, že bychom měli nejdříve taky zamířit k Akna lich. Dvě ženy místních pastevců nás zvou na kávu, což s díky odmítáme, protože spěcháme. Tvrdí nám, že na Aždak je to přímou cestou a máme jít rovnou za nosem. Až později zjišťujeme, že je to trochu zavádějící informace, a že nás všichni směřují na jiný kopec.

Teď se ale začíná už stmívat, a tak v jednom údolíčku stavíme stan, vaříme večeři a hned po setmění uléháme ke spánku. Je zde zvláštní, téměř absolutní ticho. Jen v dáli občas zaštěkají pastevečtí psi, ochranáři stád před vlky.

31. 8. 2014

Ráno moudřejší večera, říká se. Chceme dojít k nedalekému jezírku, abychom nabrali vodu, jenže ouha: i tady byly krávy a předpokládané jezírko je spíš taková větší louže močoviny. Nezbývá než jít dál, zdolat předposlední hřeben a vyškrábat se na Aždak… Jenže, Aždak není Aždak! Bohužel/naštěstí mám asi tak trojnásobné tempo chůze než moji souputníci, takže si říkám, že na ně počkám až nahoře, protože neustálé zastavování je unavující. Těsně na úpatí kopce na mne ale volá nějaký pastevec, co blbnu. Lámanou ruštinou se od něho dozvídám, že tato hora není Aždak, ale Koch, a že je lepší jít nejdříve k Akna lich, odkud vede na Aždak cesta. Mávám tedy na lenochy vzadu, aby vzdali svůj marný pokus zdolat vrchol z druhé strany, protože jsme na nesprávném kopci. Podle mapy nám to bylo trochu divné, ale zdejší krajina je opravdu těžká na orientaci. Pastevec se s námi dává do řeči, je to sympatický drsoň, má kovbojské boty s ostruhami, jmenuje se Andrej a říká, že máme navštívit jeho ženu Šušaň v údolí před jezerem. „Barev dzez, Šušaň“, zdravíme místním pozdravem snědou Arménku, která se diví, odkud známe její jméno. Když zjistí, že nejsme Rusové, ale Češi, hned nás zve k sobě na kafe. Ukazuje nám pohlednice Prahy, Karlštejna a sešit, do nějž už před námi napsalo adresu několik kolemprocházejících Čechů. Tak i my zde zanecháváme svůj otisk, pohled a tatranku na památku. Šušaň vaří ve své improvizované boudičce výbornou kávu, pak nám ukazuje, jak vyrábí sýry a nakonec připravuje i pohoštění ve formě pita chleba namáčeného do čerstvé smetany. Mňam. Jen doufáme, že toto ryzí jídlo nezpůsobí nějaké potíže našim střevům. Šušaň se ptá na naše povolání a my musíme říkat, že jsme inženýři. Slovo architekt totiž slyšela asi poprvé v životě. K čemu by ho tu taky potřebovali…

Zaujali nás psi s ustřiženýma ušima. Je to speciální kavkazské plemeno, obří pes zabiják, který si poradí i s vlky, kterých tu žije asi hodně. Uši jim Arméni zastřihávají už v raném dětství proto, aby měly ještě citlivější sluch. Žádný vlk si potom na stádo ovcí netroufne. Šušaň vypráví, jak její manžel Andrej na koni jednou dokonce utloukl medvěda. Je čas jít dál: na čerstvé mléko po dojení, na nějž nás lákal Andrej, už nedojde. Ještě společné foto, letmý pohled zpět k jezeru, kde poprvé vidíme jurty kurdských jezídů a míříme tentokrát snad správným směrem k Aždaku. Z odtávající ledové plotny čerpáme vodu.

Což o to, směr je správný, ale kopec na obzoru zase není ten pravý Aždak. To zjistíme, až když na něj vylezeme. Teprve shora jsme konečně schopní se zorientovat a zjistit, že vysněná druhá nejvyšší hora Arménie je cca o 2 km dál. Jméno kopce, na němž stojíme, neznáme. Pracovně ho nazveme Aždak II. Předchozí kopec byl Aždak I a na pravý Aždak III už prý nepolezeme. Kamarádi toho totiž mají plné brejle. Michal s námi nevylezl ani na Aždak II, místo toho staví pod kopcem stan. Tady budeme kempit a další den se pokusíme dorazit až někam ke Geghardu, což je náš dlouhodobý cíl. Já se ale s nedobytím Aždaku nehodlám smířit, a tak si nařizuji budík na 6 ráno a sám vyrážím zdolat nejvyšší vrchol, jaký jsem měl kdy před sebou.

1. 9. 2014

Pomalu svítá, zvedá se inverze, z níž vystupuje hrdě se tyčící symetrický vrchol. Vypadá jako černokněžník s rozevřeným pláštěm. Sestupuju suťovými poli, jde to ztěžka a pomalu. Jakmile sestoupím těsně pod kopec, hledám, kudy bude nejlepší to střihnout. Všechny svahy vypadají nebezpečně. Volím jakýsi kaňon, kde se zdá, že není moc sutiny. Výstup je brutální. Svah je prudký a v této nadmořské výšce se velmi zadýchávám. V polovině se dostávám mimo stabilní povrch a začíná pode mnou ujíždět štěrk. Trochu riskuji, v jednu chvíli to chci vzdát. Ale pocit výzvy vítězí a pokračuju ve šplhání. Za chvilku jsem na vrcholu. Je tu nádherně, užívám si čerstvý vzduch, ranní slunce a výhledy. Paráda. Přichází katarze ze zdolání vrcholu. Vnitřek kopce tvoří kráter s malým průzračným jezírkem, z něhož se napiju. Po obvodu kráteru kráčím až k nejvyššímu výběžku (bezmála 3600 m.n.m.). Odsud vidím, že na vrchol vede daleko přívětivější a mírnější cesta, zvedající se z úpatí přilehlých červených hřebenů. Škoda, že jsem ji neobjevil dříve. Půjdu po ní aspoň zpátky. Každopádně odhadované 2 hodiny mého výletu už uplynuly, výprava se nakonec protáhne zhruba na 3 a půl hodiny. Po návratu ke stanu stejně najdu kamarády ještě téměř rozespalé. Pořádný hlad a vyčerpání spraví vydatná snídaně.. Sbalíme věci a s batohy opět pokračujeme dál, tentokrát je můžu vést nejpřívětivější cestou mezi suťovými poli, protože jsem terén obhlédl z vrcholu. Za chvilku jsme znovu pod Aždakem, jenže tentokrát už nikdo nahoru nepůjde. Koukáme na špici a co nevidíme: nějaký borec se tam prochází dokonce na koni. Vůbec tento obrázek nechápu. Neměl jsem ponětí, že by byl kůň schopen zdolat takovýto terén. Jak kdyby to byl kamzík.

Po chvilce narážíme na cestu a po ní už neomylně míříme směr Geghard. Potkáváme pár kurdských jezídů se svými stády. Chtějí po nás cigarety, ale to my nemáme. Za chvíli se za námi řítí šílenou rychlostí kdosi na koni a my posléze zjišťujeme, že to je onen borec, kterého jsme zahlédli na Aždaku. Nabízí svého koně k vyfocení.

Před polednem kráčíme kolem velkého stanu – hangáru. Psi nás vítají štěkotem, koně řehotem a jezídka (z níž se nakonec vyklube bývalá Ruska) nás zve na pohoštění. S dalšími dvěma ženami připravuje sváču v podobě kávy, melounu, ovoce a bonbónů. Je nám s nimi příjemně, jen Ruska je nějaká moc ukecaná. Prý až cestou potkáme bílou Ladu Nivu, je to jejich zásobitel, který jim sem každé 3 dny vozí suroviny. Ony mu naopak dávají sýry a další mléčné výrobky k prodeji ve městě. Večer tu Ladu opravdu potkáme. Teď ale musíme jít zase dál, od Geghardu jsme možná ještě víc než 15 km. Tempo se musí přizpůsobit celé skupině. Na mě je úmorně pomalé, ale nedá se nic dělat. Aspoň ranní zdolání Aždaku mě hřeje na srdci. K tomu navíc hřeje slunce, a to dosti vydatně. Celý den panuje slušné vedro. Potřebujeme akutně vodu, což se nám splní v další jezídské osadě. Jen co se nám podaří odehnat dotěrné štěkající psy. Uff. Naštěstí ten největší a nejagresivnější kavkazský zabiják byl uvázaný na řetězu. K večeru přicházíme k jakési trafostanici, kde není moc jasné, jak pokračovat dál. Ale potom na obzoru uvidíme vesnici (a za ní město Garni), a tak usoudíme, že to je Geghard. Zakempíme na pastvině před ní. V noci je slyšet vytí vlků.

2. 9. 2014

Ráno nám místní pastevec koz a ovcí sděluje, že vesnice před námi ještě není Geghard a že musíme jít o 2 km dál. Prý to můžeme krouhnout přímo přes stráň, na jejímž úpatí nám zase jiní pastevci tvrdí něco jiného. Nakonec se nějak prokličkujeme k silnici a po ní (ještě se zastávkou na pivo v jakémsi motorestu) dojdeme konečně ke klášteru. Je to tu načichlé turismem, hodně lidí, babky prodavačky s churkchelami (čurčela – taková sladká klobása s ovocem a ořechy). Vychutnáváme si atmosféru kláštera Geghard, jednoho z nejstarších křesťanských míst na světě. Původní kaple zde byla malým otvorem do skály vytesána již před rokem 300.

Zpátky se nám nechce pěšky, ale nikdo z řidičů nás nechce vzít. Buď jsou to zájezdové autobusy nebo již zamluvené taxíky čekající na odvoz zákazníka. Podaří se nám však stopnout druhé projíždějící auto, za 1000 dramů je řidič ochoten dovézt nás k zastávce maršrutek. Odtud pokračujeme rozklepaným autobusem bez tlumičů, tzv. kostitřasem do Jerevanu. Kluci popisují zážitek, jak nějaký řidič autobusu minulý týden opravoval motor za jízdy. Zařadil neutrál a klíčem se začal šťourat v otevřené kapotě pod okýnkem. Neuvěřitelné. Autobus je žlutý jako spoje od Student Agency, ale pohodlí jako ve fun&relax tu teda není. Při najetí na výmol všichni cestující nadskočí metr nad sedačku. A výmolů tu není zrovna málo…

Funny jízda končí na neznámém autobusovém nádraží na okraji Jerevanu. Ptáme se řidiče, jak dál, ten nás odkazuje na dispečera. Hledáme tedy dispečera a nacházíme ho mezi dědky hrajícími na chodníku šachy. Radí nám, že máme vzít bus číslo 5 do centra města. To se nám podaří, ale Martina se ještě snaží přeptat řidiče, zda jede skutečně tam, kam si myslíme, že jede. Je to marné, maršrutkáři se nevyznají v plánech. Své město znají z pohledu řidiče, ale vypadá to, že nakreslené na mapě ho nikdy neviděli.

Náš oblíbený Penthouse hostel je naštěstí prázdný a my se ubytováváme ve čtyřlůžkovém pokoji. Využíváme sprchu, pračku a jdeme se dobře najíst do arménsko-libanonské restaurace, kde mají dokonce menu v angličtině. Zelenina, olivy, arabský chleba, hummus, falafel, zvláštní polívky, spousta dobrých věcí. Vše spláchnu pivem Kotayk, které se asi jako jediné z těch arménských dá pít. Jinak tu často bývá Kozel, Žatecký gus nebo Plzeň.

3. 9. 2014

Vyrážíme na nejvyšší horu celé Arménie: Aragac (nebo též Aragat – 4095 m.n.m.). Dle průvodce jedeme kostitřasem do Byukaranu. Řidič autobusu pouští nahlas rádio, což nesmí chybět při žádné jízdě. Mám pocit, že zvuková technika je dražší než celé vozidlo. Z rádia se line arménský popík, v němž se mísí zápaďácké vlivy s muslimským světem. Dokonce jsem slyšel někdejší hit od Luneticů „Jsi moje máma“ v arménštině. Inspiraci asi berou místní zpěváci všude a autorská práva se neřeší.

Bus nás zaveze na konečnou v Antarutu, tady nezbývá než zkusit někoho ukecat, aby nás posunul až k jezeru Kari lich (Qarilich), kde je standardní základna pro výlety na vrchol. Od místního prodavače se dozvídáme, že je to více než 30 km, což se nám nechce moc věřit. Jedna slečna, nebo mladá paní, nabízí, že zavolá manželovi, který nás tam doveze. Prý momentálně stejně nemá do čeho píchnout. Je čas na smlouvání o ceně. Z původních 12000 dramů se nabízená cena ustálí na 8000. Prodavač nakonec nabízí, že kdybychom potřebovali zpátky, máme mu zavolat a sveze nás za 7000. Inu, konkurenční boj, arménský kapitalismus v praxi. Nasoukáme se do klasické Lady (VAZ 2105) a funíme po rozmlácené silnici nahoru. Místy je to terén zralý spíše pro terénní vozidlo, ale Lada si, zdá se, poradí se vším. Za chvíli si ale neporadí se stoupáním, protože se začne vařit motor. Řidič dolejvá vodu do chladiče, chrstá ji i zvenčí do nasávání. Zajímavý způsob. Motor ale nevypne. Nemůžeme mu poradit, ať např. zapne topení, protože tenhle chlapík neumí ani rusky. Za chvíli pokračujeme dál, s ručičkou neustále nebezpečně balancující na hraně červených čísel teploty motoru. Asi po půlhodině jízdy dorážíme k jezeru Kari. Řidič zjišťuje, že o nějaký šutrák přerazil ventilek a jedna pneumatika se za velkého syčení postupně vyfukuje. Mávne nad tím rukou a jede zpátky. Jsme zvědavi, jak daleko dojede a zda vůbec. Ale není to už naše starost, dostal slušně zaplaceno, tak co. Třeba si za to koupí nové auto.

U jezera je hotýlek, který nevypadá moc přívětivě a poměrně velký areál meteorologické stanice a sídlo Jerevanského fyzikálního ústavu. Jdeme se tam zeptat, zda bychom si u nich mohli načepovat vodu a nechat batohy před výstupem na Aragat. Vedoucí vědeckého týmu nám to za menší poplatek povoluje a jednoho doktoranda prosí, aby nám v angličtině popsal, cože tu vlastně zkoumají. Předmětem výzkumu jsou tělesa dopadající z vesmíru, víc jsem z toho nepochopil. Prostě nějaká fyzika. V zimě sem prý jezdí na běžkách, pracují na 2 směny, výzkumné týmy o 5 lidech se střídají vždy po měsíci.

Čas kvapí, a tak musíme vyrazit směr Mount Aragats, který má celkem 4 vrcholky. Rozhodujeme se zdolat jen jižní špici (3879), která je nejsnáze přístupná. Kdybych šel svým tempem, zvládnu vyšplhat i na severní (4095), ale už se mi nechce trhat partu. Cestou nahoru míjíme rozsáhlou bílou plachtovinu, o níž jsme si z dálky mysleli, že je to sníh. Asi nějaká pomůcka pro výzkum. Zbytek ledovce se ale drží na stinném svahu jihozápadního sedla. Jsme tu přesně na přelomu srpna a září, kdy je zdejší krajina vyprahlá. Začátkem října začne opět padat sníh. Nadmořská výška je podle dýchání znát. Jsem tedy ještě výš než na Aždaku a kochám se výhledem na 3 další vrcholy Aragatu. Tak ještě foto moto a hurá zpátky. Ještě stíhám vyběhnout kopeček těsně nad jezerem. Než dorazí zbytek naší skupiny, začne zapadat slunce. Čekám na ně snad hodinu. Konečně si vyzvedáváme bágly a jdeme hledat místo k přenocování, pokud možno co nejblíže. Nacházíme ho na nedaleké louce, kam není vidět z hotelu. Je poměrně dost zima. Rychlá večeře a spát. Došel nám tuhý líh, takže vařit už nic nebudem. Oheň se nám v uplynulých dnech nepodařilo rozdělat, ačkoliv jsme zkoušeli sušená kravská hovna v kombinaci s bodláčím a byli jsme téměř úspěšní. K úplnému úspěchu nám chyběl asi benzín. Aspoň tak nám svůj způsob rozdělávání ohně předevčírem odhalila ruská jezídka.

4. 9. 2014

Zdá se, že toho máme všichni dost. Míříme na pevnost Amberd (Hamberd). Po chvíli chůze po silnici nám zastavuje taxikář v růžové Škodě Roomster a slibuje svezení zdarma. Jel s někým nahoru a teď se prázdný vrací do Jerevanu. Přiblížíme se tedy k odbočce na Amberd a pěšky pokračujeme ještě asi 4 kilometry. Připojuje se k nám nějaký otravný puberťák na koni bez sedla, po chvíli jsme jeho dotěrností všichni znechuceni. Neumí ani pořádně rusky, ale asi si dlouho s nikým nepovídal, chudák. U pevnosti Amberd je čilý cestovní ruch, potkáváme tu i skupinku Čechů, resp. spíše Moraváků. Zatímco oni svůj pobyt v Arménii začínají, my už pomalu spějeme ke konci. Prohlížíme si pevnost a kostel Vahramashen a pak se rozhodujeme už nikam nechodit a nechat se hezky svézt s místním prodavačem suvenýrů. Takže nakonec jedeme i klasickým žigulíkem, který kličkuje mezi stádem krav jdoucím po silnici. Z Byukaranu pak frčíme maršrutkou potřetí a naposled do Jerevanu. Penthouse hostel je obsazený, ale zmatená slečna na recepci nás posílá nejdřív taxíkem (a po zjištění, že je to kousek, pěšky) k jinému hostelu. Dormitory room sdílíme s dvěma Čechy, kteří ještě v noci odlétají do Prahy a s nějakým šíleně chrápajícím chlapíkem. V životě jsem nic podobného neslyšel…

Poslední fotka ze dne zachycuje čtyři čuníky pasoucí se před Amberdem. Typický obraz hrdého arménského národa s bohatou historií a kulturní tradicí, brodící se bahnem současné chudoby a nešťastných dějin nedávných staletí. Snad bude líp.

5. 9. 2014

Poslední den využiju k částečnému osamostatnění a prohlídce Jerevanu. Nic zajímavého tu není. Už 50 let rozestavěný Leninův prospekt, socha Matky Arménie, Muzeum Genocidy, Náměstí republiky, Opera a to je asi tak všechno. Z jednoho z nejstarších měst na světě nezbylo skoro nic. Kdo si chce o Jerevanu něco počíst, může tak učinit přes google, současná podoba města se mi pranic nelíbí. Zbývá koupit dárky domů: arménský koňak, churkchelu, sýr, výborné červené víno a přesně o půlnoci přistavuje k hostelu své auto objednaný taxikář, který mne vezl i z letiště. Sbohem Arménie, bylo to vydatné, ale protentokrát to stačilo.

6. 9. 2014

Je 6:20 SELČ a já procházím pasovou kontrolou na pražském letišti. Je krásné ráno, u východu na mě čeká – takhle brzy ráno! – moje K (+T …. :-)

::: Více fotek je na webu v sekci photos :::