Nové formy pohřbívání
Architektonická forma funerálních staveb je v čase poměrně stabilní. Přesto se v poslední době začínají objevovat nové alternativní podoby pohřbívání. Před současnou sekularizovanou společností, jak o ní hovoří řada antropologických a sociálních studií, stojí závažné dilema: potřebujeme, či nepotřebujeme v našem jednání záchytné body, které se následně mohou promítat do tvorby míst posledního spočinutí?
VÝVOJ FUNERÁLNÍ TYPOLOGIE V KONTEXTU MĚSTA
Zažitá paradigmata týkající se pohřbívání se v jednotlivých kulturách příliš nemění. Vždy zde existovaly dva hlavní způsoby pohřbů: kremace a ukládání do země. Křesťanská kultura vychází po celá staletí z tradice nesené zkušeností předků a již od středověku se přiklání k pohřbívání do země.
Ovšem už v předkřesťanské době vznikaly celé nekropole, které se pomalu propojovaly s městy a stávala se z nich předměstí. Do konce 16. století představoval hřbitov veřejné prostranství, v jehož blízkosti se odehrávaly společenské události. V 17. století se začaly hřbitovy přemisťovat dále od kostelů, zejména z hygienických důvodů anebo z důvodu nutných stavebních úprav při zvětšování sakrálního prostoru. Pohřebiště kolem kostelů tak většinou zanikla a nové hřbitovy byly budovány na okrajích měst. Ještě v 19. století bylo pohřbívání vnímáno jako důležitá součást společenského života. Stavěly se monumentální hrobky a mauzolea, jejichž architektura se stala nástrojem k demonstraci významu zesnulé osoby. U nás se však s příchodem sekularizace začala typologie funerálních staveb měnit. Polský spisovatel Mariusz Szczygieł v knize Udělej si ráj1 připomíná prvorepublikový fenomén tzv. „odrakouštění“ neboli odstraňování rakouských vlivů. Zvláštním projevem této reakce na vznik Československa bylo odmítnutí pochovávání mrtvých dle katolické tradice a stavba krematorií. Liberecké krematorium postavené v roce 1917 podle návrhu Rudolfa Bitzana se dokonce stalo první budovou svého druhu v celém Rakousku-Uhersku, a to hlavně díky aktivitě místní pobočky vídeňského spolku Die Flamme. Po dostavbě však nebylo možné uvést krematorium do provozu, protože to neumožňovala rakouská legislativa. Liberečané tak museli počkat až na nový zákon o pohřbívání ohněm z roku 1919. Následující rozmach pohřbívání žehem byl podpořen i vznikem Československé církve husitské, spojeným s výstavbou kolumbárií. V podobě prostorů pro ukládání uren se tak objevuje zcela nový architektonický typus.
Nástup komunismu posílil náhradu křesťanských rituálů sekulárními obřady. Vlivem totalitních ideologií 20. století také došlo k návratu mumifikace a výstavbě mauzoleí, sloužících pro vystavení těl režimních hrdinů, jejichž kult měl být uchován navěky. Pokračující sekularizace u nás potom způsobila jasnou převahu kremace nad pohřbíváním do země.
Archetypální formy funerální architektury procházely v minulosti pouze mírnými obměnami a ani dnes tomu není jinak. Současná duchovní prázdnota společnosti a krize rituálů však vytvořily prostor pro nové alternativy a způsoby pohřbívání se rozšířily o širokou škálu nových možností.
HŘBITOVY DNES
Tradiční hřbitov je spojen s křesťanskou vírou ve vzkříšení a život věčný. Naděje ve vzkříšení se promítá do vzhledu hřbitovů i symbolů na náhrobcích. Ty jsou ještě dnes, ačkoli často nevědomě, protkány křesťanskou symbolikou. Důraz na naději ve vzkříšení je eschatologickým naplněním identity, které vyjadřuje, že člověk v rámci víry dochází pravého naplnění života až po smrti.
Douglas J. Davies ve své knize Stručné dějiny smrti2 považuje hřbitovy za místa naděje, kde se střetávají místo a sentiment. Rozlišuje tři druhy naděje – věčnou, vnitřní a přírodní –, na jejichž základě popisuje tři ideální typy hřbitovů: klasický hřbitov s hroby a hrobkami, kolumbárium či urnový háj a přírodní hřbitov. Davies popisuje hřbitov jako „rituálně-architektonickou událost“, která na nás působí především vizuálně. Pro funerální architekturu byla vždy důležitá estetika, symbolika, modelace hmoty, hra se světlem či symetrií. Novodobá výstavba hřbitovů a kolumbárií je často založena na silném konceptu a příběhu, který může návštěvník vzpomínkového místa prožít.
Pro pochopení současného diskurzu tzv. přírodních hřbitovů je důležitá především „přírodní naděje“. Lidská naděje zde již nesouvisí s křesťanskou eschatologií, ale spíše s vírou, že se tělo navrátí do přírody a stane se součástí přírodního koloběhu. Duši v křesťanském pojetí, „spiritus“ (duch, osobní identita), nahrazuje pojetí duše jako „psýché“ (nesmrtelná forma existence). Odtud představa ekologické nesmrtelnosti: člověk se stává složkou ekosystému a zůstává součástí světa v organické formě. Zjednodušeně lze říct, že víra v environmentální tendence současného světa nahrazuje víru tradičně křesťanskou. Fenomén přírodních pohřbů svědčí o proměně společenského vnímání smrti a zároveň je projevem šetrného životního stylu. Součástí přírodního pohřebnictví jsou proutěné rakve, bavlněné rubáše nebo tzv. ecopody – rakve z tvrzeného papíru, jejichž design je inspirován tvarem lusku, který symbolizuje regeneraci a nový život.
Papírové rakve poskytují prostor pro vlastní tvůrčí invenci pozůstalých. V Americe se díky lepenkovým rakvím vyvinul nový pohřební rituál, kdy pozůstalí malují, píší nebo lepí fotky na rakev zemřelého během posledního rozloučení.
Ekologické přínosy nejsou zanedbatelné ani u stávajících hřbitovů: kromě parků jsou to jediná ohniska souvislejší zeleně v městské zástavbě, která vytvářejí příjemné klima a tlumí hluk. Pohřbívání do přírody však probíhá i mimo oficiálně založené hřbitovy. Významným průkopníkem nových způsobů je Velká Británie, kde je možné pohřbít tělo na soukromé půdě. Lidé se tu nechávají pohřbít anebo rozprášit na vlastních zahradách či na pastvinách. Od roku 2010 je v Británii dokonce povoleno, především díky iniciativě místních hinduistů, spalování zemřelých na dřevěné hranici pod širým nebem.
NOVÉ ALTERNATIVY KREMACE
V poslední době3 bylo vyvinuto několik nových metod kremace, které bývají také prezentovány jako ekologické. Jedná se například o zpopelnění za nízké teploty, tzv. kryomaci. Při ní je tělo zmrazeno na –18 °C a ponořeno do tekutého dusíku. Po prokřehnutí jej vibrace roztříští na prach, který je ve vakuové sušičce zbaven vody a v odstřeďovači zbaven kovů včetně rtuti. Výsledný organický prach je poté buď spálen v malé kremační peci a uložen do urny, nebo je v biodegradabilní rakvi pohřben do země, kde se do roka promění v kompost.
Další možností je zkapalnění neboli resomace. Nebožtík je uložen do hliníkového kontejneru s roztokem hydroxidu draselného. Rozklad probíhá za mnohem nižší teploty, než je potřeba k běžné kremaci, a pod vysokým tlakem. Během tří hodin se tělo kromě části skeletu rozloží na netoxickou tekutinu, kterou lze použít například pro zalití květin. Zbytek kostí je rozdrcen a předán rodině k uchování v urně. Výhoda zmíněných metod oproti běžné kremaci spočívá v menší energetické náročnosti i nižší emisi skleníkových plynů a rtuti. Je pravděpodobné, že se nové technologie budou díky své praktičnosti a nenáročnosti dále rozšiřovat.
Jinou formou pohřbívání jsou „věčné útesy“ – děrované betonové bloky tvořící umělou skálu, která se používá k doplnění korálových útesů v moři, se mohou vyrábět s příměsí lidských ostatků po kremaci. Postupně se stanou zázemím pro mořské živočichy a iniciují tak další koloběh života.
Uchování vzpomínky na zesnulého navíc může spočívat v uložení ostatků nikoli do hrobu nebo urny, ale například do šperku. Vdova či vdovec tak mohou mít svého manžela, respektive manželku stále při sobě. Z ostatků lze vyrobit i „diamant“. Nejdříve se z popela vyextrahuje čistý uhlík, který je zahříváním ve vakuu převeden do formy grafitu. Ten je posléze spolu se speciální slitinou zformován do patrony a vložen do keramické šablony. Při vysokém tlaku a teplotě se asi po deseti dnech přetvoří v umělý kámen.
Fyzické uchování reliktu zemřelého člověka je také předmětem projektu Biopresence, balancujícího na hranici ilegality. Japonští umělci Šiho Fukuhara a Georg Tremmel ve spolupráci s vědcem Joem Davisem zkoumají nové možnosti propojení genetického kódu stromu a člověka. Skrze transkripci lidské DNA a jejího vepsání do DNA rostliny vzniká jakýsi živoucí památník zesnulého, který sami umělci nazývají „transgenní náhrobek“.
Jedním z nejdražších soudobých způsobů uchovávání ostatků je kryonika (řecké „kryos“ znamená „studený“), považovaná kupodivu za obor medicíny. Její příznivci věří, že hluboce zmrazené tělo časem rozmrazí někdo, kdo bude schopen vyléčit dnes ještě nevyléčitelnou chorobu, opravit poškozené tkáně nebo zvrátit proces stárnutí. Podstatou kryoniky je konzervace těla „pacienta“ chemickými sloučeninami. Lékaři odstraní z těla krev a nahradí ji nemrznoucí směsí na bázi glycerinu, aby mrznoucí voda nepoškodila buňky. Směs je poháněna speciálním přístrojem a koluje dva dny v těle, které je postupně zmrazeno na –79 °C. Poté je uloženo do nerezového válce s kapalným dusíkem, kde je pozvolně zamrazováno až do –196 °C. Při této teplotě se lidská tkáň teoreticky zachová i miliony let. Uchovávají se buď celá těla, nebo jen hlavy. Kryonická hibernace je možná v USA a v Rusku, kde se jí věnuje několik firem. Ocelové nádoby jsou skladovány v běžných průmyslových halách a zamrazení je možné předplatit si na několik stovek let dopředu. Přestože se kryonika stává poměrně populární, stále není vyřešeno velké množství souvisejících etických, právních a náboženských otázek.
ZTRÁTA RITUÁLŮ JAKO ZTRÁTA FUNERÁLNÍ ARCHITEKTURY
Kryonika však není formou pohřbívání v pravém slova smyslu, protože popírá přirozenou touhu posledního rozloučení se zesnulým a jeho přechod do „jiného světa“. Lidské tělo se nevrací do země, z níž vzešlo, ale uchovává se v naději v jeho budoucí nesmrtelnost. Není tedy potřeba rozlučkového obřadu ani žádné zvláštní architektonické reprezentace. S tělem je nakládáno jako s pouhou buněčnou matérií, která se musí co nejlépe zakonzervovat.
Přitom existuje množství pramenů,4 které potvrzují důležitost symbolického jednání pro lidskou psychiku a identitu
společnosti. Švýcarský architekt Gion A. Caminada v nedávném rozhovoru upozornil na potřebu rituálů, které ukotvují kulturní jednotu a řád (viz ERA21 3/2014). Sám je autorem stavby světnice mrtvých ve Vrinu, jejímž smyslem bylo posílení komunitního života skrze obnovu starodávného rituálu a zbavení se strachu ze smrti. Světnice mrtvých – Stiva di Morts – je jakousi přechodovou stanicí mezi životem a smrtí. Čas loučení s mrtvým tak může být sdílen v rámci celé obce.
V současné době, kdy se ustupuje od tradičních obřadů, se začíná projevovat absence jakýchkoli forem funerální architektury. Pakliže si dnes pozůstalí ani nevyzvedávají ostatky svých rodinných příslušníků, přestává záležet i na designu uren. Na druhou stranu se dnes objevují zcela nové fenomény, jako například výše zmíněné přírodní hřbitovy anebo hřbitovy zvířecí, kde lze pochovat jakéhokoli domácího mazlíčka.
Smrt byla na celém světě doposud předmětem rituálu a neexistuje žádná společnost, která by pohřeb vnímala jen jako technickou likvidaci tělesných ostatků. Tvorba funerální architektury by měla už ze své podstaty podporovat symbolický význam pohřebních rituálů a vyjadřovat úctu vůči zemřelému. Pokud se však podstata pohřbívání vytratí, vytratí se i funerální architektura.
1 Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj. Dokořán & Máj – Jaroslava Jiskrová, Praha, 2011.
2 Douglas J. Davies: Stručné dějiny smrti. Volvox Globator, Praha, 2007.
3 Text vychází zejména z článku Lucie Tomanové: Tělo se po smrti může proměnit ve strom, diamant i kus ledu, publikováno 1. 7. 2014 na www.materialtimes.com.
4 Například velká část filozofického díla Paula Ricoeura.
Psáno pro časopis ERA21 #05/2014 Na věčné časy