Ačkoli jsme se na Prahu původně nechtěli zaměřovat, odvolání ředitele Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) Petra Hlaváčka dne 20. září tohoto roku a následný odchod téměř celého týmu připravujícího metropolitní plán (MPP) daly vzniknout situaci, kterou v čísle o roli městského architekta nelze ignorovat.

Důvody odvolání ředitele IPR jsou uváděny tři: nezákonnost MPP, zpoždění jeho příprav a neochota vyhodit šéfa kanceláře MPP Romana Kouckého, kterému byla vytýkána špatná komunikace.

Nezákonnost plánu byla vyvrácena stanoviskem odborné pracovní skupiny z 22. srpna 2016, která se jako jediná z oponentů věnovala posouzení návrhu MPP nepředpojatě. Klíčové je zejména konstatování, že je nutné rozlišovat, co skutečně tvoří rámec zákonnosti MPP a co má být naopak předmětem odborné diskuze nad nejvhodnějším z několika možných zákonných řešení.

Časový skluz v přípravě MPP jde z velké části na vrub politické reprezentace. Rada hlavního města Prahy půl roku nefungovala a nedokázala zajistit základní součinnost IPR s pořizovatelem, tedy odborem územního rozvoje, který se již několik let nachází ve stavu provizoria. Časté střídání pověřených zastupitelů neumožnilo garantovat kontinuitu diskuzí a nutilo IPR vracet se v apologetice plánu na začátek. Nelze pominout ani obstrukce s platností Pražských stavebních předpisů.

Vytýkaná neochota k participaci na obsahu MPP je velmi paradoxní; snad žádný jiný územní plán v Česku nebyl tolik komunikován s veřejností ještě před začátkem oficiálního projednávání.

Jádro problému lze spatřovat v nepochopení role politiků v procesu územního plánování. Hranice mezi územním plánem jakožto objektivním systémovým produktem a expertním autorským dílem je tenká. Územní plán je sice politikem ve smyslu obecní dohody o využití území, nikoli však nástrojem k prosazování konkrétních ideologických zájmů – už jen proto, že má překlenovat několik volebních období. Na místě je otázka míry zásahů politiků i veřejnosti do fáze tvorby návrhu plánu. Všechny zainteresované strany by měly mít v procesu projednávání MPP rovné postavení – proto není jasné, proč by měly mít vybrané spolky exkluzivní přístup k rozpracovaným materiálům. Oficiální projednání je klíčové i z hlediska transparentnosti procesu, protože každá připomínka nebo námitka k plánu se musí formálně vypořádat. Nepřiměřené vměšování do fáze návrhu plánu započalo s nástupem Matěje Stropnického do funkce náměstka primátorky (viz např. jeho „Manifest interurbanismu [1]“, z něhož je patrné nepochopení základních idejí MPP [2]). Teze prezentované v manifestu jsou determinovány více vyhraněným politickým viděním světa než odborným úsudkem. Z toho je zřejmé, že kromě osobních animozit účastníků sporu se jedná o střet ideologický, v němž jde o to, zda plán chápat jako univerzální regulační „kuchařku“ fixující určitý stav bez znalosti přesného budoucího vývoje, nebo jako koordinaci rozvoje města. První přístup s sebou nese riziko zablokování rozvoje, nutnost častých změn, a tím potenciálně korupční prostředí, druhý přístup umožňuje svobodný pohyb v rámci stanovených limitů a vyžaduje vysoké nároky na institucionální kapacitu. To lze nejlépe ilustrovat na sporu o způsobu umisťování občanské vybavenosti, kterou MPP vymezuje s ohledem na kompoziční a prostorové principy. Většina oponentů to nechápe jako jiný názor na způsob plánování, ale označují ho rovnou za chybu. V diskuzi nad plánem tak dochází k záměně ideologických za odborné argumenty, k záměně odlišných výkladů plánu za věcné chyby a naopak. Namísto věcné argumentace se objevují osobní dehonestace tvůrců plánu na hraně profesní etiky. Územnímu plánu je navíc často přisuzována role, kterou tento dokument z podstaty ani nemůže plnit. MPP nemůže suplovat nedostačující kompetence samospráv, strategické dokumenty, podrobnější územně plánovací dokumentaci nebo aktivní pozemkovou a majetkovou politiku města. Současné diskuze o tom, jaká je správná ideologická náplň plánu, v podstatě nemají smysl, neboť se velmi abstraktně točí kolem představ o míře regulace ve virtuální právní realitě.

V zásadě existuje několik možností, jak dál, ale ani jedna není uspokojivá. V případě pokračování práce na MPP lze předpokládat zdržení jeho přípravy v řádu několika let, nehledě na problematickou etickou rovinu tohoto řešení. V případě zadání kompletně nového plánu budou zpoždění i finanční náklady ještě vyšší. Na bezvýchodnost nastalé situace nakonec doplatí obyvatelé a návštěvníci Prahy. Bořit je snadné, ale tvořit těžké. Všichni, kdo se o současnou situaci přičinili, nechť přijmou za své kroky zodpovědnost a předloží adekvátní návrh řešení.