Rozhovor Filipa Landy s Barborou a Janem Horovými 

ORA – Originální Regionální Architektura – je znojemský ateliér Jana a Barbory Horových a Jana Veissera. Během velmi krátké doby vstoupil ve známost díky úspěšným realizacím, které byly publikovány v tuzemských i zahraničních médiích. Manželé Horovi zároveň od minulého roku vyučují na Fakultě architektury VUT v Brně. Sami přitom studovali v Praze a Liberci, absolvovali teprve před čtyřmi lety. Podle jejich názoru je práce architekta především o komunikaci a architekturu lze považovat za humanitní obor. V architektonickém školství je pak zanedbávána zejména profesní etika. Nejen o tom je následující rozhovor.

Vzhledem ke svému věku máte za sebou poměrně dost úspěšných realizací. Architektonickou praxi jste započali už během studia. Co považujete za největší přínos školy pro práci architekta?
Jan Hora (JH): Já jsem studoval v Liberci a nejdůležitější, co jsem si z tamní fakulty odnesl, je přemýšlení nad smyslem naší profese. Na škole nás mimo jiné učili snažit se pochopit roli architekta. Myslím, že definování této role v současné společnosti není vůbec jednoduché. Nutno podotknout, že během studia je potřeba se aktivně ptát. Mohl jsem školu absolvovat, aniž bych byl jejím systémem jakkoli poznamenán, což může být v konečném důsledku nevýhoda liberecké fakulty; kdyby byl člověk pasivní, nejspíš by zvládl systémem projít a získat titul. Když se však hodně ptá, věnuje se samostudiu a zajímá se o dění v oboru, pak dostane velmi dobrý základ pro další praxi.
Barbora Hora (BH): UMPRUM v Praze, kterou jsem absolvovala já, je v tomto ohledu podobná Liberci. Škola pouze určuje jakési mantinely, v nichž se může student pohybovat, podnítí v něm zájem o obor a poskytne impulzy k dalšímu hledání souvislostí. Pokud člověka něco zajímá, musí se sám chtít učit novým věcem a škola poskytne zázemí k tomu, aby samostatnou cestu studentům co nejvíce usnadnila. Od liberecké fakulty se UMPRUM liší především v intenzitě střídání vedoucích ateliérové práce. Jsou tam „mistrovské“ ateliéry s jasným profilem, kde má člověk téměř po celou dobu studia domovské zázemí a jednoho vedoucího. V Liberci si může člověk vybrat, zda stráví dobu svého studia s omezeným počtem vedoucích ateliérů, nebo jich zkusí vystřídat co nejvíc.

Již během studia jste se vrhli do praxe. Jak jste se dostali k první zakázce a jak moc byla pro váš další rozvoj klíčová?
JH: Naším prvním společným projektem byl vinný sklep Modrák ve Vrbovci u Znojma. Měli jsme štěstí, protože investorem Modráku byl Bářin otec. Díky němu jsme měli absolutní volnost.
BH: Zároveň nám hodně pomohl s realizací, protože měl rozsáhlou síť kontaktů a byl zvyklý spolupracovat s řemeslníky, jako jsou zedníci, zámečníci, truhláři.
JH: Díky Modráku jsme se naučili navrhovat téměř vše na míru. Jednoduše jsme nevěděli, že standardním postupem je nábytek nebo dveře koupit. Nenapadlo nás hledat na internetu designové doplňky, a když už jsme náhodou nějaké objevili, buď se nám nelíbily, nebo byly příšerně drahé. Raději jsme si interiérové
doplňky vymysleli sami a jejich výrobu řešili s místními řemeslníky. Tato cesta se mi zdá zajímavější dosud, je to skvělá příležitost leccos vyzkoušet. Věc na míru může být dokonce o dost levnější než sériově vyráběný produkt. Pokud má investor vůli zaplatit architekta, pak rád investuje například i do návrhu nábytku, protože dostane naprostý originál. Někdy ale může jít o experiment, který se nemusí vydařit. Vedlejším produktem jsou pak zmetky, ze kterých se člověk aspoň poučí.

Řekli byste, že vám Modrák otevřel cestu k dalším zakázkám?
JH: Zcela jednoznačně. Je to jeden ze způsobů, jak prorazit v našem oboru, ale cest, jak se etablovat, je mnohem více. Takový úspěch jsme u první realizace nečekali, neplánovali jsme ji nikde publikovat, šlo víceméně o náhodu. Architekt Michal Kuzemenský byl v té době pověřen přípravou Ročenky české architektury 2011–2012 a rozhodl se adresovat výzvu co největšímu okruhu lidí z oboru. Zajímaly ho především věci na periferii, zejména ty malé a na první pohled nevýznamné. Poslali jsme mu náš vinný sklípek a on ho do ročenky vybral. Kdyby ta výzva nepřišla, možná bychom neměli odvahu. Modrák je skutečně obyčejná a levná stavbička.

Kancelář máte ve Znojmě a pracujete ve trojici ještě s Janem Veisserem. Jak se dělíte o zakázky?
BH: Pracujeme jako rovnocenní partneři a o všechno se dělíme na třetiny. Každá zakázka je samozřejmě jiná, ale na začátku konzultujeme vždy spolu. Časem má každý z nás na starosti jinou část projektu nebo má daná zakázka hlavního lídra, ale všichni sedíme u jednoho stolu a máme povědomí o tom, co dělá kolega.

Dříve v architektuře panovalo přesvědčení, že je mnohem jednodušší získat práci ve větším městě, protože v regionech práce zkrátka není. Nyní je to možná naopak; ve velkých městech je přetlak architektů a v malých městech je jich nedostatek.
JH: Myslím, že začínající architekt nebo student se může dostat k zajímavějším zakázkám na maloměstě, protože v Praze nebo v Brně je trh dost rozdělený a je složitější se etablovat.

Ve vašem případě ale nešlo o vědomé rozhodnutí začít svou praxi v regionu a cíleně si dát slovní spojení „regionální architektura“ do názvu ateliéru.
BH: Všechno byla spíše náhoda. První zakázku jsme dělali pro rodinu a po ní přišly další. Najednou jsme zjistili, že jsme víc ve Znojmě než v Praze a Liberci, kde jsme v té době ještě studovali.
JH: Během studia jsme měli čas si v hlavě srovnat, kde je naše budoucnost. Nakonec jsme v menším městě spokojení. Říká se, že na maloměstě není poptávka, že je nedostatek kvalitních investorů, ale podle mě je to naopak: dost často tam nejsou architekti. Výhodou menšího města jsou také místní „drby“; jakmile se člověku něco povede, ihned se to roznese a řada klientů nás pak osloví na základě doporučení.

Existuje nějaké univerzální doporučení, jak se dostat k prvním zakázkám a započít architektonickou praxi, nebo si každý musí najít svou cestu?
JH: Řekl bych, že začínající architekt nesmí ničím pohrdat. Musí vzít třeba i nezajímavé zakázky, i kdyby se na nich měl spálit. Musí být aktivní, nebo dokonce aktivistický; pokud se vrtáte v nějakém problému, najednou před vámi může vyvstat příležitost participovat na jeho řešení. Nelze sedět na zadku a čekat, až se nějaká zakázka sama objeví.
BH: Kolikrát se nám líbil nějaký dům, který byl ve špatném stavu, a říkali jsme si: hlavně aby ho majitel nezničil. Pak jsme jeli náhodou kolem a viděli jsme, že jsou majitelé uvnitř, tak jsme za nimi zašli
a zeptali se, jaké mají s domem plány a zda nechtějí pomoci.

Překvapilo vás v architektonické praxi něco, na co vás škola nedokázala připravit?
JH: Naše práce je především o komunikaci. Architekt občas dělá stavebníkům jakéhosi psychoterapeuta. Když řeší rodinný dům, najednou začnou vyplouvat na povrch různé rodinné záležitosti a architekt by na to měl být připraven, měl by umět správně moderovat diskuzi a formovat klientovy požadavky. Je důležité, aby na začátku přeskočila jiskra. Na určité základní úrovni musí dojít k porozumění. Petr Rezek ve svém spise Architektonika a protoarchitektura uvádí, že architekt musí porozumět touze stavebníka. Bez toho jsme ztraceni. Může vzniknout dobrá, nebo špatná stavba, nic víc.
Další podstatná část komunikace probíhá s profesanty a řemeslníky. Architekt by měl být schopný koordinátor. Ve škole se učí navrhovat stavby dost izolovaně – student si svůj projekt mazlí od začátku do konce. Realita je úplně jiná; projekt je jen začátek a následuje řada dalších kroků: jednání s investorem, profesanty, řemeslníky i s úřady. Myslím, že školy architektury by měly tuto skutečnost více reflektovat, měly by učit komunikaci, empatii. V tom vidím velké rezervy, a to i své osobní. V neposlední řadě je zde přebujelá byrokracie, na jejíž útrapy není absolvent studia architektury vůbec připraven. Ale to by bylo téma na samostatný rozhovor.

Studovali jste na Fakultě umění a architektury TU v Liberci a na UMPRUM v Praze, momentálně spolu vedete ateliér na Fakultě architektury VUT v Brně. Jak jste se k učení v Brně dostali? Dokázali byste jednotlivé školy porovnat?
JH: V Brně bylo vypsáno výběrové řízení na nové ateliérové pracovníky a nynější proděkan Petr Šmídek nás oslovil, zda bychom se nechtěli přihlásit. Řekli jsme si, že by mohlo jít o zajímavou zkušenost a dobrodružství a že bychom mohli na brněnskou fakultu přinést něco nového. Moc jsme toho o fakultě nevěděli. Obecně lze říct, že každá škola má své silné a slabé stránky. Například v Liberci byl silnou stránkou způsob, jak naučit člověka myslet. Říká se, že liberecká fakulta je volnomyšlenkářská, umělecká, nezaměřená na praxi, ale já vlastně netuším proč. Naopak v Brně se učí normy, klade se důraz na konstrukce staveb, znalost pozemního stavitelství a stavební fyziky, ale nám připadá, že studenti nejsou moc vedeni k sebereflexi. Zkrátka dostanou úkol, který splní dobře, špatně, nebo vůbec, ale už je nenapadne zamyslet se, zda byl zadaný úkol správný. A to je právě to, co bychom chtěli skrze naši výuku do školy přinést. Studenti by si měli klást otázky: Proč chtějí být architekty? Jaký cíl sledují? Pokud jsou studenti zahlceni technickými normami a kvantem podružných znalostí, není čas řešit podstatu architektury.
BH: V Brně trochu narážíme na skutečnost, že studentům chybí ambice a vzájemné soutěžení. Na UMPRUM jsme se vždy snažili svůj projekt představit a prosadit, abychom měli srovnání s ostatními. V Brně studenti nejsou zvyklí projekty prezentovat, ve spoustě ateliérů dokonce chybí závěrečné obhajoby. Někdy jim jde spíše o dobrou známku a sázejí na jistotu, než aby museli obhajovat riskantnější návrh s rizikem, že se po bakalářském titulu nedostanou do magisterského studia.
JH: Opravdu nás zarazilo, že se zde projekty většinou odevzdávají ve formě vytištěných panelů a neexistuje žádná zpětná vazba. Řekli jsme si, že v této praxi nebudeme pokračovat, takže v našem
ateliéru jsou v průběhu semestru pravidelné kritiky a na konci semestru dostatečný prostor pro závěrečné prezentace, kam jsou zváni externisté. Během obhajob se ukazuje, že projekty, které jsme považovali za bezvadné, nakonec studenti nedokážou obhájit, a externí hosté je hodnotí o dost hůře než my. Jejich hodnocení se pak promítne do závěrečné známky a studenti jsou zklamaní. Je však velmi důležité umět svou práci prodat a především ji vysvětlit. Někdo může říct, že prezentace projektů není práce architekta,
ale já si myslím, že je to na výsost naše práce, protože pokud své záměry nedokážeme obhájit, nikdo nás nebude brát vážně.

Cítíte pro svou práci dostatečnou podporu akademického vedení? Máte na fakultě vyhovující fyzické i myšlenkové zázemí?
BH: Cítíme se dostatečně svobodní v tom, jak vést ateliér. Vždycky jsme se snažili přizpůsobit místním podmínkám, abychom se vešli do nějakých standardů a předpisů daného byrokratického aparátu,
a dosud s tím nebyl problém.

Co je vaší motivací učit architekturu?
JH: My se teď učíme učit. Spadli jsme do toho, ani nevíme jak. Sami jsme na rozhraní studia a praxe a považuji za důležité naši zkušenost předat studentům. Ukázat jim, že nemusejí jít po studiu „klikat“ do velké kanceláře, ale že existují alternativní cesty, které mohou být zábavné. Tu první cestu nekritizuji, jen si myslím, že maloměsta potřebují dobré architekty stejně jako Praha nebo Brno.
BH: Předem jsme věděli, že to jdeme zkusit jen na chvilku. Zatím nemáme v plánu budovat vlastní akademickou kariéru. Na škole jsme rok a vypadá to, že přidáme ještě jeden. Pak se uvidí. Je zajímavé být na druhé straně a uvědomit si, kolik energie výuka vyžaduje, kolik času jsme vzali my našim vyučujícím a jakým způsobem jsme jim to vraceli. Rok na VUT nás bavil a doufáme, že bavil i naše studenty. Až ucítíme, že se energie z našeho přístupu pomalu vytrácí, skončíme; třeba se za dalších deset let o něco zkušenější vrátíme.

Dokázali byste popsat metodiku své práce? Jaké úlohy studentům zadáváte?
JH: Naším prvním zadáním byl dům pro živnostníka. Vytipovali jsme místo v centru Znojma, kde dnes stojí ruina, a nechali na studentech rozhodnutí, co s tím: zda zchátralý objekt zachovat, nebo zdemolovat. Museli si přesně definovat svého fiktivního stavebníka a reflektovat to ve zvolené typologii.
BH: Každý student si vymyslel jiné povolání, které měl investor ve svém domě provozovat. V zadání tedy nebyla jen typologie bydlení, ale zároveň typologie odpovídající výkonu zvoleného řemesla. Kombinace bydlení a práce jednoznačně přispívá k udržitelnosti celého města a studenti se museli naučit číst město do takové míry, aby jejich záměr fungoval a byl snadno realizovatelný. Z návrhů jsme byli nadšení a myslím, že se náš první semestr vydařil.
JH: Druhé zadání opět vycházelo z potřeby Znojma; respektive město neví, že tu potřebu má, ale spousta obyvatel ji vnímá jako velmi závažnou. Ve Znojmě totiž není kulturní dům. Studenti dostali jen zadání přibližné velikosti stavby, sami museli vytipovat lokalitu vhodnou pro její umístění. Naši studenti byli většinou bakaláři, proto jsme nechtěli moc riskovat a zadávat nějaký experiment. Na bakalářskou práci jsou v Brně pouhé tři měsíce, což je naprosto šílené.
BH: Obě zadání jsme se snažili vybírat s ohledem na to, čemu sami rozumíme a k čemu máme co říct. Zadání pro následující semestr ještě nemáme úplně rozmyšlené, ale zřejmě se bude jednat o návrh návsi, protože se ukázalo, že studenti zvládají návrh domu, ale vůbec neřeší okolí. Celé to tedy otočíme a cílem řešení bude především veřejný prostor.

Máte nějaké pedagogické vzory?
JH: Pro mě je největším vzorem Petr Rezek, který paradoxně není architekt, ale filozof. On umí velmi přesně popsat smysl našeho povolání. Pamatuji si, jak na jedné přednášce v Liberci řekl: Pokud jste sem přišli proto, že vás sem poslali rodiče s tím, že soused architekt má před domem novou černou oktávii a vy budete jednou také mít novou černou oktávii, pak se rovnou sbalte a vypadněte. V zásadě celá jeho výuka směřovala k tomu, že nejdříve se musíme naučit dívat, což je na rozdíl od civění uvědomělý proces.
Jinak jsem se během studia snažil projít co nejvíce ateliéry, protože zastávám názor, že čím více toho člověk zažije, tím lépe. K učitelským vzorům tak můžu zařadit Zdeňka Fránka, Antonína Nováka, Jiřího Suchomela, Adama Gebriana, Michala Kuzemenského…
BH: Já to mám jednodušší, protože jsem byla většinu času u Jindřicha Smetany. Chvíli na UMPRUM hostoval Jakub Fišer, což bylo také skvělé. Ráda vzpomínám na stáž u Jiřího Pelcla i na semestr v Amsterdamu.

Školu jste absolvovali teprve před čtyřmi lety, přesto – vnímáte změnu nebo posun v přístupu k výuce od doby svého studia do současnosti?
JH: Působíme na jiné škole, lze tedy jen těžko porovnávat. Čtyři roky je navíc příliš krátká doba. Spíše se stále potýkáme se stejnou věcí: ústředním problémem stavu naší profese je její nedostatečná popularizace. Většina lidí v Česku neví, co architekt dělá. Z toho plyne řada nedorozumění, například když za námi přijde klient, že má postavený penzion a teď ho potřebuje „jen nakreslit“, aby ho mohl zkolaudovat. Škola na tyto případy nedokáže budoucího architekta vůbec připravit. Během studia by se mělo hodně prezentovat, mluvit o smyslu profese, měla by se vyučovat profesní etika. My teď například sháníme stavaře pro dlouhodobou spolupráci, ale nemůžeme ho najít. Ani mezi takto příbuznými obory není jasné, kdo by měl mít jaké kompetence a k čemu je architekt, který v očích mnohých celý proces jenom komplikuje. Proto bychom měli lidem neustále vysvětlovat, proč je naše práce důležitá, co nabízíme a také proč je naše práce dražší než projekt z katalogu.

Jakými schopnostmi a dovednostmi by měl být vybaven začínající architekt?
JH: V podstatě nejdůležitější je určitá empatie, pokora a tvrdost. Tvrdost ve smyslu, aby to člověk nevzdal hned, jak spadne do reality praxe. Člověk velmi snadno vyhoří a nechá se zlomit. Potom je tu samozřejmě otázka etiky, což je sice poněkud „tekutý“, ale naprosto zásadní pojem, který se na školách dost zanedbává. Myslím etiku ve smyslu přístupu k zakázce. V naší profesi někdy stojíme před těžkými dilematy. Vezměme si jako příklad projekt supermarketu – architekt ví, že takový dům na dané místo nepatří, ale na druhou stranu, kdyby do zakázky nevstoupil, projekt dopadne ještě hůř. Na začátku žádné zakázky architekt nemůže tušit, kam ho celý proces zavede, a ve výsledku v tom může být opravdu nevinně. Podle mého názoru je architektura mnohem více humanitní obor než technický. Techniku stavby by měl zvládnout stavební inženýr. Architekt by se měl více učit sociologii, psychologii, filozofii. Vnímat široký dopad své činnosti. I pěkný dům totiž může mít devastující účinek pro okolí.
Rozhovor pro časopis ERA21 04/2017 se uskutečnil 4. srpna v Mikulově.