Rozhovor Filipa Landy s Evou Červinkovou a Martinem Klodou

Úspěšná města dnes vytvářejí pomyslnou síť stability a kontinuity na kontinentu. Jsou přirozenými centry takzvaných funkčních metropolitních regionů. V současných podmínkách „tekuté modernity“ jejich vliv a význam dokonce překračují administrativní hranice regionů nebo zemí. Jedním z takových měst je i Praha. O bytové situaci v našem hlavním městě a jeho konkurenceschopnosti s jinými evropskými metropolemi jsme hovořili s architekty Evou Červinkovou a Martinem Klodou, kteří patřili do přípravného týmu série konferencí Principy územního plánování evropských měst, organizovaných ve spolupráci s pražským magistrátem v letech 2016–2017.

Evropské metropole dnes o své obyvatele soutěží a snaží se pro ně vytvářet unikátní příležitosti. V Česku takové uvažování v podstatě chybí. Je možné, aby si Praha udržela ve velké konkurenci evropských měst svou pozici?
EČ: Pokusím se ve stručnosti parafrázovat jednu větu z vídeňského strategického plánu: pokud chce město obstát v konkurenci ostatních sídel při současném zlepšování kvality života, musí vytvořit podmínky pro budoucí život, který dnes neznáme – pro lidi, kteří se ještě nenarodili. Vídeňané tedy kladou jedinečný důraz na budoucnost, a to hned v úvodu jejich stěžejního dokumentu. Kdyby někdo měl usuzovat z našeho poněkud macešského přístupu k výstavbě bytů, mohl by nabýt dojmu, že nám v Praze na dalších generacích nezáleží: víme sice, že Praha generuje mnoho pracovních příležitostí, ale bydlete si prosím radši někde jinde. To ale moc nedává smysl, protože dojíždění za prací je o to náročnější a nákladnější, čím dále bydlíte.
MK: Evropské metropole lze rozdělit do několika kategorií: od světových center (Londýn, Paříž) přes evropské „motory“ (Amsterdam, Hamburk, Mnichov, Milán, Vídeň) k silným potenciálním (Praha) a slabým oblastem růstu (Brno). Praha samozřejmě svůj význam v rámci Evropy má, ale nemá ho automaticky zajištěný. Může se zlepšovat, může stagnovat, anebo i ztrácet. To závisí na schopnosti politiky v naplňování určité strategie. S významem Prahy bude navíc paralelně stoupat nebo upadat význam celé země, protože především pražský region je tahounem růstu české ekonomiky a s tím spojených příležitostí.

Mnohdy se mluví o kvalitě života, ale o nákladech nutných pro zajištění provozu města se mluví méně.
EČ: Souhlasím: když odečteme plochu letiště a velké krajinné plochy, které jsou od roku 1974 administrativně zahrnuty uvnitř hranic města, zjistíme dle posledních výpočtů, že Praha má průměrnou hustotu pouhé 52 osoby na hektar. Je tedy skoro zázrak, že dokáže s tak nízkou hustotou fungovat. Odborníci, kteří se zabývají správou a ekonomikou města, tvrdí, že pod 100 obyvatel na hektar již není reálné, aby v sídle efektivně fungovala veřejná doprava nebo osvětlení ulic. Sekce strategií a politik IPR ve své ekonomické analýze zjistila, že v historickém centru je hustota obyvatel a pracujících 360 osob/ha, v širším centru 180, na periferii 110 a na okraji jen 40 osob/ha. Další zvláštností je, že Praha je až ze dvou třetin dvoupatrová, což vyplynulo z analýzy současných výšek zástavby.
MK: Efektivní provoz města se láme někde okolo hustoty 150 osob na hektar. Od ní začínají být náklady na výstavbu, údržbu a provoz srovnatelné při různých strukturách zástavby. Dalším hlediskem je dostupnost služeb v lokalitě, která začíná být efektivní při ještě vyšších hustotách. V takovém případě se dá mluvit o často zmiňovaném principu města krátkých vzdáleností. Naopak nízká hustota zástavby a prostorové rozpínání měst je velmi rozmařilý model plýtvající energií i krajinou. Rozvoji efektivního hustého města krátkých vzdáleností u nás paradoxně brání řada norem a vyhlášek, nastavených pro modernistickou, funkčně segregovanou výstavbu panelových sídlišť. Normy, uvádějící ve světě obvykle doporučený standard, se u nás citací v zákonech a vyhláškách stávají právně závaznými a nepodkročitelnými. Přitom neobsahují minimální, ale naopak maximalistické nároky na standard staveb. Například způsob posuzování hlukové zátěže nebo osvětlení a proslunění bytů v podstatě znemožňuje hustou bytovou výstavbu v centru města. Systémem a nastavením stavební legislativy jsme sami sebe dostali do pasti legislativního blackoutu.

Jak by měla Praha postupovat, aby se s tímto problémem vypořádala?
EČ: Cílem nového Metropolitního plánu Prahy je umožnění rozvoje takového města, které bude přinášet podobné kvality, jaké známe z historické blokové zástavby anebo ze současných příkladů západoevropských měst. Při plném vědomí toho, že původní blokovou strukturu z přelomu 19. a 20. století dnes již nelze zcela replikovat. Proto je v Metropolitním plánu na místech vhodných k transformaci předepsána tzv. hybridní struktura. To je pojem, který má na základě své definice zajistit vznik promíseného města s dostatečnými plochami pro rozvoj vybavenosti, dostatečným podílem veřejných prostranství a parků při zachování jasné uliční sítě, což je princip výstavby měst ověřený napříč stoletími. Tak by na místech opuštěných průmyslových areálů a nádraží měly vzniknout čtvrti, které se „přiučí“ z výstavby sice historických, ale stále oblíbených pražských předměstí, jako jsou Vinohrady nebo Letná, s reflexí století dvacátého, které jakousi odbočkou směrem k sídlištní volné zástavbě zase přineslo jiné prostorové kvality, na něž dnes již těžko rezignujeme. Jsme přesvědčeni, že obojí jde skloubit, jak je vidět na příkladech Hafencity v Hamburku či nových čtvrtí Vídně a Amsterdamu a jak se o to pokouší i nový zdařilý urbanistický plán zástavby Smíchova.
MK: To jsme ale zatím v úrovni přání a domněnek, protože očekávané schválení nového plánu pro Prahu je odhadováno někde kolem let 2022–2023, pokud tedy bude dobrá vůle všech zúčastněných stran hledat konsenzus nad stanovením pravidel budoucího rozvoje města. České plánování je ve srovnání se západní Evropou nebo Severní Amerikou hodně zúžené, direktivní a přeregulované. Dosavadní systém funkčního zónování měst byl sice vzorem plánování v sedmdesátých letech minulého století, dnes už se ale nedokáže vyrovnat se změnami společnosti. Vtipné je, že při velkých rozdílech právních a správních zvyklostí v jednotlivých státech, nebo dokonce jednotlivých spolkových zemích jednoho státu se nedá nalézt jednotný systém plánování a stavebního řádu. Každá země, každé město dnes hledají svou ideální cestu. I když západní společnost a její metropole stojí před stejnými výzvami, způsoby, jak se s nimi popasuje, jsou vždy jedinečné. Proto spolu metropole intenzivně spolupracují a sdílejí informace a zkušenosti. V Česku je zatím tendence k větší regulaci a direktivnímu plánování shora, podle jednotných šablon MMR pro celé území země. A to navzdory tomu, že tento systém evidentně nevede ke kvalitním výsledkům, jak se prokázalo na téměř třicetiletém polistopadovém vývoji. Úspěšné konverze Tatry Smíchov anebo připravovaný development Smíchovského nádraží v Praze jsou jen příklady pozitivní deviace, vznikající spíše navzdory systému než s jeho podporou. Ani Praze a našim ostatním městům nakonec nezbyde než si najít vlastní cestu rozvoje.

Hovoří se o tom, že poptávka po bytech roste a jejich dostupnost se snižuje, na což mohou doplatit zejména nízkopříjmové skupiny obyvatel. Vidíte v krátkém horizontu nějaké východisko?
EČ: V tomto kontextu je zajímavé zmínit, jak se situace opakuje. Například po druhé světové válce v Praze skoro nepřibývali obyvatelé a jednou z hlavních příčin bylo, že v letech 1945–1960 se zde postavilo jen asi 2 000 bytů ročně. I přes pozdější masový nárůst bytové výstavby bylo ještě na počátku osmdesátých let téměř 13 % všech pražských domácností bez vlastního bytu – v tzv. nechtěném soužití. Doporučuji všem zhlédnout dokument Manželské etudy, kde je vidět, jak může bytová situace fatálně ovlivnit osudy lidí. Po roce 1989 se výstavba bytů zadrhla úplně, přestože se centrální plánovači zmiňovali, že se má i nadále stavět v Praze aspoň 10 000 bytů za rok. IPR doporučuje na základě demografické prognózy stavět ročně zhruba 5 500 až 6 000 bytů, ale realita počtu nově povolovaných bytů v bytových domech se tomuto číslu neblíží ani náhodou – aktuálně se pohybuje kolem 2 500 bytů za rok.
Od devadesátých let je se zvyšováním životní úrovně spojena také potřeba vyššího standardu bydlení. Tím je myšlen nejen růst kvality vybavení bytu, ale též růst prostorových nároků. Od dřívějších „nucených i vícegeneračních soužití“ ve velice malých bytech čtvrté kategorie se dnešní doba liší. Roste obytná plocha na osobu, zvyšuje se podíl jednočlenných a dvoučlenných domácností. Potřeba nových bytů by tedy neměla zohledňovat pouze nově příchozí či narozené obyvatele, měla by reagovat i na tyto posuny.
MK: Již zmiňované západní metropole s bytovou politikou dlouhodobě pracují a obvykle jsou významným hráčem, schopným ovlivňovat na svém území trh s byty. Město Amsterdam vlastní na svém území 80 % pozemků. Hamburk nebo Mnichov dokážou s developery efektivně vyjednávat, a když není možné dojít ke konsenzu, pozemky od nich vykoupí a development provede v režii městské firmy. Praha ani ostatní česká města takové nástroje nemají. Jednak se vlastního majetku nesmyslně zbavila a nadále zbavují, jednak se o podmínkách zastavitelnosti, a tím pádem o budoucí hodnotě pozemků rozhoduje naráz a jednou za 15 až 20 let při schvalování územního plánu. Česká města vlastně nemají téměř žádné nástroje k ovlivňování svého rozvoje v měřítku čtvrtí, lokalit, stavebních bloků. Dokonce nemají nástroje ke koordinaci rozvoje různých stavebních záměrů v rámci jedné lokality. Nemají dostatečnou sílu k výkupu pozemků a při územním řízení jsou jen jedněmi z desítek účastníků. Systém přerozdělování daní úspěšnost nebo neúspěšnost rozvojové politiky města vůbec nezohledňuje. Pro politiky jsou pak mnohem snazší separátní dohody s jednotlivými aktéry než složitá a náročná koordinace všech zájmů v území. Výsledkem je, že český trh s byty je založen téměř 100% na soukromých investicích a z převážné části na soukromém vlastnictví bytů. Praha má model bytové politiky srovnatelný s Londýnem, aniž by měla jeho exkluzivitu. Ve spojení s přeregulovaností stavební legislativy a přísným dělením kompetencí podle administrativních hranic pak nemůže konkurovat jednodušším stavebním řízením a snazší dostupností pozemků ve Středočeském kraji. Systém je vlastně nastaven tak, aby generoval zastavování krajiny za hranicí Prahy a nutil lidi k neustálému dojíždění.
V situaci propukající bytové krize je hodně obtížné adekvátně reagovat. Současný nebo budoucí podíl vlastnického a nájemního bydlení není teď tolik zásadní. Důležité je vůbec nastartovat bytovou výstavbu a kvalitní rozvoj města. Odblokovat přestavbu velkých transformačních území. A rozhodně nesmíme rezignovat na kvalitu.
Současné nastavení povolovacích procesů znevýhodňuje slabší hráče na trhu. Držba pozemků a administrace řízení je neúměrně dlouhá – průměrná délka realizace projektu v Praze je okolo sedmi let. Další formy bytové výstavby, například družstevní, se téměř nepoužívají. Pokud město Praha začne konečně vytvářet aktivní bytovou a rozvojovou politiku, projeví se výsledky nejdříve v horizontu deseti let. Praha navíc bude nějakou dobu fungovat v přechodném režimu schvalování nového Metropolitního plánu, který by měla překlenout alespoň přípravou dílčích územních plánů částí města a dalších územních studií. Hlavní město se ale v direktivně nastaveném systému neobejde bez spolupráce a vstřícnosti ze strany vlády, bez systematického propojování přímých a nepřímých plánovacích nástrojů a celkové úpravy stavební legislativy. To všechno jsou složité a dlouhodobé cíle. Češi nejsou zvyklí příliš demonstrovat, takže stanové protesty za dostupné bydlení jako v Izraeli nás nejspíš nečekají. Spíš to vypadá na dlouhodobé stagnování nebo pozvolný úpadek naší jediné metropole, ze kterého by mohla profitovat menší města v regionu. Za předpokladu, že na to jsou připravena.

Eva Červinková (1974, Praha) vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze a Akademii výtvarných umění tamtéž. Od roku 2014 pracuje na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR Praha) v Kanceláři Metropolitního plánu. Současně působí jako odborná asistentka v ateliérech na Ústavu nauky o budovách a Ústavu výtvarné tvorby na FA ČVUT v Praze.

Martin Kloda (1969, Ostrava) v letech 1987–1993 studoval architekturu na VŠUP v Praze v ateliéru Zdeňka Kuny a Martina Rajniše. Absolvoval stáže na vídeňské Angewandte u Johannese Spalta a v Ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera. Architektonickou praxí prošel v ateliérech D. A. Studio a e-MRAK. V roce 2012 založil vlastní ateliér ARCHWERK architektonická huť. Kromě architektonické praxe studuje v doktorském programu na FA ČVUT v Praze a publikuje texty zaměřené mj. na současný vývoj měst a vliv staveb na utváření veřejného prostoru. Od roku 2017 spolupracuje s IPR Praha. Tématem regionálního plánování se zabývá v rámci Studentské grantové soutěže ČVUT č. SGS18/086/OHK1/1T/15. www.archwerk.cz

Rozhovor se uskutečnil 23. března v Praze. Psáno pro časopis ERA21 #02/2018 Politika bydlení