Co je to hranice? „Především ne víc a ne míň než skutečná či myšlená linie, jíž se dvě věci od sebe odlišují,“ píše přední rakouský myslitel Konrad P. Liessmann.¹ Hranice je podle něj předpokladem, abychom mohli vůbec něco vnímat a poznávat. Kdyby bylo vše nerozlišené, nebylo by ani nic k identifikování. Hranice nám tak umožňuje orientovat se ve světě. V obecném slova smyslu je hranice důležitá, protože se na ní vždy střetávají dva rozdílné vlivy, které se můžou navzájem obohacovat. Díky pozitivnímu napětí mezi nimi tak mohou na periferii vznikat inovace a podněty, které nemají šanci uchytit se v centru.

S naším pohraničím po vzniku Československa je ale potíž. Šest století společného soužití různých národností radikálně poničil několikaletý pomýlený vývoj ve 20. století, který vyvrcholil vysídlením většiny původního obyvatelstva. Zanechal po sobě opuštěnou a zpustošenou zem. Z toho důvodu česká společnost nevnímá svou hraniční, okrajovou zónu jako místo inovací a podnětů, ale naopak jako oblast úpadku, zapomnění a potlačovaného pocitu viny.
Jenže centrum českého veřejného a morálního života nemůže být uzdraveno, dokud nebude znovuoživena periferie. Dnes existuje řada aktivit, které se snaží přinést do pohraničí nový život a obnovu. Díky snahám mnoha konkrétních lidí či spolků se z kdysi opuštěného kraje stává stále přitažlivější místo. Ne vždy přitom musí obnova znamenat zrekonstruování dřívější tváře obcí, architektury nebo krajiny. Někdy je lepší nechat působit samotnou přírodu, někdy historické souvislosti reinterpretovat současným jazykem.
Během svého putování sudetskou krajinou jsem zakusil všechny její extrémy: od dobrosrdečnosti zdejších obyvatel přes panenskou přírodu až po kraj těžce poznamenaný pohnutou minulostí. Kraj na první pohled zatrpklý a rezignovaný, na druhý pohled ukrývající v sobě velký potenciál a bohatství, stejně jako rozpadlá stodola u fary v Postoloprtech, v níž jsme kdysi objevili zbytky románského zdiva. Jako hrdý rodák ze Sudet, dítě místa, se snažím rozpomenout na jeho historii, rozlišit pozitiva obou stran hranic a tím pochopit svou aktuální pozici a úlohu ve světě. Krok za poznáním dějin, ale také současnosti našeho pohraničí činíme i tímto číslem našeho časopisu. To má svůj význam, neboť jak jednou poznamenal architekt Matěj Páral, spoluzakladatel platformy Ústí///Aussig: „Co člověk nezná, to se mu snadno ničí – obnova paměti je problematizací destrukce.“²

¹ Konrad Paul Liessmann: Chvála hranic. Academia, Praha, 2014.
² Lukáš Beran – Vladislava Valchářová (eds.): Průmyslové dědictví Ústeckého kraje – mapování a revitalizace. Sborník z konference v Ústí nad Labem. VCPD – ČVUT v Praze, 2008, str. 69.

Psáno pro časopis ERA21