Diskuze šéfredaktorů časopisu ERA21. Moderuje Karolína Vránková

„Jsme přesvědčeni, že se nebude jednat o aktivitu krátkodobou,“ napsal šéfredaktor ERA21 Rostislav Koryčánek v roce 2002 ve svém prvním editorialu. Časopis začal vycházet v Brně a ze začátku to vypadalo, že půjde o periodikum spíše místního významu, zaměřené na ekologii a stavění. V letošním roce vstupuje ERA21 do svého 20. ročníku, přináší informace ze světa architektury v širokých souvislostech a ovlivňuje architektonické myšlení v celém Česku. Po letech se v Brně sešlo všech pět dosavadních šéfredaktorů – Helena Šnajdarová, Rostislav Koryčánek, Osamu Okamura, Zuzana Morávková a Filip Landa –, aby vývoj časopisu zhodnotili. A definitivně se potvrdilo: nejednalo se o aktivitu krátkodobou.

Co dělá šéfredaktor dvouměsíčníku celé dva měsíce?
Filip Landa: Fláká se a teprve poslední týden pracuje, ne? (smích) Tak to samozřejmě není. Vzhledem k tomu, že ERA21 má tematicky zaměřená čísla, musíme do našich témat nejdříve proniknout, a to dá dost práce. Příprava čísla proto začíná ideálně půl roku dopředu, reálně dva až tři měsíce. Šéfredaktor řeší koncepční stránku, ve spolupráci s kurátory sestavuje obsah jednotlivých čísel, na základě diskuze s redakční radou připravuje další témata. Reprezentuje časopis navenek při doprovodných akcích, komunikuje s mediálními partnery a s redakční radou. Kromě toho se věnuje samotné redakční práci, podílí se na editaci textů, na zajišťování překladů, korektur, dohlíží na sazbu, grafiku, koordinuje, má na starosti rozpočet, související administrativu, grantové zprávy, postprodukci… A do toho se znovu roztáčí kolečko schůzek s kurátory a přemýšlení nad obsahem dalších čísel. Zase tak málo toho není. Denně vyřeším třeba stovku e-mailů.

Když vycházíte jednou za dva měsíce, máte v redakci někdy stres?
Zuzana Morávková: Samozřejmě že máme, protože asi jako ve všech médiích i nám autoři posílají své příspěvky pozdě a nám pak nezbývá než honit vše na poslední chvíli. Zatím jsme nepřišli na způsob, jak tomu čelit.

Existuje autor, který odevzdává včas?
ZM: Vendula Hnídková. Ale to je opravdu rarita.

Jak jste se vlastně stali šéfredaktory?
Helena Šnajdarová: Je třicet let po revoluci a spousta věcí nám přijde běžných. Ale když časopis vznikal, všechno teprve začínalo: časopisy, soutěže, studentské výměny… V České republice bylo pár renomovaných ateliérů a školy produkovaly studenty, kteří neměli moc příležitostí k dialogu. Měli jsme velký hlad po jiném pohledu na architekturu. Jedna spolužačka tenkrát získala práci ve Vídni a organizovala exkurze po Rakousku. A tak jsme projeli Vídeň, kde jsme viděli, jakým způsobem je možné vytvářet veřejný prostor, jak se dá realizovat bytová výstavba, jak přistupovat k udržitelnému stavění. Byl to velmi silný impulz a možná i díky němu přišel nápad založit časopis. U zrodu tehdy stála spolumajitelka Vydavatelství ERA Katka Dubská, která měla neskutečný esprit a nadšení a dala tomu nápadu prostor. A důležité bylo i to, že lidé z vydavatelství měli zkušenosti s vydáváním periodik a uměli zajistit produkci. To byly tři hlavní faktory, které se v té době sešly a díky nimž vznikla ERA21. Sotva však byla na světě, zjistila jsem tu šťastnou novinu, že budu mít miminko. Nechtěla jsem, aby náš časopis zase hned skončil, takže jsem své těhotenství tajila až do šestého měsíce a pak jsem postavila Rosťu před hotovou věc, že to po mně musí vzít.
Rostislav Koryčánek: Ano, tak to probíhalo. Prvotní vize byla hodně ekologická, ale záhy se zjistilo, že témat je mnohem víc, a postupně se časopis obohacoval.

Po třech letech nastoupil na místo šéfredaktora Osamu Okamura…
RK: Nejdřív byly dlouhé námluvy. (smích) Jestli něco ERA21 uvedla do pohybu, tak to bylo stěhování Pražáků do Brna, protože v té době bylo naprosto nepředstavitelné, aby se sem stěhoval někdo z Prahy.
Osamu Okamura: Nebyla až taková rarita jít do Brna, udělalo to víc lidí, protože v Brně bylo možné získat mnohem zajímavější pracovní pozice, na které by v Praze člověk musel dlouho čekat. Šel jsem do Brna na zcela neznámou půdu, byl to tak trochu útěk, ale otevřely se mi úplně nové horizonty. V Praze si řada lidí myslí, že se na ně všichni dívají, ale z pohledu Brna je Praha jenom jednou z možností. Díky tomu jsem objevil Rakousko, Slovensko a Polsko a jsem za to strašně rád.

A jak vypadaly ty „námluvy“?
OO: Celé to začalo tak, že jsem měl ateliér v Praze na Václavském náměstí, ve starém domě před rekonstrukcí, a jednoho dne přišel majitel s tím, že dům prodal a všichni máme výpověď. Měl jsem tenkrát rozjetou nějakou práci a najednou jsem byl na ulici. Kamarád Igor Kovačević zrovna pořádal výstavu Young Blood (Mladá krev) a vyzval několik mladých architektů, aby něco vystavili. Byl jsem v takové nouzi, že jsem se rozhodl, že vystavím sám sebe, a tím vyřeším problém s nájmem. Přenesl jsem si stůl z ateliéru do galerie a udělal si tam kancelář. Na vernisáži jsem seděl pod igelitem a tehdy za mnou přišel Rosťa a ptal se, jestli bych nechtěl dělat šéfredaktora. Možná poznal, že jsem trochu v prostorové nouzi. Takže jsem se v podstatě z ulice přestěhoval do Brna.
ZM: Já bych to nechtěla nijak shazovat, ale když Osamu nastoupil do redakce, vůbec nevěděl, jak se dělá časopis, takže ty začátky byly poměrně legrační. Naštěstí tam měl nás redaktory, my jsme ho průběžně zaškolovali, on působil jako takový ideolog a vůdce, nakonec se všechno naučil a výborně to fungovalo.

Zuzano, ty jsi byla redaktorka, po Osamu ses stala šéfredaktorkou a pak ses zase dobrovolně vrátila na místo redaktorky…
ZM: Já jsem do ERA21 nastoupila po krátkém působení v ateliéru DRNH, kde jsem jako svůj úplně první úkol řešila demolici staré textilní továrny Vaňkovka. Byla jsem z toho příšerně demotivovaná, takže když mě vyzvali, ať zkusím výběrové řízení na redaktorku, šla jsem do toho. A vyhrála. Po zhruba čtyřech letech v redakci jsem získala pocit, že bych možná měla něco postavit, a odešla jsem do praxe. Ale po několika dalších letech jsem naznala, že to není až tak žhavé, a vrátila se do redakce. A to šéfredaktorování na mě, podobně jako na Rosťu, tak nějak zbylo. Po odchodu Osamu nebyl nikdo jiný po ruce a já jsem časopis dělat uměla. Při první příležitosti jsem předala žezlo Filipovi. Byly v tom i osobní důvody.
FL: Když Osamu odcházel, bavili jsme se spolu o šéfredaktorování. S časopisem jsem externě spolupracoval od roku 2011, kdy vyšlo číslo s podtitulem Začátky v architektuře (ERA21 #04/2011). Vnímal jsem to tak, že si ze mě Osamu „vychovává“ svého potenciálního nástupce. Ale byl jsem čerstvě po studiu a necítil se dostatečně zkušený a erudovaný. Vyřešilo se to takovým mezidobím, kdy jsme se střídali tři „odpovědní redaktoři“ – Osamu, Marcela Steinbachová a já – a každý jsme měli na starosti dvě čísla v roce. Zuzana a Marek Kuchta dělali zázemí v brněnské redakci, takže časopis de facto odpracovali hlavně oni dva a my jsme na dálku vymýšleli koncept. Úplně to nefungovalo, proto se pak Zuza stala šéfredaktorkou a po dvou letech mi tu funkci předala.

Některá čísla připravuje kurátor, což je praxe, kterou zavedl Rosťa Koryčánek. Jaký má ta funkce smysl?
RK: Začali jsme dělat tematická čísla, ale poměrně záhy se ukázalo, že pokud máme udržet tuhle linii, bylo by dobré poohlédnout se po někom, kdo je v tématech zahloubaný mnohem víc. Mám dojem, že prvním kurátorem byl Ivan Palacký a jeho tématy byly hudba a zvuk (ERA21 #03/2004). Postupně jsme přešli k tomu, že jsme každý rok přenechali jedno číslo nějakému externímu tvůrci – a stalo se z toho pravidlo.

Texty pro vás často píšou architekti. Jsou čeští architekti ochotní psát? A jsou ochotní psát kriticky o práci svých kolegů?
OO: Rozhodně je to citlivá záležitost. Hodně architektů má pocit, že je nekolegiální kritizovat práci jiného architekta. Kritici nebo teoretici mají větší odstup a nejsou vzájemně tolik propojeni. I z toho důvodu připravujeme na každou stavbu více než jednu recenzi, čímž vznikne jakási pluralita přístupů a diskuze nad danou stavbou pak není tak jednostranně vyhrocená.
FL: Architekt navrhuje, kreslí, ale většina architektů neumí moc psát. Text prostě není forma, kterou se architekt obvykle vyjadřuje. Naštěstí nám pomáhají kunsthistorici a další lidé s teoretickým vzděláním. Ale ještě k té kritice: problémem české architektury je, že se jedná o poměrně malý rybník. Všichni se navzájem znají a dost architektů si bere osobně, když slyší kritiku od svého kolegy. Navíc v ERA21 není prostor pro vyloženě špatnou architekturu – tam není moc co řešit a kritika je legitimní, nicméně k tomu slouží jiné platformy jako např. Archwars. Je těžké kritizovat nějakou stavbu při vědomí, že se stále jedná o nadprůměrnou architekturu, která převyšuje 99 % běžné stavební produkce v Česku.
OO: Před tiskem posíláme stránky autorům ke kontrole. Dříve jsme umisťovali recenze přímo k realizacím a posílali architektům kompletní náhled, ale stávalo se, že se jim recenze nelíbila a nechtěli, abychom jejich projekt publikovali. Takže jsme se rozhodli, že recenze budou až na následujících stranách a oni to uvidí jako celek, až když jim přijde časopis vytištěný. Opravdu to bylo takto vyhrocené. Architekti berou prezentaci v časopise trochu jako marketing, což se ovšem střetává se záměrem přinášet nezávislou kritiku.

Jak stavby vybíráte? Asi není možné spoléhat na jejich fotografie, protože ty jsou často lepší než realita.
FL: Pokud jde o recenzované stavby, ty většinou navštívíme osobně spolu s recenzenty, ideálně i s autory, aby nám k tomu poskytli výklad, a vznikl tak prostor pro případnou diskuzi.
OO: Je potřeba připomenout, že ERA21 je – například na rozdíl od již zaniklého časopisu Architekt – tematický časopis. ERA21 od začátku vyhledávala nová témata, snažila se popsat určité fenomény, a proto je časopis velmi striktně řízený, i co se týká výběru realizací. Za mého působení jsme témata diskutovali v rámci redakční rady a spolu s nimi i to, jaké realizace jsou k nim relevantní.
ZM: Vzhledem k tematickému zaměření jsme občas naráželi na problém, že neumíme publikovat stavby, které jsou mimořádné, aktuální, ale nedají se spojit s žádným aktuálně připravovaným tématem. Proto vznikla recenzovaná rubrika, do které stavby velice pečlivě vybíráme. Zároveň jsme jejím prostřednictvím chtěli oživit formu architektonické kritiky, přičemž se samozřejmě nemusí jednat o negativní hodnocení, jako spíše o interpretaci stavby očima jiného architekta či teoretika, díky níž získá její tvůrce důležitou zpětnou vazbu.

Profilujete se jako odborný časopis pro architekty. Snažíte se nějak promlouvat i k lidem mimo obor?
RK: Jedním z poslání, s nimiž ERA21 vstupovala do života, bylo popularizovat architekturu, ale to se ukázalo záhy jako velmi problematické.
OO: Pro mě osobně bylo důležitým tématem také přinášet českým architektům kvalitní překlady zajímavých zahraničních autorů, protože střední a starší generace ještě nevládla jazykem natolik, aby si je dokázala nastudovat v originále. A co se týče popularizace, tu jsem neprováděl v časopise, který jsem vždy vedl jako vysoce odborný, ale často se na mě jako na šéfredaktora odborného časopisu obracela různá média – televize, rádio, různé noviny – a já jsem pak vystupoval v těch médiích a popularizoval architekturu. Ale byly to dvě oddělené platformy.
FL: V našich tématech se snažíme jít více do hloubky, což může být pro širší veřejnost celkem složité a asi ne moc zajímavé. Naší hlavní cílovou skupinou jsou prostě architekti anebo lidé, kteří se architekturou zabývají na teoretické úrovni. Míříme dovnitř architektonické profese. Nicméně často oslovujeme autory mimo náš obor, a tím necháváme architekturu nahlížet očima expertů odjinud. Není to tedy tak, že by architektura zabíhala do jiných oborů, ale spíše jiné obory přicházejí do ERA21.

Nedávno jste si založili Instagram. Ten je pro koho?
ZM: Ten je pro mladé. (smích)

Jak je to se čteností časopisu? Musíte se snažit, abyste měli co nejvíc čtenářů?
FL: Určitě je to meta, bez čtenářů by nemělo smysl časopis dělat. Některá témata ovšem zajímají jen úzce profilovanou skupinu lidí, jiné téma se naopak ukáže velmi důležité a aktuální a všichni po něm sáhnou. To zjistíme podle ohlasů. Náklad časopisu je 7 500 kusů a díky tomu, že si sami spravujeme databázi a pracujeme s abonenty, odhadujeme, že každý výtisk přečtou čtyři až pět čtenářů. Existuje také elektronická distribuce.

Do jaké míry se vám daří být nezávislí na inzerci? Musíte někdy inzerci přizpůsobit obsah časopisu, jako to dělají další média o architektuře, stavění, bydlení?
OO: To je samozřejmě citlivá záležitost. Časopis je soukromou vydavatelskou aktivitou, nepatří pod žádnou univerzitu, nežije primárně z grantů, musí se sám uživit. Takže druhá část je inzertní, přičemž se vždy snažíme, aby počet stran věnovaných inzerci nepřesáhl počet stran redakčních. Každopádně co se obsahu týče, redakce si drží naprostou nezávislost. Za sedm let mého působení jsem zažil asi dva tlaky ze strany obchodního oddělení a v obou případech jsem řekl, že druhý den už mě neuvidí, a bylo to velmi rychle vyřešeno.
HŠ: Začátky byly ekonomicky velmi těžké, ale už tehdy to bylo nastaveno tak, že prvně byl obsah a inzerce se musela přizpůsobit.
ZM: Občas přicházíme s tématy, jež jsou pro naše vydavatele, kteří nemají architektonické vzdělání, hůře srozumitelná, a my je musíme přesvědčit, že má smysl se jimi zabývat. Pokud téma odsouhlasí, pak do redakční části nijak nezasahují. Naopak do inzertní části časopisu nezasahujeme my, pouze poskytujeme jakýsi redakční servis. Myslím, že je důležitá určitá důvěra mezi oběma stranami.
OO: Ta obchodní část je samozřejmě také důkladně promyšlená, vždyť i počet lidí v obchodním oddělení a počet lidí v redakci byl vždy víceméně jedna ku jedné. Práce s inzerenty je u nás velmi pečlivá díky Ivaně Bauerové, spolumajitelce vydavatelství, která časopis po obchodní stránce vede. Za ta léta je v tom obrovské know-how, je to velké umění.
RK: Já jen doplním, že jasně deklarovaná politika vlastně nikdy nevznikla, ona se vytvořila velmi spontánně na základě úvodních debat a postupem času se ukázalo, že právě tato dvojakost může být předností, kterou se ERA21 bude odlišovat od ostatních časopisů.

Existují témata, která ERA21 našla a pojmenovala, jež se později stala součástí hlavního proudu a začala se objevovat v médiích nebo třeba v politické agendě? Začala bych u Heleny, protože v době vzniku časopisu bylo jeho hlavním tématem nízkoenergetické a udržitelné stavění, což je dneska mainstream a všeobecně rozšířená věc.
HŠ: Já se sice živím projektováním energeticky úsporných staveb, ale myslím, že se to trochu zvrhlo. V žádném případě jsme nechtěli, aby se z toho stalo dogma a povinnost, což dnes do jisté míry je. Chovejme se udržitelně, mějme ohledy, dělejme, co můžeme, ale používejme zdravý rozum. Vídám kolem sebe spousty nádherných neoklasicistních budov, které se zateplily a zničily, a je mi to dost líto. Takhle jsme to opravdu nechtěli.

V roce 2005 vyšlo číslo o digitální architektuře (ERA21 #04/2005), což byl tehdy také nový pojem. Bylo to jedno z prvních čísel, které šéfoval Osamu.
OO: Když jsem v časopise začínal, existovalo v české architektuře jen jediné vážně brané téma, a to česká přísnost. Všechno ostatní bylo velmi provokativní, obzvláště když to přicházelo z Brna. Ale během sedmi let mého působení jsme zpracovali přes čtyřicet dalších témat a všechna mi přišla nějakým způsobem relevantní a zajímavá. Zabývali jsme se třeba firemní architekturou, to byla hodně neprobádaná oblast, nebo panelovými sídlišti a co s nimi dál. Otevřeli jsme spoustu témat, a ne vždy jsme se trefili. Například Ostraváci mi dodnes vyčítají, že jsem je podvedl s číslem Fenomén Ostrava o tom, že existuje něco jako ostravská architektonická scéna. Oni mi to nemůžou zapomenout, ale to číslo bylo velmi přesvědčivé. (smích)
FL: Myslím, že skoro každé naše téma tak trochu předbíhá dobu. I když už je vybrané téma nějak otevřené, vždycky se snažíme nahlédnout na ně ještě z nových úhlů. Zmiňovali jste třeba digitální architekturu z roku 2005 – loni, o čtrnáct let později, jsme vydali číslo o postdigitální architektuře (ERA21 #04/2019), což je téma, které ERA21 otevřela asi jako první ve střední Evropě. Jestli se nějaké předpovědi z toho čísla vyplní, to se dozvíme možná za deset let.
OO: Ještě bych dodal, že ERA21 byla snad jedním z prvních architektonických médií, které se začalo věnovat urbanismu ve srozumitelném formátu. Do té doby byl urbanismus takovou hodně specifickou, nesrozumitelnou oblastí a posunutí urbanismu na výsluní, na němž je teď, je – myslím si – do značné míry naše zásluha.

Jak vidíte časopis ERA21 dnes?
RK: Dnes by se mohlo zdát, že tištěná média mají na kahánku, ale myslím, že prokázala svou obrovskou životaschopnost. Mimo jiné v tom, že dokážou být daleko přesnějším záznamem doby. Architektura je neskutečně křehká, i to, co se o ní zaznamená, je neuvěřitelně pomíjivé. A v tom tahají elektronická média za velmi krátký konec. ERA21 ohmatává terén architektury a témat s ní spojených a uchovává o tom záznam do budoucna.
FL: Souhlasím s Rosťou. ERA21 vytváří dlouhodobější hodnotu. I za deset let může student architektury jít do knihovny a hledat ve starých číslech. Nevýhodou digitálních médií je, že mají strašně krátkou paměť. Jsou sice flexibilnější, co se týče aktuálnosti informací i rozsahu článků, nicméně mají paměť v řádu hodin, maximálně dní. U tištěného a pečlivě editovaného média, jakým ERA21 je, máte jistotu, že publikované informace už prošly kritickým výběrem, mají hierarchickou strukturu priorit a vše, co se dočtete, má tudíž velkou váhu.
OO: Já se přiznám, že už čtu daleko víc na obrazovce a začínám mít trochu problémy se čtením tištěného textu. Takže mně o ten papír zase tolik nejde, spíš mi jde o přístup k diskuzi a k reflexi architektury a dění kolem ní. To považuji za hlavní hodnotu časopisu.

Jaké jsou podle vás výzvy současné architektury? Co budou muset architekti řešit v následujících letech?
FL: Témata se proměňují. Velmi aktuální výzvou je dnes klimatická změna. Vydali jsme k tomu v minulém roce číslo s názvem Modrá krajina (ERA21 #05/2019), ve kterém jsme se věnovali nakládání s vodou v krajině a ve městech.
OO: Mě v poslední době v architektuře zajímá třeba prolínání digitální a reálné architektonické zkušenosti. Také se zabývám otázkami budoucnosti přesouvání se z místa na místo, dopravy, nebo také sdílení prostoru a sdílení zdrojů, prostě určitou nutností chytřejšího využití toho, s čím nakládáme.
RK: Architektura nemusí primárně řešit nějaký konkrétní úkol, například postavit dům, ale může se také zabývat tím, jak by takový dům mohl vypadat ještě jinak. Tu schopnost hledání alternativ má společnou s uměním a může být také velmi důležitým nástrojem pro to, jak hledat řešení v různých krizových situacích. Věřím, že ten princip může společnosti hodně přinést.
HŠ: Mě napadají hned tři témata. Prvním jsou chytré budovy, které sice generují úžasné možnosti, ale jejich závislost na elektřině, uživatelsky složitý způsob ovládání a možný totální kolaps při výpadku energie mě, přiznám se, trochu děsí. Jako druhý problém vnímám velké podfinancování městských veřejných budov, jako jsou například školy. A není to jen otázka peněz, ale i náplně. Co s těmi sto padesát let starými budovami bude, pokud bude jednodušší a levnější přestěhovat se například do novostaveb na zelené louce, vybavených moderními technologiemi? Třetím tématem je výstavba v našem pohraničí. Často tam narážím na neuvěřitelně krásné historické stavby, které nejenže chátrají, ale svým neutěšeným stavem degradují i své okolí. Kdyby spadly, byla by to strašná škoda.
FL: Podobné téma jsme zpracovali před rokem, kdy vyšlo číslo s názvem Spojeni hranicí (ERA21 #01/2019). Můžu jmenovat ještě další témata, na která jsme měli největší ohlasy, například Politika bydlení (ERA21 #02/2018), Umění ve veřejném prostoru (ERA21 #03/2018) nebo Města dopravy (ERA21 #04/2018). V průběhu jednoho ročníku se snažíme o rozmanitost témat, aby se prostřídala čísla více teoretická s čísly praktickými, která třeba mapují vybranou typologii. Jedno číslo v roce se věnuje urbanismu či krajinářské architektuře, poslední vydání v roce většinou zaměřujeme na vybranou zahraniční scénu.
ZM: Velmi dobrou odezvu mělo také číslo věnované městským architektům (ERA21 #05/2016), které vzniklo v době, kdy se tato pozice v řadě měst teprve formovala a neexistoval pro ni žádný rámec… což ostatně neexistuje dosud.

V době vzniku ERA21 nikdo netušil, že se z architektury stane tak populární téma. Dnes se o ní, případně o tvorbě měst, mluví takřka v každé hospodě. Čím to podle vás je?
RK: Na konci devadesátých let nastala obrovská deziluze u celé generace architektů, kteří vystupovali jako nositelé morální obrody českého národa, což se ukázalo jako úplná hloupost, protože to prostě není jejich pole působnosti, a vyplynula z toho řada neporozumění. Pak si vydupali ze země nějaké stavby, věnovali jim obrovské úsilí, aby byly postavené naprosto precizně podle švýcarského standardu, a cítili se nepochopeni. ERA21 přinesla nový úhel pohledu a jakési uvolnění, kterému se poddali i architekti, začali více komunikovat s klienty i s veřejnými institucemi a díky tomu si začali s veřejností mnohem lépe rozumět. V dnešní době už není každý nově dokončený dům pro řadu lidí důvodem ke zlosti, naopak dokážou ocenit, že nějak vypadá a přináší nějaké nové řešení.
FL: Za těch dvacet let od vzniku časopisu se vnímání architektury velmi posunulo, ale to není naše zásluha. Je to zásluha spolků, jako jsou Kruh či CBArchitektura, nebo jednotlivců, jako je Adam Gebrian, kteří se věnují osvětové činnosti dlouhodobě a architekturu popularizují. Nicméně mainstreamová média stále píšou o architektuře banálně, architekty považují za jakési okrašlovače, zaměňují je za projektanty či designéry a pořádně netuší, k čemu naše profese je. Chytřejší novináři si zavolají třeba do naší odborné redakce o radu. Obecně se situace lepší. Co se týče budoucnosti veřejné debaty o architektuře, jsem optimista.
Diskuze se uskutečnila 30. ledna 2020 v brněnském divadle Husa na provázku.

Helena Šnajdarová (*1971, Rychnov nad Kněžnou) je architektka a stavební inženýrka. Vystudovala Fakultu stavební VUT v Brně (1989–1994) a Fakultu architektury VUT v Brně (1991–1999). Již během studií spolupracovala s brněnskými ateliéry Dalibora Boráka a Petra Pelčáka, později pracovala v Ateliéru Brno. V letech 2000–2006 působila jako odborná redaktorka ve Vydavatelství ERA a stála u zrodu časopisu ERA21. Od roku 2004 pracuje jako samostatná projektantka, zaměřuje se na témata jako energeticky úsporné stavby nebo památkově chráněné objekty. Je členkou Spolku přátel historických staveb Orlických hor.

Rostislav Koryčánek (*1972, Uherské Hradiště) je historik architektury a umění. Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně (2000) a sociologii na Fakultě sociálních studií tamtéž (2001). Jeho diplomová práce s názvem Česká architektura v německém Brně byla vydána knižně (Vydavatelství ERA, 2003). Stál u zrodu časopisu ERA21 a v letech 2002–2005 byl jeho šéfredaktorem. V letech 2007–2012 působil jako ředitel Domu umění města Brna, podílel se na vzniku přehlídky Sochy v ulicích nebo Brněnského architektonického manuálu (BAM). Je členem umělecké rady Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. V současné době je kurátorem architektury a designu a vedoucím Metodického centra CENS (Centrum nových strategií muzejní prezentace) Moravské galerie v Brně.

Osamu Okamura (*1973, Tokio, JP) je architekt, děkan Fakulty umění a architektury TU v Liberci, předseda Komise Rady hlavního města Prahy pro umění ve veřejném prostoru, člen Komise rozvoje urbanismu, architektury a veřejného prostoru Rady MČ Praha 7, člen Správní rady Nadace české architektury, nominátor Ceny Evropské unie za současnou architekturu – Ceny Miese van der Rohe za Českou republiku. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze (2000) a pražskou AVU, obor konceptuální tvorba (2003). V letech 2005–2012 působil jako šéfredaktor ERA21 a dosud je členem jeho redakční rady, v letech 2013–2017 byl programovým ředitelem mezinárodního festivalu a konference pro obyvatelnější města reSITE. V roce 2018 pracoval v Chicagské architektonické nadaci s podporou Komise J. Williama Fulbrighta v ČR Fulbright-Masarykova stipendia. V roce 2019 kurátoroval finální výstup projektu Shared Cities: Creative Momentum.

Zuzana Morávková (*1976, Ostrava) je architektka, editorka a yuyadesignérka. Vystudovala Fakultu architektury VUT v Brně (1996–2003), v roce 2000 absolvovala studijní stáž na univerzitě UBO ve francouzském Brestu. V časopise ERA21 působí s přestávkou od roku 2004, v letech 2015–2016 byla jeho šéfredaktorkou. V mezičase provozovala samostatnou architektonickou praxi, spolupracovala též s brněnskými ateliéry DRNH architektonická kancelář, Ateliér Štěpán a knesl kynčl architekti, kde působí dosud.

Filip Landa (*1984, Litoměřice) je architekt a poutník. Vystudoval Fakultu umění a architektury TU v Liberci (2012), studoval také v belgickém Gentu a nedokončil doktorské studium na FA ČVUT v Praze. Praxi získal v architektonických kancelářích v Nizozemsku a USA. Od roku 2011 spolupracoval s pražským ateliérem Sféra architekti, od roku 2016 provozuje samostatnou praxi. Je spoluzakladatelem regionálních platforem Liberec-Reichenberg.net a Litoměřice-Leitmeritz.net a snaží se o duchovní a kulturní obnovu pohraničí. Působil na FA ČVUT v Praze a na Katedře stavebnictví VŠTE v Českých Budějovicích. Je členem Komise pro architekturu a územní rozvoj Rady města České Budějovice a hraje na fagot v komorním orchestru Collegium Musicum Budvicense. S časopisem ERA21 spolupracuje od roku 2012, nejprve jako příležitostný kurátor a externí redaktor, od roku 2017 jako šéfredaktor.

Karolína Vránková (*1974, Praha) je novinářka, píše o architektuře, designu a kreativních oborech do časopisu Respekt, na earch.cz a do dalších médií. Spolumoderuje pořady Degustace designu (Radio 1) a Bourání (Radio Wave). Je také přispěvatelkou, čtenářkou (a fanynkou) časopisu ERA21.

Vyšlo v časopise ERA21 #01/2020.