Události, během nichž došlo k nějakému zlomu, znamenaly vždy změnu paradigmat. Otázkou je, do jaké míry je současná situace zlomová a co všechno (se) tedy změní. Morové epidemie ve vzdálenější historii byly mnohem horší než to, co prožíváme teď. A společnost z nich vždycky vyšla posílena. Po vlnách moru ve středověku se v Evropě začaly zakládat univerzity. Nemoci spojené s třicetiletou válkou vedly k ekonomickému a kulturnímu rozmachu, který nakonec zrodil baroko…

Dnes nejsme v situaci třicetileté války. Morové sloupy coby nové architektonické středobody našich měst asi vztyčovat nebudeme. Sdělení typu „svět už nebude jako dřív“ jsou klišé. Svět se přece mění každým dnem. Počet smrtí zůstává konstantní – na každého člověka jedna. V současné době čelíme úplně jiným krizím, které budou mít v dlouhodobém horizontu výraznější dopady než nynější pandemie.

…

Jistě – mnoho věcí bude v době pokoronavirové jinak. Život se samozřejmě už nikdy nevrátí do původního normálu, protože se posune norma. Koronavirus se stane katalyzátorem řady procesů. Už teď se objevují improvizovaná řešení, jako jsou využití konferenčních center, veletržních hal či dokonce kostelů pro účely dočasné hospitalizace pacientů. Výrobce modulárních systémů nabízí své know-how pro výstavbu nemocnice. V čínském Wu-chanu postavili novou nemocnici za dva týdny. Rakouské studio Precht navrhlo Parc de la Distance – veřejný prostor umožňující svým uspořádáním zeleně sociální distanci. Omezení pohybu přitom paradoxně zvýšilo užívání veřejných prostranství v lidnatějších čtvrtích, opuštěné periferie leckde zázračně ožívají. Pomůže to k objevení potenciálu zanedbaných lokalit a budoucímu zvýšení jejich prostorové kvality?

V krátkodobém a střednědobém horizontu budeme pozorovat další projevy korona-krize ve vystavěném prostředí týkající se mobility a struktury dopravních toků (méně lidí v MHD a více v IAD, ale i v pěším či cyklistickém pohybu), omezení cestování obecně, útěk z měst do volné krajiny. Dojde k přehodnocení typologie nemocnic či domovů pro seniory, stejně jako se v poválečných epidemiích tuberkulózy objevila moderní sanatoria. Nové typologie nabídnou více flexibility v případě nutnosti přeuspořádat prostor a oddělit infekční od zdravých. Nově začneme nahlížet na typologii velkoplošných kanceláří, obchodních středisek a obecně velkých klimatizovaných budov. V mikroměřítku se objeví různá bezdotyková řešení i diskutabilní nástroje monitoringu (např. termokamery). Promění se bydlení, běžnou součástí bytů se stanou „kanceláře“ pro práci z domova. Z psychologického hlediska vzrostou požadavky na zařazení lodžií, balkónů, teras do standardní výbavy každého bytu, aby byla možnost přežívat období karantény bez „ponorkové nemoci“ v interiéru. Tím se promění poměr privátního prostoru na úkor veřejného. Veřejný prostor se ve velké míře přesune do online prostředí. A nejde jen rozvoj e-shopů na úkor maloobchodu, oživujícího jinak parter městských ulic. Kromě nežádoucí virtualizace mezilidských vztahů snad tento fakt přispěje také k digitalizaci státní správy, aby po úřadech konečně kolovala jen potřebná dokumentace, nikoli lidé. Krizové modely budou akceptovány jako nová norma, ale doufejme, že pokusy o direktivní budování „zdravějších“ měst jsou překonaným fenoménem modernistické éry. Ta mimo jiné reagovala na dopady průmyslové revoluce, s níž byly také spojeny různé epidemie (cholera v Londýně či TBC v New Yorku) …

…

Nejcennější na současné situaci může být nakonec zjištění, že lze velmi jednoduše změnit zaběhnutý řád věcí. Že svět se točí dál, i když snížíme průmyslový výkon, ačkoli ekonomické dopady budou značné. Že naše globalizovaná společnost může fungovat i bez nadužívání letecké dopravy a nadbytečného cestování vůbec, že spousta schůzek lze vyřešit přes digitální sítě, že na dovolenou nepotřebujeme nutně jezdit do zahraničí, a že např. i „architektonická turistika“ má své limity a v kontextu jiných věcí je docela nepodstatná. Že – slovy Zygmunta Baumana – lokální může stále fungovat lépe než globální. A navíc všichni máme čas se zastavit a promyslet svou životní situaci (pakliže nám doma nepobíhají neposedné děti…).

…

Když drobná švédská dívka přišla s požadavky na změnu našeho chování, řada lidí se jí vysmála s tím, že je to nemožné. A najednou jsme schopni ze dne na den omezit své nutkání sebepotvrzovat se skrze kariéru, majetek či zážitky a navrátit se ke skromnosti, jak jsme se už před čtyřmi lety pokusili naznačit v čísle časopisu ERA21 s názvem Udržitelný nerůst. Klíčová otázka dneška ale zní, jak zaběhnutý řád věcí změnit, aniž by došlo k omezení osobní svobody jednotlivce…

…

Změní toto všechno ARCHITEKTURU?

Co se mění poměrně rychle, jsou naše mezilidské vztahy vytvářející sociální prostředí. To se v architektuře jistě – s určitým zpožděním – projeví. Ale v jaké podobě, na to si budeme muset počkat. Fyzické prostředí, které nás obklopuje, má obrovskou setrvačnost a naše návyky a vzorce chování (včetně vzorců užívání veřejného prostoru) jsou v nás hluboce zakořeněny. Proto si nemyslím, že by se současná pandemie projevila v architektuře výrazně. Dost se promění stavebnictví a s ním spojený realitní trh i veřejné rozpočty. Architektura jako spojení arché a tektoniky, pracující s úplně jinými časovými horizonty, se však z vlastní podstaty a smyslu nezmění takřka vůbec.

Psáno pro Galerii Jaroslava Fragnera – sborník textů Architektura v době pokoronavirové.