Typickým zástupcem veřejného sektoru, ve kterém probíhá společensky významná stavební činnost, jsou vysoké školy. Když jsme před sedmi lety uspořádali anketu, kde jsme se ptali zástupců vybraných univerzit na názor na architektonické soutěže, setkali jsme se převážně s negativním postojem zdůvodněným finanční a časově-organizační náročností soutěží a (domnělým) rozporem soutěžního řádu ČKA s tehdy platným zákonem o veřejných zakázkách. V té době akademické instituce soutěže až na výjimky nevypisovaly. V posledních letech se situace částečně změnila, některé školy soutěže o návrh zorganizovaly, ale rozpaky nad jejich účelností leckde zůstaly.

Zhruba před pěti lety jsem byl přizván kvestorem nejmenované veřejné vysoké školy, abych mu poradil se záměrem výstavby nové budovy kolejí. K mému překvapení ihned vyloučil možnost vydat se cestou architektonické soutěže s odůvodněním, že v takovém případě mu nikdo nenabídne tržní ceny za projekční práce. Tvrdil, že nechce vynakládat prostředky a čas navíc, když je schopen sehnat projektanta za desetinovou cenu s vizí realizace záměru do dvou let. O argumentech o kvalitě a úsporách stavebních či provozních nákladů v podstatě odmítl uvažovat – nevím, jestli z nechtěné nevědomosti, či z jiných důvodů. Pokud je mi známo, celý záměr se od zmíněné schůzky stále nepodařilo dotáhnout k realizaci.
České vysoké školy obecně institut soutěže o návrh využívají málo. Nutno podotknout, že ne vždy vlastní vinou. Každá veřejná vysoká škola coby veřejný zadavatel má v daném legislativním rámci, za daných možností financování a podmínek dotační politiky velmi obtížnou pozici.
Přesto existují příklady, které dokazují, že to jde. Nepočítáme-li generální rekonstrukci hlavní budovy pražské AVU z devadesátých let, je průkopníkem architektonických soutěží v českém akademickém prostředí Masarykova univerzita v Brně. Soutěž na dostavbu knihovny filozofické fakulty uspořádala MU již v roce 1997, vítězný projekt od ateliéru Kuba & Pilař architekti byl realizován v letech 2000–2001. Následovala dosud největší investiční akce univerzitního kampusu v Brně-Bohunicích (A PLUS, soutěž 2000, dokončení 2010) a soutěž na Informační centrum Přírodovědecké fakulty MU (Architektonická kancelář Radko Květ, soutěž 2003, dokončení 2005). Pozadu nezůstala ani Mendelova univerzita v Brně (tehdy MZLU), která v roce 2000 vysoutěžila novostavbu objektu specializovaných výukových prostor neboli Pavilon Q, dokončený v roce 2004 (Atelier Chlup). Ostatně Brno má v soutěžích na univerzitní kampusy tradici již od počátku Československa.¹ Snahy oživit ideu brněnského akademického náměstí se objevily i v novodobé historii ČR: soutěž vyhlášená VUT v roce 2008, kterou vyhrála opět kancelář Kuba & Pilař architekti, však k realizaci nedospěla. Opakovaným neúspěchem skončily i soutěže na dostavbu Fakulty výtvarných umění VUT z let 2006 a 2013 (v prvním případě nebyly uděleny ceny, ve druhém soutěž nedostala doložku regulérnosti a následně byla zrušena).
Po jedné soutěži, která skončila realizací, ještě vypsaly Univerzita Pardubice na areál Fakulty chemicko-technologické s tělocvičnou (Kuba & Pilař architekti, soutěž 2001, dokončení 2008, stavba získala Grand Prix architektů 2009) a Univerzita Palackého v Olomouci na budovu Přírodovědecké fakulty (Atelier M1 architekti, soutěž 2002, dokončení 2008; předtím v roce 1995 proběhla soutěž na areál PřF UP v olomoucké čtvrti Hejčín, ze záměru zůstala dodnes stát jen opuštěná budova bývalého sídla fakulty). Tím výčet dosud realizovaných mimopražských univerzitních staveb vzešlých z regulérních soutěží končí.
Ve specifické situaci se nacházejí univerzity, které v sobě integrují fakultu architektury. V Liberci ještě donedávna fungovala přímo Architektonická kancelář Fakulty umění a architektury TUL, jejíž činnost byla ve vztahu k zákonu o zadávání veřejných zakázek přinejmenším problematická. Kancelář postupně navrhla rektorát a informační centrum TUL (Jiří Suchomel, Vladimír Balda, Marie Procházková, 2007), budovu L – Ústav pro nanomateriály (Martin Šaml, 2013) a budovu G (Jiří Suchomel, Jiří Janďourek, 2014). Limity tohoto způsobu výběru architektonického návrhu se projevily při následujících fázích dokumentace pro povolení a provedení stavby, které zpracovávala jiná projekční firma na základě klasického výběrového řízení o nabídkovou cenu.
Obdobná situace nastala na pražské UMPRUM, kde se návrhu uměleckých dílen v Mikulandské ulici zhostil Projektový ateliér UMPRUM ve složení Ivan Kroupa, Jana Moravcová a Tomáš Zmek (viz ERA21 #04/2017). Projekt se stal značně kontroverzním z hlediska projednání s orgány památkové péče i následné realizace a názorně ukázal, jak špatně bývají investice vysokých škol někdy připraveny, ale zároveň jak složité a zdlouhavé je vůbec sehnat vhodnou budovu či pozemek pro jejich rozvoj.
Škola s největší fakultou architektury u nás, ČVUT v Praze, si byla zřejmě vědoma zodpovědnosti za to, v jakém prostředí budou formováni budoucí architekti, a v roce 2004 uspořádala dvoukolovou soutěž na novou budovu FA. Věhlasná porota se tehdy rozhodla neudělit první cenu, protože dle jejího názoru „soutěž obecně nevyčerpala všechny podněty a možné polemiky o interpretaci problémů výuky na vysokých školách a konkrétně v oboru architektury“. Ačkoli se názory na realizovaný návrh Aleny Šrámkové, Tomáše Koumara a Lukáše Ehla (2010, viz ERA21 #01/2011), který v soutěži obdržel druhou cenu, dodnes rozcházejí i v rámci architektonické obce, jiné stavby ČVUT realizované bez soutěže jsou přijímány s ještě většími rozpaky. To se týká především novostaveb Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky CIIRC (Petr Franta architekti, 2017) nebo Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR ve vnitrobloku historického areálu (VPÚ Deco Praha, 2016). Dejvický kampus má přitom stejně jako Masarykova univerzita v Brně v historii ukotvenu soutěžní tradici.
Častým problémem, na který jsem při drobné rešerši narazil, je chybějící kontinuita rozhodování. Úspěšnému dotažení projektů vzniklých ze soutěží ke spokojenosti všech často brání fluktuace vedení univerzit na příslušných pozicích zodpovědných za výstavbu a rozvoj. To je zřejmě i případ Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde se k právě dokončované stavbě Centra přírodovědných a technických oborů (CPTO) odmítli do kolaudace vyjadřovat jak architekt Petr Pelčák, tak vedení univerzity.
Naopak kontinuita není hlavním problémem v případě přestavby objektu menzy Kolejí 17. listopadu pro potřeby Fakulty humanitních studií UK v Praze. U projektu stojí od počátku filozofka a architektka Marie Pětová, nejprve v roli proděkanky pro rozvoj a v současné době přímo v pozici děkanky FHS.² Ta všechny peripetie spojené s rozvojem vysokoškolských kampusů na území hlavního města popsala ve svém příspěvku v nedávno vydané knize Ke stolu!. Architektonická soutěž proběhla již v roce 2009, ale realizace stále není dokončena.
„Soutěž byla vyzvaná, anonymní a jednokolová. FHS UK oslovila pět renomovaných kanceláří, v porotě zasedli špičkoví architekti. Výběr vítězného návrhu byl prováděn pečlivě a uvážlivě, navíc shoda na vítězi – kanceláři Kuba & Pilař architekti – byla tehdy jednoznačná. Zpětně viděno bych však upřednostnila výběr dvoukolový. Rozhodně nezpochybňuji výběr vítěze, ale dnes bych již netrvala na anonymitě účastníků a dala prostor probrat některé detaily či technické ohledy, které řešení implikuje a které jsou uživatelsky významné. Vím, že z hlediska zákona o veřejných zakázkách anonymita zachována být musí, nicméně z hlediska investora a budoucího uživatele to nevidím jako šťastné. Obecně se mi zdá, že zástupce veřejného zadavatele je ze zákona postaven do role, která mu znemožňuje chovat se racionálně a dospět k lepšímu výsledku stejně, jako by to mohl udělat zadavatel soukromý. Ve výsledku se pak v zájmu ochrany veřejných prostředků přichází o kvalitu i finance – to ale není problém institutu architektonické soutěže, ale zákona o veřejných zakázkách,“ říká Marie Pětová. Veřejný investor by měl podle ní dobře zvážit, ve které fázi přípravy investiční akce zažádá o státní dotaci.
V poslední době je na poli architektonických soutěží aktivní Univerzita Karlova, respektive její fakulty. O tom svědčí i záměr rekonstrukce a dostavby budov Filozofické fakulty UK v Opletalově ulici č. p. 47 a 49. V otevřené dvoukolové soutěži o návrh v roce 2016 zvítězil tým pod vedením Václava Škardy a Tomáše Bílka. Proces se však neobešel bez komplikací. „Idea soutěží má své racionální jádro, ale nelze přehlížet ani jejich rizika. Opravné prostředky, jejichž prostřednictvím může být napaden konečný výběr vítěze, mohou celý proces zkomplikovat a hlavně zpomalit. V současném legislativním rámci se hranice mezi opodstatněnou a šikanózní stížností na průběh soutěže nehledá snadno. Naším výběrovým řízením se musel zabývat ÚOHS i stavovský soud ČKA. Ačkoli ani u jedné stížnosti nebyly na procesu výběru shledány žádné závady a fakulta vyšla ze sporu vítězně, zdrželo nás to zbytečně o několik měsíců,“ sděluje vedoucí referátu investic FF UK Tomáš Šedivý. Proděkan pro infrastrukturu Jakub Rákosník doplňuje: „Za klíčovou považujeme odbornost a nestrannost soutěžní poroty. Jedině tak mohou soutěže splnit svůj účel. Každý z uchazečů vkládá do věci svou invenci a bývá přesvědčen, že jeho návrh nejlépe odpovídá zadání. Pokud mu hodnoticí komise nedá za pravdu, musí být její autorita nezpochybnitelná a nesmí zavdat jakoukoli příčinu pro podezření, že během výběrového řízení došlo k nezákonným či neetickým manipulacím. Sám princip této metody výběru je však historicky osvědčený a považujeme ho za velmi užitečný.“
Jako dobrý příklad rozsáhlého záměru se jeví dostavba Kampusu Albertov, soutěž uspořádaná Univerzitou Karlovou v letech 2015–2016. Jejím vítězem se stalo studio Znamení čtyř – architekti (viz ERA21 #01/2018). Tiskový mluvčí UK Václav Hájek uvádí: „Přestože jsme šli do architektonické soutěže u takto zásadního a multifakultního projektu s obavami, díky vysoce profesionálnímu přístupu organizátora, kterým bylo CCEA pod vedením architekta Igora Kovačeviće, a díky vysoce erudovanému složení poroty proběhla soutěž k naší naprosté spokojenosti. Po našich zkušenostech rozhodně doporučujeme použít soutěž o návrh dvoukolovou (ev. vícekolovou) a otevřenou, protože ve druhém kole je možné zpřesnit záležitosti diskutované v kole prvním. Nezbytnými předpoklady pro úspěšný průběh soutěže jsou zejména výběr zkušeného a hlavně empatického organizátora soutěže a administrátora navazující veřejné zakázky, sestavení velmi podrobného zadání včetně technických podmínek a sestavení poroty, jejíž odbornost musí být nezpochybnitelná a obecně respektovaná. Jejími členy by měli být nejen architekti, ale i odborníci schopní posoudit reálnost návrhů z hlediska průchodnosti legislativním procesem a také experti na ekonomiku.“ Za nevýhody soutěže o návrh zástupci UK označují vyšší finanční náklady na její organizaci. „Výše odměn pro soutěžící podle pravidel ČKA jsou pro veřejnoprávní zadavatele často důvodem k odmítnutí architektonické soutěže, neboť platba za skicovné nebo za oceněný návrh, který nebude realizován, se obtížně vysvětluje zřizovateli, popř. poskytovateli dotace. Celý proces je také časově náročný, nicméně pečlivá příprava zadání a organizace soutěže je základem úspěchu,“ dodává Václav Hájek. Doplňme, že zadání na dostavbu Kampusu Albertov se začalo připravovat už v lednu 2014 a podpis smlouvy o dílo s vítězným uchazečem proběhl 14. února 2017. Ten nyní zpracovává projektovou dokumentaci. Vlastní zadání soutěže o návrh mělo 139 stran a 18 příloh.
Přesto u vedení Univerzity Karlovy převládl vesměs pozitivní ohlas. Nezbývá než doufat, že zkušenosti naší nejstarší a největší univerzity budou inspirovat i další vysoké školy.

1 Viz např. Markéta Žáčková – Barbora Slavíčková: Alois Dryák a brněnské Akademické náměstí. ERA21 #01/2018, str. 32–33.
2 Marie Pětová se mj. zúčastnila debaty o architektonických soutěžích, jejíž záznam byl publikován v ERA21 #02/2013, str. 14–18.

psáno pro časopis ERA21 #02/2020