předchozí díl

2. Filozofie versus topografie

Z uvedeného etymologického rozboru vyplývá, že sídlo nejenže ohraničuje nebo vymezuje cosi fyzického. Sídlo je především shluk, který shromažďuje významy. Jak píše opět Norberg-Schulz: „Umělými součástmi prostředí jsou především sídla různých měřítek, od domů a usedlostí po vesnice a města, dále pak cesty, které tato sídla spojují a různé prvky, jež přírodu proměňují v ‚kulturní krajinu.‘ Jestliže se sídla organicky vážou ke svému prostředí, slouží jako ohniska, v nichž je charakter prostředí zhuštěn a vysvětlen.“[1]

I v novodobém českém teoretickém diskurzu lze vypozorovat různé náhledy na toto téma. Filozof Václav Umlauf hovoří o tzv. ‚kondenzaci smyslu‘. Podle něj pravěká prekonfigurace vytvořila všechny následné konfigurace krajiny jako textu, do níž se formou palimpsestu zapisují další významy skrze pól symboliky a pól obživy. Celek krajiny jako vždy již daný význam (tradice) nese a zakládá naše aktivní přetváření krajiny v dané historické epoše (inovace). Různorodé konkrétní významy místa se po staletí kondenzují nebo přepisují, a tím se utváří do stále nové podoby.[2] Jako interpretovaný text vnímá krajinu i Jiří Sádlo, který dospívá k poznatku, že krajinu čte každá její složka jinak. [3]

Zmíněné přístupy k fenomenologii místa jsou víceméně filozofické. K celistvému obrazu fenoménu identity krajiny a města však nestačí, protože opomíjejí fyzické danosti prostředí. Těm se naopak dostatečně věnuje kniha Tomáše Valeny Město a topografie, která vznikla v 80. letech jako katalog k výzkumnému projektu na mnichovské technické univerzitě. V té době již byla samozřejmě známa Norberg-Schulzova kniha Genius loci, která je výjimečná v tom, že se věnuje jak filozofickému přístupu, tak geografickým danostem. Valenova studie však tuto teorii zásadně rozšiřuje o úvahy věnující se evropskému městu v topografickém kontextu. „Souvislost mezi tím, jak se město jeví a topografickými skutečnostmi, ve kterých vyrostlo nebo bylo naplánováno, je zřejmá. Reliéf krajiny silně určuje siluetu města, ale i působivost jeho ulic a náměstí a tím i identitu města.“[4] Valena zkoumá město jako dynamický, živý, neustále se proměňující organismus, jehož historický vývoj je nutno studovat kvůli pochopení přítomnosti.

Tomáš Valena zmiňuje tři druhy vztahu člověka vůči krajině podle Rapporta:[5]

1) náboženský a kosmologický: okolní svět je zakoušen jako dominantní a člověk je proti přírodě nevýznamný

2) symbolický: člověk a příroda jsou ve stavu rovnováhy, člověk je odpovědný vůči Bohu (bohům) za přírodu, za jejíhož správce se považuje

3) vykořisťovatelský: člověk přírodu dokončuje a mění, pak z ní čerpá a nakonec zničí životní prostředí.

Tato klasifikace je vhodným nástrojem pro zachycení chování člověka vůči krajině. Současná absence symbolického vztahu možná nabízí odpověď na otázku, proč je dnes filozofie krajiny tak fatálně rozštěpena na exploatační a ochranářské modely.

Už méně se toto členění hodí pro vysvětlení architektonických jevů. Proto Valena dále navrhuje členění do čtyř jiných kategorií: utilitaristicko-pasivní, geomorfně-odpovídající, reprezentativně-imitativní, racionálně-umělá. „Tak máme v první a druhé kategorii chování, které na danosti místa a krajiny reagují aktivně či pasivně. Chování ve třetí a čtvrté kategorii oproti tomu již nereaguje na bezprostřední místo v krajině, ale je spíše závislé na vnější inspiraci (možná daleko komplexněji zpracované).“[6] Tyto kategorie jsou jasnou paralelou k přístupu Norberga-Schulze, podle něhož se umělá místa vztahují k přírodě trojím způsobem:

1) vizualizace: člověk chce přírodu zpřesnit, tj. zviditelnit své pochopení přírody

2) doplnění: člověk chce doplnit danou situaci tím, že přidává to, co jí chybí

3) symbolizace: člověk chce symbolizovat, tj. přeložit viděné a chápané do jiného média

Zatímco filozofické přístupy Umlaufa či Sádla se vztahují k symbolizaci, Valenovo vnímání místa v topografickém kontextu směřuje spíše k vizualizaci. Nelze ovšem určit přesné tematické vymezení jednotlivých publikací, protože se jedná o poměrně odlišné přístupy. Jak uvidíme dále, každý z přístupů přináší nové poznatky, které nemohou být opominuty. Zároveň každý z nich dokáže leccos napovědět v otázkách identity a podstaty místa.