předchozí díl

2.1 Vizualizace

Ve vizualizaci se projevuje vnější vztah mezi formou města a jeho obklopující krajinou. Člověk chce zpřesnit své pochopení přírody. „Aby toho dosáhl, staví to, co uviděl. Tam, kde příroda nabízí ohraničený prostor, staví uzavřené místo; kde se příroda zdá být vztažena k centru, buduje mal; kde příroda naznačuje směr, tam zřizuje cestu“[1] Vizualizace ve Valenově pojetí zhruba koresponduje s utilitaristicko-pasivní a geomorfně-odpovídající kategorií.

Tou první se rozumí závislý, pasivní, instinktivní a pragmatický vztah k nalezenému prostředí. Člověk využívá prostory a objekty nacházející se v přírodě k uspokojení svých základních potřeb jako je obrana, přístřeší nebo konkretizace svých náboženských představ. Valena doporučuje srovnání téhož chování s dnem, kdy se nastěhujeme do nového bytu, který si zařizujeme jako právě nalezenou jeskyni.

Oproti tomu geomorfně-odpovídající kategorie je vlastně reinterpretací existující krajinné formy ve stavbě, na níž se podílí člověk a příroda dohromady. Forma je odvozena přímo z tvářnosti povrchu zemského a z charakteru mikroklimatu. Vztah člověka a přírody je možné nazvat jako symbiotický, integrovaný, kooperativní, souvztažný nebo kontextuální.

Norberg-Schulz rozlišuje tři základní typy krajiny. Ta se může projevovat buď jako romantická (chaotická s bohatou mikrostrukturou a spoustou přírodních sil), kosmická (monotónní, bez individuálních míst, zřetelný vztah země – nebe, typickým příkladem je poušť) nebo klasická (přírodní místa jsou zvýrazněna láskyplnou péčí člověka, která je v rovnováze s přírodou). Samozřejmě nelze určit přesné hranice, kde končí jeden typ krajiny a začíná druhý. Norberg-Schulz pro lepší pochopení takto pojatého členění krajiny uvádí řadu konkrétních příkladů.[2]

Ve vztahu ke krajině všechny typy sídel v zásadě představují variace na téma figura-pozadí. „A víme, že ‚figura‘ zde neznamená nějaký ‚cizí‘ prvek, který se ukazuje na ‚neutrálním‘ pozadí, nýbrž představuje zviditelnění potenciálně přítomných ohnisek.“[3]

Schulzovy i Valenovy poznámky o prostorové morfologii sídel i jejich umístění se mohou zdát triviální. V dnešní době však můžeme pocítit, jak sami architekti těmto strukturálním vztahům velmi málo rozumějí. Je těžké vyjmenovat několik architektů současnosti, kteří by ve svých dílech soustavně a umně vizualizovali kontext. Daří se to zejména architektům ze zemí, kde „je co vizualizovat“; příkladem může být současná menší skandinávská architektura. V souvislosti s vizualizací je možno zmínit také předloňského laureáta Pritzkerovy ceny Petera Zumthora, jehož kniha Promýšlet architekturu[4] dostatečně ukazuje architektův vztah k přírodě a materiálům, což v neposlední řadě zrcadlí i jeho realizace.

Výhodu v nevýhodě má například Nizozemsko, kde jsem strávil část své architektonické praxe. Téměř nulová geomorfologie umožňuje nizozemským architektům vyhnout se jakémukoliv ovlivnění krajinnými aspekty. O to více jsou důležité aspekty historicko-kulturní a symbolizace. Norberg-Schulz ani Valena v době vydání svých publikací také jistě netušili, k jakému stavebnímu boomu dojde v Dubaji či v Abu Dhabi, kde dnes vznikají celé městské čtvrtě z ničeho, uprostřed pouště či na umělých ostrovech. Můžeme hovořit o antivizualizaci. Zkušenost s ní si odnáším z některých amerických měst. Této „ztráty místa“ si všímá i Norberg-Schulz a demonstruje ji např. na Bostonu. Maximální otevřenost místa vede k přerůstání topografických hranic a tak vznikají rozsáhlá suburbia. I u nás dnes sídlo expanduje do volné krajiny takovým způsobem, že zde již nehovoříme o městě, ale jen o „urbanizované ploše“. Dnes už každý architekt zná anglický výraz urban sprawl (sídelní kaše) označující téměř nekontrolované rozšiřování, doslova „rozlézání se“ města do svého okolí. Josef Pleskot si ve své přednášce na Pecha Kucha Night dobře všímá, že dříve byly bariéry potřeba (topografické omezení, hradby), zato dnes jsou nežádoucí (otevřenost).[5] Je zapotřebí omezovat další zástavbu mimo hranice sídel a podporovat výstavbu uvnitř intravilánů obcí a měst. Je s podivem, že zastavování proluk v rozbitém libereckém centru je v novém územním plánu Liberce málo podporováno. Místní heterogenita je zapříčiněna především terénní konfigurací a faktem, že Liberec nikdy nedisponoval hradbami jakožto přirozeným limitem. Navíc neustálá privatizace veřejného prostoru dává městu velmi omezené možnosti regulace a město se stává nečitelným (atextuálním).