Veřejný prostor je dnes téměř zprofanovaný pojem. Je nutné cizelovat jeho definici a rozvinout apologetiku jeho podstaty a účelu z hledisek architektonických i socio-psychologických.
Pokud bychom chápali veřejný prostor pouze jako nezastavěná, hmotami vymezená (a zároveň) přístupná prostranství, průměrné panelové sídliště by rázem obsahovalo 60 – 90% tohoto kontinua. Jedná se ale v tomto případě o veřejný prostor? Nejde spíš o jakýsi typ vyloučeného prostoru, tzv. terrain vague?
Východisko: Urbanismus je architektura veřejného prostoru. Veřejný prostor je prostor obecně (polis) sdílený. Tradičně slouží třem základním formám lidského konání:
• shromažďování (obcování) – agora / forum
• směna (obchod) – tržiště
• slavnost (obřad) – slavnostní (obřadní) místo, posvátný okrsek
Praxe: Když v 18. století kreslil Giambattista Nolli proslulou mapu Říma (La Pianta Grande di Roma), znázornil dichotomii veřejný/neveřejný nezávisle na tom, zda jde o exteriér nebo interiér. Jiné dichotomie otevřený/uzavřený, vně/uvnitř zde nehrají žádnou roli. Podstatná není ani otázka vlastnictví. Nolliho mapa bílou barvou vyznačuje jak náměstí, ulice, aleje a tržiště, tak kašny, oratoria, celnice a chrámy. Černě jsou naopak vyznačeny prostory, které neslouží shora uvedeným činnostem.
Zygmunt Bauman[1] zmiňuje nepublikovaný rukopis Nilse Christie „Civility and State“:
„…ženy setkávající se u studně nebo na přirozených shromaždištích řeky… Nosí vodu, perou prádlo a vyměňují si informace a názory. Výchozím bodem jejich rozhovorů budou často konkrétní činy a situace, Popisují je, srovnávají je s podobnými případy někde jinde nebo v minulosti a hodnotí – správné nebo špatné, krásné nebo ošklivé, silné nebo slabé. Pomalu, zdaleka však ne vždy, může vyvstat jisté obecné chápání dané věci. To je proces, v němž se vytvářejí normy. Jde o klasický případ „rovnostářské spravedlnosti“…
… studně je zrušena. V modernizovaných zemích jsme po jistou dobu měli malé samoobslužné prádelny s pračkami na mince, kam jsme mohli přijít se špinavým prádlem a odcházeli jsme odtud s čistým. Mezitím byl čas hovořit. Dnes jsou tyto prádelny minulostí.. Jistou příležitost k setkáním by mohla poskytovat mamutí nákupní centra, ale ta jsou zpravidla příliš velká, aby se v nich mohla vytvářet horizontální spravedlnost. Příliš velká, aby v nich člověk našel staré známé, a příliš rušná a přeplněná na delší hovory, jichž je třeba k upevnění standardů chování…“
Závěr: Podle Baumana došlo k degradaci veřejných prostor (agor), což má etické důsledky především na konfrontační vytváření norem a pravidel. Slovy Stevena Flustyho[2]: „Tradiční veřejné prostory stále větší měrou nahrazují soukromě vytvářené (i když často veřejně subvencované), soukromě vlastněné a spravované prostory pro veřejné shlukování, totiž prostory spotřeby… Vládne zde exkluzivita zajišťující vysoký stupeň kontroly nezbytné k tomu, aby do uspořádaného toku obchodu nezasahovala nepravidelnost, nevypočitatelnost a neefektivnost.“
Ve stavebních konglomerátech komerčních „center“ (- úmyslně v uvozovkách) mohou za určitých podmínek probíhat určité společně sdílené aktivity. Komerční konglomeráty se ale spíše stávají místy uzavřenými do sebe, otočenými zády k městu, mimo sociální prostor a občanský čas. Tento nedostatek maskují používáním klamavých názvů (Forum, Plaza…). Snaží se navodit iluzi veřejného prostoru, jenže slouží výhradně konzumu. Nenabízejí možnost obecního sdílení, protože fungují v určitém časoprostorovém režimu a stratifikují společnost. Přístup se zakládá na schopnosti platit.