Východisko: Onticky nejbližší je ontologicky nejvzdálenější (podle M. Heideggera).

Praxe: Při popisu prostředí není problém operovat s legislativně uchopenými pojmy jako „funkce“, „hygiena“, „norma“, „regulace“, dokonce není problém kvantitativně definovat různé hustoty sídelní struktury, koeficienty zastavěnosti, podlažních ploch, poměru ploch zeleně apod. Problém nastává při používání pojmů jako je „obytnost“, „krása“, „městskost“… Všichni si pod těmito slovy něco představíme, považujeme je za automatické, ale stěží je umíme popsat, pokud vůbec. To, co je onticky nejbližší a známé, je ontologicky nejvzdálenější a nepoznané. A přitom chceme-li pochopit podstatu architektury, měli bychom se naučit s těmito pojmy zacházet.

Nemá cenu bavit se o městě jako o systému. Kvalitu a identitu nelze definovat za pomoci exaktních pojmů. Exaktní vyjádření prostoru slouží k orientaci, nikoliv k popisu charakteru, který je nositelem identity.

Obývání není bydlení. Dům není stroj na bydlení, jak se nám snažil namluvit Le Corbusier. Vlastnit dům ještě neznamená mít domov.

Krása není estetika. Ke smyslovému poznání musí přistoupit intelekt. Krásu místa vytvářejí i jiné aspekty než vlastní architektonické projevy. Bylo by prvoplánové představovat si, že gró místa spočívá v jeho designu. Návrat ke kráse neznamená návrat k historizujícím postupům. Návrat ke kráse spočívá v porozumění konkrétním místům v širším prostorovém i sociálním kontextu. Dílo je krásné pravě tehdy když je pravdivé. Neobnovíme-li sami v sobě krásu městského života, nepojmenujeme-li pravdivě potřeby, které mohou krásu nových úprav iniciovat, skončíme u pouhé estetizace, která je jen formální a tím neživotná.

Závěr: S legislativními novelami by měl vznikat i nový, neustále precizovaný slovník. Mluvme více o „prožitku“ než o „užitku“.

(sestaveno se znalostí textů filozofa V. Umlaufa a přednášek architektů J. Jehlíka a J. Sedláka)