Recenze přístavby tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích
Soused s cigaretou se dívá z otevřeného plastového okna osazeného do polystyrenem obalené fasády protějšího domu a nevěřícně kroutí hlavou, co se to na dvoře tiskárny zase děje. Za pomoci autojeřábu zde probíhá instalace masivního stolu, jehož konstrukce je svařena z ocelových U-profilů. Stůl a strom – dva prvky, které ovládnou vnitřní dvůr sloužící při společenských akcích jako exteriérový foyer nové galerie přistavěné k budově tiskárny a nakladatelství Karmášek.
Recenzi výstavní síně lze pojmout ve dvojí rovině: význam architektury tiskárny jako celku v kontextu Českých Budějovic a hodnota a přínos kulturní aktivity majitele firmy pro celé město.
Galerie tvořená rozšířením objektu trafostanice, která svým původním vzhledem degradovala prostředí ulice i dvora, sceluje areál tiskárny. Je splněným snem a dokončením původních plánů investora i architekta. Raději si nepředstavuji úsilí vynaložené na přesvědčení magistrátu a vlastníka trafostanice, aby svolili ke kultivaci věcného břemene na Karmáškově pozemku. Podařilo se. Realizovaná, údajně šestá varianta návrhu se stala zhmotněním investorovy vize o kulturním a společenském přesahu jeho firmy.
Podoba celého komplexu je vyústěním téměř dokonalého názorového souznění architekta a klienta, které se mimochodem promítlo i do rodinného domu manželů Karmáškových v nedaleké obci Včelná. Stavba tiskárny je stejně strohá, specificky jemná, nedoslovná a introvertní jako vystupování jejího majitele. To ovšem neznamená, že by Jaroslav Karmášek nebyl silnou osobností. Naopak, jeho představa o životě firmy je jednoznačná, nekompromisní a cílevědomá. To se beze zbytku odráží v podobě tiskárny a právě tato ambivalence introvertní extroverze vzbuzuje kontroverzi u velké části veřejnosti, která má s přijetím budovy v daném kontextu problém. Stavba je ale ve své podstatě silně racionální a městotvorná. Zakončuje nároží městského bloku, podlouhlé okno v úrovni očí navíc skvěle propojuje dění uvnitř domu s Pekárenskou ulicí. Celý koncept je vlastně založen na vizuálním kontaktu mezi interiérem a exteriérem, jedná se o jakési prodloužení domu do ulice a do dvora. Průhledy budovou tiskárny se projevují i u přístavku galerie. Zde se však vizuální propojení vyznačuje jak horizontálou, tak vertikálou. Příkladem je netradiční použití štětovnic na konstrukci obvodového pláště hlavního společenského objektu, který v horní úrovni propojuje tiskárnu s výstavní síní. Komunikační meziprostor doplňuje pozemek a pevně definuje vjezd do areálu firmy. Korodované štětovnice nejenže vytvářejí otevřený prostor vizuálně spojující ulici a dvůr, ale jsou vertikálně proraženy. Vzniklá díra odlehčuje ocelový masiv a umožňuje osvětlení průjezdu, vizuální kontakt s oblohou, vystavení meziprostoru dešti nebo sněhu. V budoucnu bude rez ze štětovnic stékat po heraklitové fasádě obou objektů, čímž bude dosaženo finálního harmonického celku. Součástí objektu je pódium z masivních fošen, s nímž lze manipulovat posunem po kolejích dle aktuální potřeby. Pod ním je skryto ohniště nabízející možnost klasického táboráku jakožto vyjádření pospolitosti. Vnitřní plášť komunikačního objektu je složen z kovových pororoštů, včetně podlahy, což zejména dámy na podpatcích při vernisážích příliš neocení. Stejně tak vrtuli na dvorní fasádě objektu chápu spíše jako designový doplněk než jako praktickou součást chlazení vnitřního prostoru, in situ jsem si ovšem její funkčnost zatím nevyzkoušel.
O praktičnost zde ale primárně nejde. Myslím, že v celém objektu jde spíše o emoce a vytvoření společenského klimatu, o otevření se městu, lidem se zájmem o kulturu a architekturu. Stačí se ohlásit v pracovní době tiskárny na recepci a dostanete se dovnitř.
Drobný objekt galerie postavený dle původních představ architekta díky heraklitové fasádě a stejné modulaci navazuje na hlavní budovu. V ulici Karla Weise bez okolků přiznává, že jeho první podlaží stále slouží jako trafostanice. Vstup do přízemí s hygienickým zázemím a malým barem je tudíž ze dvora. Prostor samotné galerie je přístupný úzkým schodištěm stoupajícím vzhůru ke světlu. Jediné přirozené osvětlení interiéru je zde totiž řešeno světlíky nad schodištěm. Všude lze spatřit stopy záměrné syrovosti až nedokončenosti, přesně tak, jak to má pan majitel rád. Můžeme hovořit o brutalistním výrazu, o industriálním vizuálu nebo o specifickém minimalismu, ale nakonec zjistíme, že jakýkoli příměr je neadekvátní a jakékoli škatulkování bezpředmětné. Svébytné Kroupovo pojetí architektury jako vytváření motivačního prostředí pro klienta a pro místo se zde naplňuje beze zbytku. Jedná se o vysoce promyšlený design, který se nicméně tváří, že designem vlastně vůbec není. I v tom je jistá ambivalence. Autor o stavbě tvrdí, že je z finančních důvodů výsledkem minima nutného, a proto je očištěna konstrukčně, detailně i materiálově. Někde pod povrchem se však skrývá zřetelný estetický záměr, stejně jako funkcionalistům ve skutečnosti vůbec nešlo o funkci, ale o výtvarný výraz.1 Ten je nakonec podtržen neonovými informačními nápisy na fasádě tiskárny, jejichž instalace už ale nebyla v režii architekta. Při zkoumání detailů ve výstavní síni se pak nabízí otázka, zda bylo například skutečně nutné použití těch nejbanálnějších krytů elektrických zásuvek.
Důležité však je, čemu bude nová dostavba sloužit. Počítá se s využitím síně pro výstavy, přednášky či školení. V létě zde proběhla výstava s názvem Super(market) architecture 2.0, představující práce rakouského ateliéru Archinauten, v současné době zde zásluhou Ivana Kroupy vystavují norští architekti ze studia Rintala Eggertsson. Tiskárna má možnost vytisknout si sama potřebné výstavní panely či katalogy. Budějovický dům umění má smělou a pozitivní konkurenci, byť financovanou soukromým sektorem. Nadstavba trafostanice se stává důležitou nadstavbou kultury, překračující svým významem hranice regionu.
1 Viz například Jan Michl: Tak nám prý forma sleduje funkci. VŠUP, Praha, 2003.
psáno pro časopis ERA21 #06/2015