Na jaře 2008 se v Brně uskutečnil kulatý stůl (viz ERA21 3/2008), podnícený především neúspěšnou soutěží na Národní knihovnu. Po této kauze se staly architektonické soutěže velkým tématem, česká společnost po dlouhé době zaznamenala jejich existenci. Za uplynulých pět let se nezměnilo mnoho. Přesto se zdá, že dnes jsou architekti zkušenější, postupně se učí komunikovat s médii a trpělivě vysvětlovat smysl soutěží veřejnosti. Řada z nich usiluje o podporu soutěží, změnu právních předpisů a společenských postojů. S omlazením představenstva ČKA přišla také nová vlna zájmu o propagaci soutěží i o zahraniční zdroje inspirace. O tom všem se diskutovalo února na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Debaty se účastnili: Marie Pětová, Adam Gebrian, Michal Fišer, Miroslav Vodák, Radek Kolařík, moderoval Filip Landa.

FL: Předpokládejme, že čtenáři časopisu o soutěžích už něco vědí. Můžeme tedy zajít do větší hloubky. Mohli bychom přesto na úvod shrnout výhody a nevýhody soutěží?
AG: Lehce mě znervózňuje, že je nás tu pět architektů. Sice v různých pozicích, ale je dobré si uvědomit, že vypsání soutěže je komplexní věc. Hlavní téma naší debaty by se asi mělo točit kolem otázky, jak si veřejný objednatel vybírá architekta.
MP: Já se pokusím v této debatě vystupovat nikoliv jako architekt, ale budu mluvit z pozice veřejného investora. Moje zkušenost je taková, že téměř nikdo si na začátku ani nepoloží otázku, zda by náhodou nebylo vhodné použít pro zadání zakázky institut architektonické soutěže. Protože u nás je evidentně rozšířená představa, že jediným možným způsobem zadání veřejné zakázky je porovnání finančních nabídek.
RK: Je důležité si připomenout, že zákon o zadávání veřejných zakázek explicitně vyjmenovává architektonické a urbanistické soutěže jako vhodný nástroj výběru projektanta. Měla by to být notoricky známá věc, přesto ji nikdo pořádně nezná. Ať si o soutěžích myslíme cokoli, je velký problém je prosazovat. Nicméně je dlužno dodat: soutěž je demokratický nástroj a je stejně křehký jako demokracie. A stojí v zásadě na dvou nohou – na vyhlašovateli a na porotě. Pochopitelně záleží na tom, jak pevné ty nohy jsou.

FL: Vraťme se ještě k nevýhodám architektonických soutěží. Proč se je někdo bojí vypisovat?
AG: Zaprvé je to pracné ve srovnání s klasickým výběrovým řízením o cenu, zabere to víc času, je to kvalifikovanější práce. Zadruhé je to riskantnější. Například se vypisovatelé bojí, že se vítězem soutěže stane student zaštítěný razítkem člověka, který s tím nemá nic společného, a pak ten „nedovzdělaný“ student má koordinovat stavbu za stamiliony.
MP: Prvotní obava pramení z nevědomosti, že soutěž je legislativně na stejné úrovni jako klasický tendr. Dokonce firmy,
které se zabývají vypisováním výběrových řízení na klíč, jsou schopny přemlouvat investora, že architektonická soutěž není právně v pořádku. Veřejné subjekty jsou si pak nejisté a většinou je nenapadne, že odpovědnost za veřejné peníze neznamená jen nutně ušetřit ve smyslu zadání zakázky na základě nejlevnější nabídky. Stejná odpovědnost by měla být i za to, jak bude stavba vypadat a fungovat. V případě architektonického díla kromě soutěže neznám jiný nástroj, jak se takového úkolu zhostit.
MV: Diskuze s lidmi a jejich přesvědčování, že soutěž je regulérním způsobem, jak vypsat zakázku, to je každodenní boj. Bohužel potenciál většiny soutěží zůstává nevyužit, protože zadavatelé často neumějí vypsat soutěž kvalitně. V tuto chvíli se příliš spoléháme na to, že si architekti se zadáním nějak poradí. Což je pro mě jako architekta zoufalá situace, ale buďme rádi aspoň za tu snahu úředníků sem tam nějakou soutěž vypsat. Je to krok vpřed oproti stavu před několika lety.

MNOŽSTVÍ SOUTĚŽÍ
MF: Já to vezmu z druhé strany. Představme si, co by se stalo, kdyby existovalo pravidlo povinného vypsání soutěže na všechny zakázky, které by si soutěž zasloužily. To máme třeba pět, šest soutěží denně. Kdo by je organizoval, kdo by je porotcoval, kdo by se jich účastnil? Neumím si to moc představit.
RK: Řada zakázek přece soutěž nevyžaduje. Zkusme se bavit jen o tom, kde má soutěž smysl. Důležité je také říct, že ne každý dobrý architekt dokáže kvalitním návrhem obeslat soutěž.
AG: Shodneme se tu vůbec všichni na tom, že je soutěží málo a mělo by jich být víc?
MF: Doufám, že ano. Vzrůstající počet soutěží v poslední době vnímám jako pozitivní tendenci, snad se to bude
zlepšovat i nadále.
AG: Co si myslíte o někdy až „donkichotské“ snaze o to, aby byly architektonické soutěže pro nějaký typ zakázek povinné? Například předepsání soutěže na vybrané stavby v rámci územního plánu. Je to dobrý nápad?
RK: Myslím si, že je to jedna z cest. Nemůžeme hledat ideál, protože situace je vždy individuální, záleží na okolnostech. Určitě se takové pravidlo může zakotvit do územního plánu a může pomoci zajistit určitou stabilitu klíčových území. To ale stejně ještě neznamená záruku kvality. Zejména v české společnosti, kde platí, že jakékoli pravidlo lze naplnit různým způsobem.

FORMY SOUTĚŽE
FL: Existují tři typy soutěží: otevřená, vyzvaná a kombinovaná. Jaká jsou jejich jednotlivá pro a proti ve vztahu k soukromému a veřejnému sektoru? Zajímaly by mě vaše zkušenosti.
AG: Obecně se mi zdá, že těch typů soutěží není dost; líbily by se mi i další formy, třeba transformace soutěže do nějakého workshopu. A řeknu slovo do pranice: nejsem si vůbec jistý, že otevřená anonymní soutěž je vhodný nástroj pro všechny typy zakázek. Mám osobní zkušenost s kombinovanou soutěží, konkrétně mezinárodní architektonickou soutěží pro Ostravu – Černou louku. Chtěli jsme, aby soutěž byla prestižní, aby se jí zúčastnily kvalitní zahraniční ateliéry. A věděli jsme, že je tam nedostaneme jinak, než že jim za to zaplatíme. Já jsem se zasazoval o vyzvanou formu soutěže, nakonec jsme ji koncipovali jako kombinovanou. Takže někdo dostal zaplaceno za účast, ale zároveň byla soutěž otevřená pro další zájemce. Přišlo mi, že kombinovaná soutěž nastavuje zcela odlišnou startovací čáru pro její účastníky. Někdo dostane peníze na kvalitní přípravu a někdo tu výhodu nemá. Po soutěži do Ostravy jsem nedokázal
lidem vysvětlit, proč by někdo, kdo je ze zahraničí a má více zkušeností a referencí, měl být zvýhodněn před někým, kdo tolik referencí nemá. Jsem raději pro stejné podmínky pro všechny.
MF: I za cenu, že se do soutěže nepodaří přivést kvalitní architekty?
AG: Asi ano…
MF: To ale podle mě snižuje prestiž soutěže. Účast zahraničních ateliérů v dnešní praxi s sebou ale nese i další
rizika – v Budějovicích nastalo velké pozdvižení jen proto, že se vítězem jedné soutěže stali Slováci. Prý: „Jak se s nimi budeme domlouvat?“ Co by se asi dělo, kdyby vyhrál tým třeba z Rakouska…
RK: Já kombinovanou soutěž považuji také svým způsobem za optimální, protože by měla umožnit vyhlašovateli zajistit si určitou míru kvality. Může vyzvat týmy, s nimiž už má nějakou zkušenost, jimž důvěřuje nebo mu je někdo doporučil. A zároveň má možnost tyto týmy vystavit exponování právě tím, že soutěž otevře pro kohokoli dalšího. Je vždy těžké polemizovat o tom, jaká výše úhrady těch nákladů je správná. Ale to by mělo být v kompetenci poroty a její diskuze s vyhlašovatelem…
AG: Dobrá, ať to dělá soukromník. Ten ať vyzývá, ať kombinuje. Jak to ale můžeme dělat z veřejných peněz?
RK: No, zákon o veřejných zakázkách to nezakazuje.
AG: Myslím si, že je určitý rozpor mezi soutěžním řádem ČKA a zákonem o zadávání veřejných zakázek. Přestože všichni tvrdí, že jsou v souladu, já si tím vůbec nejsem jistý. Je odůvodněný výběr diskriminací někoho jiného, komu je znemožněna účast v soutěži? Nejde mi ani tak o právní výklad jako spíš o meritum věci. Cítíme, že je to v pořádku, nebo ne?
RK: Přece každý nese za svá rozhodnutí zodpovědnost. Je celkem jedno, jestli první kolo selekce dělá jeden člověk,
nebo porota, která vybírá z otevřeného pole…
AG: V tom vidím rozdíl.
RK: On tam samozřejmě je. Ale z hlediska férovosti můžu považovat za diskriminační už jmenování poroty.
AG: Mně je jasné, že se to musí někde zastavit. Připadá mi podstatné rozlišovat mezi soukromou a veřejnou sférou.
Mně vyzvaná soutěž připadá jako naprosto ideální model pro soukromou sféru, která zachází se svými penězi.
MF: Pokusím se zamířit na odpověď. Debata o vyzvaných soutěžích se vede i v rámci ČKA. Ta naše diskuze je poměrně
cyklická. Zatím jsme se shodli na jednom kompromisu: dát vyzvaným soutěžím zelenou, ale až bude soutěží víc. Pak bude mít architekt větší pravděpodobnost být někam vyzván.
MP: Obávám se, že zpochybňovat jakoukoli formu soutěže nemá v současné době moc smysl, protože to jen nahrává tomu nepořádat soutěže vůbec.
AG: Mám pocit, že kultivace prostředí tak, aby lidé měli stejné šance, je větší hodnota než usilovat o nejvyšší možnou
kvalitu architektury.
MF: Já kombinovanou soutěž naopak považuji za dost výhodnou. Ovšem do jisté míry s Adamem souhlasím. Myslím si, že by vyzvaní soutěžící měli dostat za práci zaplaceno jen na pokrytí rozdílu nákladů spojených s administrací účasti v soutěži: zahraniční architekti se tu musejí nějakým způsobem zorientovat, dojíždět, řešit tlumočení atd. V tom všem má našinec náskok. Takže bych naopak finanční injekci pro vyzvané považoval za vyrovnání pomyslné startovací čáry.
MV: To bychom ale v Budějovicích museli platit každému, kdo není místní. Nicméně za přítomnost zahraničních architektů v soutěžích bych rozhodně bojoval, protože kvalita 90 % z toho, co se do soutěží odevzdává, mi nepřijde vůbec dobrá.

SOUKROMÝ VERSUS VEŘEJNÝ
FL: Dotkli jsme se zásadního tématu, a to je rozpor mezi soukromým a veřejným sektorem. Vybírat vyzvané týmy si asi bez problémů může dovolit soukromý investor, ale jaký klíč k výběru zvolit v případě veřejné instituce? To je možná konkrétní dotaz na paní proděkanku, která stála u zrodu vyzvané soutěže na přestavbu bývalé menzy kolejí 17. listopadu v Praze 8 pro potřeby Fakulty humanitních studií UK.
MP: Stanovila jsem si kritéria podle referencí, jisté míry zkušenosti, co se týče typologie návrhu, dbala jsem také na
generační rozmanitost. Mám pocit, že průběh soutěže byl v naprostém pořádku.
MF: Musela jste si obhájit vyzvanou soutěž a výběr pěti vyzvaných ateliérů? A musela si to pak univerzita obhajovat navenek?
MP: V rámci fakulty jsem si postup obhájila, respektive měla jsem v té věci podporu. Do značné míry jsem měla výhodu v tom, že jsem architektka, takže mi kolegové důvěřovali. Ostatně kdybych nebyla z oboru, asi bych se do organizování soutěže sama nepustila. Byla jsem přesvědčena, že pro tuto akci je vypsání soutěže vhodné, a s vedením univerzity jsme se shodli, že soutěž má smysl a že postupujeme v souladu se zákonem. Výběr formátu soutěže byl především na mně, zvolila jsem soutěž jednokolovou, vyzvanou, anonymní. Byla to malá soutěž, protože jsem věděla, že na její organizaci budu sama. Svou roli sehrál také fakt, že se nejednalo o novostavbu, ale o rekonstrukci. Díky tomuto formátu soutěže jsem mohla mít lepší představu, kolik do soutěže bude potřeba investovat.
AG: V Holandsku je vládou jmenován sbor poradců, který tvoří čtyři vládní zmocněnci: jeden pro infrastrukturu, jeden pro krajinu, jeden pro kulturní dědictví a pak existuje pozice jakéhosi hlavního zemského architekta (Rijksbouwmeester, pozn. red.), který má pod sebou další organizační strukturu a regionální zástupce. Tento člověk má velký vliv na podobu územního plánování v zemi a také vybírá ze seznamu architektů vhodné kandidáty do vyzvaných soutěží. Vyzvaných týmů je většinou pět a existuje určitý mechanismus, podle něhož jsou vybírány. Nepamatuji si z Holandska otevřenou soutěž. V momentě, kdy probíhá vyzvaných soutěží třeba 200 do roka, stihnete v tomto systému protočit prakticky všechny architekty, jak ty zkušené, tak mladé. Všichni pracují za peníze, neplýtvá se energií ani časem, nestane se, že by bylo 130 účastníků v jedné soutěži. Podobný systém existuje například i ve Flandrech v Belgii. Jenže zkuste zřídit pozici hlavního zemského architekta u nás. Takový člověk tady pravděpodobně bude uplacen za dvě minuty…
RK: Základní požadavek, abychom byli schopni takový systém použít, je vyspělost společnosti a demokracie. Vymyslet princip a metodu je jednoduché, uvést je v život obtížnější a udržet je při životě vyžaduje skutečnou připravenost.
MV: Když probíhá klasické výběrové řízení na nějakou malou zakázku, kterých jsou tisíce, obecně musíte oslovit aspoň tři subjekty. Když jsem zkoumal, kdo se objevuje na seznamu projektantů, kteří o takové zakázky usilují, bylo mi jasné, že u nás žádný systém jejich výběru neexistuje. Já jsem ty projektanty ani „nevygoogloval“, to jsou úplně neznámí lidé, a seznam uchazečů o zakázky nemá žádnou kvalitu.
AG: Mě by ještě zajímalo, kolik soutěží vyhlášených soukromníkem bylo organizováno podle soutěžního řádu ČKA
a kolik z nich dospělo do realizace. Nevybavuji si ani jednu. Nedávno jsem pomáhal organizovat soutěž pro soukromého investora v Peci pod Sněžkou. Záměrně jsme se neřídili pravidly ČKA a můžu vyjmenovat, v čem to bylo snazší a příjemnější. Například forma odevzdání v prvním kole byla naprosto volná. Soutěž nebyla anonymní. Předem nebyl stanoven počet postupujících do 2. kola, porota nehlasovala, ale vše řešila dohodou, neexistuje protokol. A hlavně tři z pěti porotců byli závislí na vyhlašovateli, což podle soutěžního řádu Komory není možné. Soustředil bych pozornost na větší podporu ze strany ČKA vůči soukromníkům. Spousta věcí je u nich snazší. Ne vždy, ale většinou za ně mluví jeden člověk. Struktura firmy je jasná, málokdy proti sobě bojují různé frakce s protichůdnými zájmy.
RK: Jsou malé a velké obce, jsou malé a velké firmy…
AG: Chápu. Ale jestliže soutěží vyhlášených veřejným sektorem je třicet a soukromé soutěže jsou dvě, vidím problém. Snažili jsme se identifikovat, čeho se soukromý investor bojí. K smrti ho dokáže vyděsit většina nezávislé poroty. Kdyby se poměr závislých a nezávislých porotců otočil, odpadla by spousta starostí. Investoři mají strach, že o jejich financích budou rozhodovat lidé, které nemají pod kontrolou.

RK: Proč by měli mít tuto obavu? Totéž platí u veřejné zakázky, koneckonců vyhodnocením soutěže je doporučení poroty. V případě zakázky vypsané městem stejně nakonec rozhoduje rada nebo zastupitelstvo. Na soutěž navazuje jednací řízení bez uveřejnění nejdříve pro vítěze, pak pro další dva a tak dále. Toto je v rámci zákona jednoduše řešitelné. Soukromý investor podle mě nemusí mít obavu, pokud se mu správně vysvětlí, že o opratě v rukou nepřijde.
AG: A to je další klišé, které bych chtěl prolomit – všeobecně přijímané právo vítěze na realizaci projektu. Málokdo je ochoten si připustit, že vítězství v soutěži mu ještě nezaručuje získání zakázky. Vždy je to chápáno dost negativně. Jakože se zastupitelé spikli a snaží se obejít rozhodnutí poroty. Důležité je tedy říct, že to není nic negativního, že to v odůvodněných případech může být v pořádku.
MF: Nezávislá část poroty by si měla vždycky uvědomit, že snahou soutěže je najít konsenzus s vyhlašovatelem. Hledat
takový návrh, který je pro něho nejlepší. Umět výběr vítěze vysvětlit, aby vyhlašovatel sám výsledek přijal jako dům nebo území, které opravdu chce.
RK: Jde o to nepřesvědčovat vyhlašovatele, ale pochopit ho.

POROTA
AG: Vrátím se opět k soutěži pro Pec pod Sněžkou. S investorem jsme si časem uvědomili, že vlastně nehledáme
návrh, ale hledáme partnera pro další spolupráci. To je obrovský problém anonymní soutěže, kde právě komunikace s účastníky není možná.
MF: To může částečně řešit jednací řízení bez uveřejnění, které bezprostředně navazuje na vyhlášení výsledků soutěže.
Odborný názor poroty je doporučením vyhlašovateli vybrat si z oceněných…
AG: Ale to bych potom zrušil 1. až 3. cenu a říkal bych jim třeba finalisté. Ať jsou na stejné úrovni.
RK: Ono to tak jednoduché není. Jednací řízení bez uveřejnění bylo zavedeno, aby vyhlašovatelé nebyli odsouzeni k jednání s vítězem soutěže. Je to ale trochu v konfliktu s principem soutěže. Porota má právo aspoň určit, v jakém pořadí by se měl vyhlašovatel s finalisty bavit. A zároveň má za úkol své doporučení specifikovat. Neurčovat jasné pořadí je alibismus.
MF: Porota má velké pole možností. Můžou se vyhlásit například tři třetí místa.
AG: Ale čtyřpětinovou většinou, což není tak jednoduché.
MF: Anebo se může stanovit umístění a dodat k němu slovní doporučení, že návrhy jsou velmi vyrovnané a porota doporučuje přizvat do investičního řízení všechny oceněné. Mohou se k tomu dodat i přesná kritéria.
RK: Možnost, aby porota přerozdělila cenu podle výsledku, je určitě správná, ale nevím, zda neohrožuje atraktivitu soutěže. Vždy, když diskuze poroty dozraje do situace, kdy je potřeba udělit například dvě druhá místa nebo zvýraznit první cenu, je obtížné toto rozhodnutí vysvětlovat. Soutěžní podmínky jsou určitou formou smlouvy. Víme, jak je tato společnost náchylná k porušování pravidel. Těžko se nestandardní výsledek soutěže sděluje jejím účastníkům. Oni si sice můžou prohlédnout konkurenční návrhy na výstavě či prezentaci, ale nikdy je nenastudují tak detailně jako porota a hlavně nejsou přítomni její diskuzi.
AG: A co kdyby se tyto diskuze zaznamenávaly a byly dodatečně zveřejněny?
RK: Umím si to představit, ale je to skoro jako „big brother“.
MF: To by podle mě mohlo být dost kontraproduktivní. Během porotcování probíhá spousta delikátních situací, které je zbytečné zveřejňovat. Ti, kteří by si chtěli najít argument nebo protiargument, proč nebyli ohodnoceni, by si ho tam
vždycky našli.
RK: Podstatná věc, která mi vadí a která se dost šidí, jsou protokoly ze zasedání. Nemyslím, že je nutné doslovně
zaznamenávat průběh zasedání poroty, ale je žádoucí pořídit aspoň seriózní zápis. V tom totálně selháváme.
AG: Asi by zde také mělo zaznít, že ne každý dobrý architekt je zároveň dobrým porotcem. A že sebelepší porota dobrý návrh nevykouzlí. Občas jsem měl při posuzování návrhů dojem, že porota má chuť to nakonec vyprojektovat sama. Porotci se vždycky tváří jako ti, co by daný úkol zvládli nejlépe.
RK: To se většinou stává už při přípravě soutěžních podmínek. Někdo z kolegů porotců má v hlavě hotový koncept a musím ho několikrát upozorňovat: „Prosím, to nechme na soutěžících.“

ZADÁNÍ
FL: Už bylo řečeno, že soutěž je vnímána často jako přehlídka nápadů, zatímco by měla být spíše prostředkem k vhodnému výběru partnera pro další fáze projektování. Jsme schopni toto zajistit dobrou formulací soutěžního zadání?
MF: Ano, řekl bych, že jsme schopni soutěžní podmínky precizovat natolik, aby soutěžící podali adekvátní odpověď na
zadání. Tím pádem je velká šance pro vyhlašovatele, že vítěz soutěže bude ideálním partnerem pro zpracování projektu, že to nebude jen nositel nějaké vzletné ideje. Samozřejmě je rozdíl mezi soutěží ideovou a projektovou. Projektová soutěž je ve vyspělých zemích efektivním způsobem výběru projektanta.
AG: Častokrát jsem ale narazil na problém, že architekti odevzdávají do soutěží mnohem větší množství práce, než se od nich žádá. Není to náhoda. Tato snaha vychází ze zkušenosti s některými soutěžemi, kdy míra vypracovanosti návrhu
rozhodovala o úspěchu. Soutěž měla být ideová, ale preciznost návrhu se blížila dokumentaci pro stavební povolení. Zadavatel si pak přirozeně myslí, že od tohoto stavu už návrh snadno dotáhne do realizace. V soukromé soutěži se nám jednoznačně potvrdilo, že čím méně zkušený ateliér, tím větší množství čar v návrhu. To ale ještě neznamená více odvedené práce a zkušeného porotce zajímá v první řadě přemýšlení, nikoli finální produkt. Architekti často podceňují porotu a zbytečně se vysilují.
RK: Myslím si, že je to dáno nezkušeností. To samé se děje ve škole. Jakmile student neví, začne šlapat vodu. Jednoduchost je jako diamant – čím jednodušší, tím dražší.
AG: Před asi deseti lety jsem si prohlížel různé vítězné projekty ze soutěží v zahraničí a žasl jsem nad jejich schematičností. Říkal jsem si, že u nás by podobné návrhy rozhodně nevyhrály.
MF: Jsou tyto problémy řešitelné pomocí vícekolových soutěží, kdy se návrh postupně zpřesňuje?
RK: Částečně asi ano.
AG: Pozor, znovu musím zopakovat, že v případě anonymní soutěže více kol příliš nepomůže, protože si vyhlašovatel se soutěžícími nemůže během celého procesu promluvit.

FL: Formulace zadání je věc, kterou jsme se asi ještě pořádně nenaučili.
AG: Spousta chyb se dělá při sepisování závazných podmínek. Na druhou stranu jsem byl několikrát fascinován, kolik lidí nedokáže základní podmínky dodržet. Zřejmě je to tím, že účastník soutěže skoro automaticky předpokládá, že to pro něj nedopadne dobře. Malá je pravděpodobnost vítězství, ještě menší je pravděpodobnost realizace soutěžního návrhu. Mám pocit, že tato nedůvěra vede k jisté lehkovážnosti, s níž u nás řada architektů k soutěžím přistupuje.
RK: Považuji za jeden z nejtěžších úkolů být členem poroty a přimět ostatní porotce k tomu, aby se velká pozornost věnovala kontrole a precizaci zadání.
MV: Mám stejnou zkušenost. Většina problémů vzniká už při jeho formulování. Ono je třeba připraveno nějakým investičním výborem, a když město nemá hlavního architekta nebo někoho, kdo má zkušenost se soutěžemi, tak tam kolikrát dá spoustu nesmyslných podmínek. Potom jich musíme polovinu vyškrtat, aby soutěžící nebyli postaveni před dilema, zda dodržet nesmyslné podmínky, nebo se jich nedržet a riskovat vyloučení ze soutěže.
MP: A to se bavíme o úřadě na městě. Jinou kategorií je například vysoká škola, což byl náš případ. Běžná univerzita nemá na vypsání soutěže žádný speciální odbor. Formální podmínky se dají za pomoci ČKA sestavit celkem jednoduše, ale vytvořit stavební program je náročné. Neumím si představit, že bych se ocitla v roli osoby zodpovědné za sestavení zadání a neměla architektonické vzdělání. Problém vidím i v tendenci sestavovat stavební program podle aktuálního stavu, v němž ta která instituce funguje a který je mnohdy zásadně omezen právě prostorem či budovou, které
jsou k dispozici. Bylo by dobré, kdyby existovala funkce nějakého mediátora, který by byl schopen v tomto ohledu veřejným institucím pomoci.
AG: Párkrát jsem se setkal se situací, kdy organizátorem soutěže byla právní kancelář, s níž město dlouhodobě spolupracuje, má s ní už nějaké zkušenosti a smluvní vztahy. Taková kancelář se dokáže postarat o to, aby z právního hlediska bylo všechno v pořádku, ale do zadání je schopna napsat měřítko výkresu, které
dvakrát přesáhne formát papíru.
RK: To dnes kontroluje právě porota. Její práce by to však být neměla. Stejně důležité jako podmínky jsou také podklady a hlavně dobře definovaný předmět zadání. Možná by mohla ČKA nějakým způsobem zajistit, aby ještě před ustavující schůzí poroty byly dobře připraveny veškeré podklady.
MF: Komora by měla překročit svůj stín, vystoupit z role pouhého garanta regulérnosti a začít promlouvat do zadání a přípravy soutěžních podmínek. Já to jako člen pracovní skupiny pro soutěže občas dělám, protože vím, že je to pro kvalitu soutěže zásadní a nikdo jiný to za mne neudělá.
RK: Prostě žijeme ve společnosti, která řadu činností improvizuje. Nezdá se mi moc vhodné, aby ČKA vystupovala z role
administrátora a ještě připravovala pro vyhlašovatele stavební program. Současně není vhodné, aby toho, kdo formuluje podmínky, suplovala porota. Je důležité, že podmínky čte někdo, kdo je nesestavuje. Pro něho je to návod. V tuto chvíli nevidím jinou cestu než vznik institucí či osob, které budou garantovat seriózní přípravu a kompletní pořadatelství soutěže.
MV: Není tohle v případě měst práce městského architekta?
AG: To je samostatné téma. Zatímco na přípravu běžných výběrových řízení se specializuje řada firem, u architektonických soutěží tomu tak zatím není, přestože vidím snahy ČKA o různá školení organizátorů apod. Neexistují dosud žádné certifikované společnosti, které by prokázaly schopnost úspěšně zorganizovat proces soutěže.
MF: Myslím si, že podmínky menších soutěží by měl opravdu umět sestavit běžný úředník daného odboru města. Jenže
kapacita těchto lidí je zoufale nedostatečná a tam se zakládá na spoustu problémů.
AG: Já už jsem si před časem definoval, že na přípravu soutěže je potřeba architekt, právník, produkční, grafický designér a někdo, kdo umí psát texty, což paradoxně nebývá architekt. Případně ještě památkář nebo technik v případě specifického zadání.

FINANCE
FL: Pojďme ještě k poslednímu tématu. Zadavatelé zakázek si obvykle myslí, že architektonická soutěž je náročná na přípravu a na výdaje. Přitom netuší, že se jim nakonec může vyplatit i ekonomicky…
AG: Vypisovatelé často ani netuší, že nemusí všem soutěžícím zaplatit. Pro mnoho z nich je nepochopitelné, že soutěžící jsou schopni dělat něco zadarmo.
MV: Jenomže vezměme si nějakou větší soutěž, kde je za druhé místo 500 tisíc korun. Někomu se může zdát nepředstavitelné, že by měl dát půl milionu za něco, co nebude nikdy realizováno. Třeba jenom na odměnách vyhlašovatel utratí 1,5 milionu.
RK: Mně se většinou podařilo vyhlašovatelům vysvětlit, že hodnota nespočívá ve vítězném návrhu, ale v celém
soutěžním poli. Právě ona jistota, že vítězný návrh je ve všech aspektech nejlepší, protože byl poměřen s dalším množstvím projektů, je velice hodnotná. Navíc dobrý projekt je samozřejmě i ekonomicky výhodný. Je-li také dobrá porota. A to nemluvím o územním plánování. Dobře koncipovaný územní plán malého města představuje úsporu obce na generace.
AG: Několikrát jsem slyšel názor, že suma za odměny představuje většinu nákladů. Já si to nemyslím. Samozřejmě se
to liší od předmětu soutěže. Neměli bychom ale a priori tvrdit, že vypsání soutěže je levný proces.
RK: Základní podmínkou pro kvalitní průběh soutěže je dostatek času a adekvátní ohodnocení práce poroty. Vyhlašovatelé si představují, že zasedání poroty trvá pár hodin. Omyl. Ustavující zasedání začíná v 8 hodin ráno, celé dopoledne se pak porota seznamuje s předmětem soutěže. Poté minimálně 8 hodin pracuje na podmínkách, a to několikrát. Žádná soutěž, ani ta nejmenší, se neporotcuje jenom jeden den. Právě proto, že je s tím spojena
neuvěřitelná odpovědnost. Pracovat za čtvrtinu minimálního platu a nevydělat si ani na cesťák, to by se asi nikomu nechtělo. Na druhou stranu, když zjistíte, že člověk, který vám volá a chce vás do poroty, bojoval rok někde na zastupitelstvu za to, aby se vůbec nějaká soutěž vypsala… Pak stojíte mezi dvěma mlýnskými kameny, kde na jednu stranu chcete pomoct, na druhou stranu vidíte nízký honorář a mizerné podmínky.
AG: Je to správná cesta? Velké neštěstí je pracně vyvzdorovaná soutěž, z níž nakonec nevyleze žádný výsledek.
MF: Naše úsilí je investice. Jestliže chceme, aby se vypisovaly soutěže, musíme do toho investovat svůj čas, píli, pot a finance. Někdy se to nepovede, to je prostě vývoj stylem pokus – omyl. Nevidím jinou cestu než nepřestávat, aspoň v současném přechodném období. Časem snad architektonické soutěže vykrystalizují jako standardní způsob zadávání zakázek, jak je to běžné jinde ve světě.

Diskuze proběhla 15. 2. 2013, její přepis vyšel v časopise ERA21 #02/2013 Architekti v soutěži.

Debaty v době, kdy ještě neexistovali profesionální organizátoři soutěží ani zákon neumožňoval typy soutěží s užším výběrem či soutěžní dialog, se zúčastnili: Adam Gebrian, architekt a publicista; Radek Kolařík, architekt a pedagog; Marie Pětová, proděkanka pro rozvoj Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy; Michal Fišer, architekt, člen pracovní skupiny ČKA pro soutěže; Miroslav Vodák, architekt, zakladatel osvětového projektu CBArchitektura.