Diskuze Filipa Landy s Pavlem Hniličkou, Jakubem Filipem Novákem a Filipem Tittlem

O fenoménu kompaktního města, suburbanizaci, o bydlení ve městě a měřítkách kvality života, o výstavbě ve městě, stavební legislativě a nekonečné kauze Pražských stavebních předpisů, o politice a také o tom, jak oni sami bydlí a jaké stavby považují ve městě za kvalitní, jsme diskutovali se třemi architekty, urbanisty, odborníky v oblasti plánování měst.

Co si myslíte, že je hlavním důvodem, který nám brání stavět ve městě? Proč se stále zdráháme vytvářet kompaktní město a místo toho okupujeme nové a nové plochy v krajině?

Filip Tittl (FT): Je to mnohovrstevnatý problém. Velkou roli hraje například procesní stránka. Suburbanizace je oproti výstavbě kompaktního města mnohem jednodušší. Téměř jakýkoli typový domek lze snadno umístit na připravenou parcelu, úředníkovi nezabere rozhodování moc času, se sousedem se nemusím moc dohadovat a práce urbanisty není skoro potřeba. Naproti tomu vznik kvalitního městského prostředí je relativně náročný na organizaci a koordinaci. Musíme ho chtít, samo od sebe nevznikne.

Je vůbec žádoucí stavět uvnitř města? Nemají lidé strach z větší hustoty, když ideální představou běžného obyvatele je bytová jednotka 3 + 1 se zahradou, což město nedokáže poskytnout?

FT: Města se především pořád mění. Když si vezmeme rezidenční hustoty a promítneme do nich demografické a sociologické trendy, zjistíme, že hustota (tj. počet obyvatel na měrnou jednotku) neustále klesá s tím, jak se mění velikost domácnosti a demografická struktura. Například v roce 1990 to bylo 2,7 člověka na domácnost, dneska je to ve velkých městech 2,1. V nedaleké Vídni, která trochu ukazuje, kam směřujeme, je hodnota dokonce nižší než 2; tzn. že narůstá velikost obytné plochy na člověka, a tím pádem se snižuje počet lidí na hektar, hustota průběžně klesá. To má samozřejmě velké dopady na způsob výstavby i fungování města. Významně se mění například i způsob práce: zatímco v devadesátých letech se transformovaly bytové jednotky v centru města na kanceláře, dnes je přestavujeme zpátky na byty. A mnohdy zjišťujeme, že kvůli legislativním bariérám to vlastně nejde. Nejde tedy říct, že město je hotové a už v něm nebudeme stavět. Je to organismus, který se stále vyvíjí.

Pavel Hnilička (PH): Je důležité si uvědomit, jaký je dnes ideál bydlení, po čem lidé nejvíce prahnou. U většiny stále vítězí rodinný dům na předměstí. V urbanistickém měřítku je proměna myšlení velmi pomalá, a to nejen u těch, kteří si takové domy pořizují, ale také u těch, kteří je stavějí, a u státní správy a samosprávy, která je povoluje. Pakliže se bavíme o vzrůstající oblibě života ve městě, jedná se o relativně nový fenomén, takže ještě určitou dobu potrvá, než se nastaví nová pravidla. Spousta lidí si stále myslí, že město je pouze pro obchody, služby a kanceláře a bydlet se má někde jinde na okraji.

Znamená to, že suburbanizace je nevyhnutelný fenomén? Anebo je šance, že se v budoucnosti do měst vrátíme? Existují náznaky, že by se proces suburbanizace mohl zastavit, nebo alespoň zpomalit?

FT: Ve Francii, Německu nebo Holandsku fenomén návratu do města už nějakou dobu probíhá a jsou ukazatele, které to potvrzují. Do jaké míry se může podobný trend dostat v masovější míře i k nám, je jen těžko odhadnutelné. Druhou rovinou problému je, že každá změna se dá provést hloupě, anebo chytře. Když si za cíl vytkneme zmíněný domeček se zahrádkou, výsledkem může být nezkoordinovaná příměstská kaše, ale také inteligentní, relativně kompaktní zástavba řadových domů s dost velkou hustotou na to, aby tam mohly být hospoda, obchod, lékař, školka, škola, aby tam jezdil autobus hromadné dopravy. Podobné příklady v Evropě existují, není tedy nutné vymýšlet něco nového, stačí eliminovat negativa.

PH: Obyčejná řadovka umožňuje hustotu kolem osmdesáti lidí na hektar, což se už pomalu blíží formám zástavby s dobrou pěší dostupností bez závislosti na automobilu. Z hlediska veřejného zájmu je samozřejmě lepší upřednostnit zástavbu ploch ve městě, které třeba mohou být již zastavěné, ale špatně využité, než stavět na zelené louce za městem. Ale pro investory je výhodnější stavět na zelené louce, protože se jim rychleji vrátí investice. Především tomu je přizpůsobeno současné právní prostředí. Skutečně je jednodušší postavit koberec rodinných domů mimo Prahu než získat v Praze územní rozhodnutí a stavební povolení na inteligentní tří- až čtyřpodlažní stavbu, případně s předzahrádkou a malou provozovnou, která se charakterově rodinnému domu blíží. Je to o vůli, který z modelů je správný. Věřím, že za dvacet let bude existovat nějaká společenská norma, která teď prostě není.

Jakub Filip Novák (JFN): Podobně jako norma, která říká, že je správné třídit odpad: nebyla tu a dnes je. Proto je potřeba otevřeně mluvit o výhodách bydlení ve městě, musejí vznikat dobré příklady. Negativa suburbií známe víc než pozitiva měst, potřebujeme šanci stavět městsky, aby se trend prohloubil. Nevěřím, že náhle přijde racionální rozhodnutí, kdy si lidé řeknou – sice bychom chtěli bydlet v rodinném domě s dětmi, s autem a zahradou, ale chceme se chovat společensky odpovědně, a tak se nastěhujeme do bytu, kam vlastně nechceme. My tady diskutujeme z pozice odborníků, kteří studují souvislosti a celospolečenské dopady, ale laik musí vědět, v čem spočívá kvalita jeho života ve městě. A je to také o ekonomické dostupnosti. Do ceny bydlení ve městě se pochopitelně promítá zvýšená náročnost projektové přípravy, pokud na jednu realizaci připadá několik neúspěšných projektů.

PH: Samozřejmě nelze posuzovat pouze krajní polohy – na jedné straně činžák v centru, na hlučné ulici plné smrdutých aut, na druhé straně romantický domeček dvacet kilometrů od města, kde sice nejsou žádné služby, ale je tam klid a zpívají tam ptáci. To zajímavé se nachází někde mezi. Je potřeba ideál bydlení v domě naplnit způsobem, který reaguje na problémy globálního oteplování a na další ekologické dopady související se zabíráním půdy, a tento trend zpomalit.

FT: Je to také otázka architektonické produkce a typologie. Současná veřejná debata je zamrzlá na dvou pólech: činžák versus rodinný dům. Dokonce i odborná komunita má tyto dvě možnosti do velké míry zafixované jako jediné, s nimiž se pracuje. Ve skutečnosti existuje obrovská škála obytných typologií od velmi husté kompaktní bytové zástavby vysokopodlažních domů po řadu nízkopodlažních konceptů, které přinášejí výhody právě kombinací individuálního bydlení s vyšším počtem bytových jednotek na jednotku plochy. Řadu typologií však lidé neznají a často je nezná ani odborná veřejnost. Tím pádem zde není nikdo, kdo by je uměl a chtěl stavět, a kde není nabídka, není ani poptávka.

Nabízí se otázka stavební legislativy, která zřejmě neumožňuje jakoukoli rozmanitost typologie. Vždyť příslušná vyhláška umí také definovat jen bytový dům a rodinný dům.

FT: Přesně tak, cokoli mezi tím z hlediska legislativy neexistuje a nedá se napasovat do žádných legislativních kolonek.

JFN: Uvedu příklad: řadový dům se zahrádkou vzadu a předzahrádkou, avšak překlenutý ještě jedním podlažím bytů se střešní terasou, spojenými chodbou. Legislativně se jedná o bytový dům, byť je to hybrid, nezávislý bytový dům položený na střeše domů rodinných. Dostaneme se do problémů, protože v klasické řadovce jakožto rodinném domě stačí mít z hlediska požární bezpečnosti jen hasicí přístroj, ale v bytovém domě je řešení mnohem složitější, najednou musím mít v každém bytě hydrant nebo hydranty vytápět někde venku, aby nezmrzly hadice. Situace v těch řadovkách je fakticky stejná, ale formalismus zvítězí nad logikou. Přehnaná typizace nedává moc možností věci měnit, diverzifikovat, což ve výsledku zabraňuje smysluplnému vývoji výstavby ve městě.

PH: Přitom výstavba se může vrstvit na sebe. V Curychu je krásný příklad obrovského supermarketu, na němž je umístěna zahrada a na ní stojí domy. Byl postaven v nové čtvrti Neu Oerlikon na místě bývalé fabriky. Je tam křídlo administrativy a křídlo bydlení. Nebo Kalkbreite (Müller Sigrist Architekten, 2014, viz ERA21 #02/2015, str. 40–47), kde spodní část domu tvoří tramvajové depo a v horní úrovni je bydlení. Kdyby se to někdo pokusil postavit v Česku, tak na úřadech dostanou srdeční záchvat.

FT: Nebo v Holandsku je běžnou formou bytový dům rozdělený na individuální jednotky – mezonety s přímým vstupem z ulice. Lidé vlastní jednotlivé sekce a spoluvlastní třeba jen střední nosnou zeď. Tím nechci říct, že u nás máme udělat vlastnickou revoluci, jenom naznačuji, že existují různé možnosti. Rozdělení na rodinné domy a bytové domy souvisí s historickým nastavením hromadné výstavby realizované státem a výstavby realizované svépomocí. Dnes se má obecně za to, že bytové domy realizuje developer a rodinné domy si lidé stavějí sami. Ale není to pravda, protože i u nás už se stavějí velké soubory individuálního bydlení. Developerovi je z ekonomického hlediska jedno, jestli staví třicet jednotek jako samostatné domy, nebo stejný počet jednotek v bytovém domě. Ovšem když má rozdílné legislativní podmínky a možnosti, volí vždy jednodušší variantu.

PH: Každé pravidlo souvisí s představou určitého ideálu. Na začátku jsme se zmínili, že ideál bydlení je u nás pokřivený a neodpovídá charakteru soudobé společnosti. Prostě míří jinam a řeší problémy, které dávno neexistují.

JFN: Já myslím, že ten ideál hlavně vůbec neexistuje, je to sen.

PH: Řekněme, že latentně musí být přítomný. Je ale spíše jen cítěný, není popsaný.

Jaké jsou podle vás nejnesmyslnější nebo nejhorší překážky zabraňující výstavbě uvnitř města?

PH: Překážek je dost, ale především musím zmínit zákon o ochraně veřejného zdraví, který nastavuje řadu parametrů, například že hlukové limity se měří dva metry před fasádou. V důsledku toho není možné navrhovat bydlení do míst, kudy jezdí tramvaje; řešením je buď limity nějak ošidit, anebo přemluvit konkrétního hygienika. Proto se často navrhují lodžie vysunuté dva metry před stavební čáru, což se do městské ulice většinou nehodí, nebo se postaví protihluková stěna. Další pravidlo předepisuje, že 1. března má slunce svítit aspoň 90 minut na třetinu podlažní plochy bytu; proto se dělají nejrůznější zprohýbané fasády, aby v určitých úhlech bylo možné tento požadavek naplnit. Jedná se však o výpočtovou hodnotu, která má na reálný život minimální dopad.

JFN: Zajímavé je v této souvislosti zmínit ceny nemovitostí. Třeba pražské sídliště Invalidovna, kde jsou ideálně hygienicky prosluněné byty, a pár metrů od něj, na opačné straně parku, jsou staré karlínské byty – orientované na sever, na hlučné městské třídě s tramvají, a přesto se prodávají za dvojnásobnou cenu za metr čtvereční. Karlínské urbánní prostředí prostě nabízí jinou obytnou kvalitu než Invalidovna a lidé to umějí ocenit.

FT: Naše diskuze by ale neměla vyznít tak, že teď máme naráz otočit celé paradigma stavění. Na současném stavu je nejhorší především omezení možnosti stavět jinak. Není řešením přestěhovat všechny lidi do Karlína nebo přestavět celou Prahu ve stylu karlínských bloků. Pro velkou skupinu lidí je ale možnost bydlet „v Karlíně“ žádoucí formou života a fakt, že podobným způsobem nemůžeme stavět dnes, je děsivý.

PH: To souvisí s představou, že staré město je potřeba vyhodit a nahradit novou, lepší, prosluněnou a prozářenou budoucností.

FT: Myslím, že idea modernistického města už dneska tolik přítomná není. Přítomný je určitý princip, kdy se všechno točí kolem bytové jednotky, která má mít jasné, standardizované, měřitelné parametry. Všechno ostatní, co se děje kolem domu, je vnímáno jako soubor externalit zatěžujících území. Ve skutečnosti se ale jedná o složité předivo vztahů v různých měřítkách. Pomalu začínáme vnímat, že bydlení tvoří i to, co se odehrává okolo našeho domu.

PH: Ano, společenský pohled se pomalu proměňuje, ale pravidla jsou za ním v závěsu dvacet třicet let. Život jde dopředu a legislativa ho nestíhá. Zatímco ve vyspělém světě zákony a normy reagují v krátkodobém horizontu, u nás jsou pravidla opožděna třeba až o několik desítek let.

JFN: Říká se, že stavební, respektive správní právo nemá žádný vztah k morálce, že je například jedno, jestli se jezdí vpravo, nebo vlevo. Ale z hlediska stavby města to jedno není. V současné době se morální apel přesunul na ochranu vlastnických práv, kde se odehrává gró všech střetů. Každý specialista má vlastní předpis založený na sledovatelných parametrech a myslí si, že dodržováním těchto parametrů se zasazuje o všeobecné dobro. Celá legislativa, všechny novely zákonů jsou rozpadlé na malinkatá řešení; příprava současné novely stavebního zákona je toho důkazem. Přitom zadání je formulováno se snahou zrychlit procesy, celkově posílit dynamiku, protože dynamika znamená udržitelnost. Existuje riziko, že tu zarezne pseudopředstava, že morální je jedině splnění všech dílčích parametrů a limitů, bez odstupu. Proto je třeba neustále diskutovat a polemizovat v rovině argumentů, které přesahují každé jedno rozhodnutí, každé jedno umístění domu.

PH: Problémem je obecná atomizace v rozhodování. Nejrůznější zájmy se vzájemně překřikují, ale město je jen jedno. Rozhodující je politická vůle města nebo obce. Úspěšná města mají představu, vizi, kam chtějí směřovat, a veškeré dílčí úkony této představě podřizují. Souvisí to i s majetkovou politikou. Například Amsterodam vlastní 80 % svého území; každý stavebník si svůj pozemek pronajímá na padesát nebo sto let a je vázán regulačním plánem. Výsledek je pochopitelně vidět.

Pokud opustíme vnitřní město a půjdeme do modernistické zástavby, řekněme do prstence modernistických sídlišť, jak lze zastavovat plochy a zahušťovat zástavbu zde?

FT: Současné kompaktní město je teoreticko-společenský fenomén shrnující různé kvality vystavěného prostředí, jež přinášejí kvalitu života. Jedním z parametrů je dostatečná rezidenční hustota, která garantuje fungování základních služeb nebo veřejné dopravy. Dalšími parametry jsou pak třeba polyfunkčnost města, dostupnost pracovních příležitostí, prostorová kvalita veřejných prostranství apod. Sídliště jsou specifický fenomén; mají relativně dobrou hustotu, takže nějaké větší zahušťování není potřeba, ale zásadně tam chybějí jiné kvality: kvalitní veřejná prostranství, srozumitelná struktura, polyfunkční prostředí, kultura, obchody, služby, pracovní příležitosti.

PH: Jižní Město má hustotu asi 230 obyvatel na hektar, což je hodně podobné Vinohradům. Množství lidí samo o sobě nezaručuje kvalitu, ale řekněme, že je určitým předpokladem, aby fungovala například hromadná doprava, pěší dostupnost každodenních cílů, jako jsou školka, lékař atd. V řídké zástavbě to nefunguje a lidé musejí chtě nechtě používat auto.

FT: To je asi jeden z důležitých závěrů – konkrétní číslo naznačuje potenciál, ale nic dalšího negarantuje. Jde také o kvalitativní, nikoli jen o kvantitativní parametry.

PH: Stejně tak je důležité starat se o samotné místo. O to, jak vypadají jednotlivé domy, jak fungují dohromady jako celek. Hodně záleží na společenském chování, protože lidé často nahlížejí na dům jako na samostatnou jednotku a nevnímají jeho okolí, ulici, náměstí… Tento způsob celistvého uvažování se vytratil, protože byl považován za zastaralý. Dneska snad začínáme pomalu střízlivět. Samozřejmě to souvisí i s politikou města – bytovou, pozemkovou, sociální, investiční, nejde jen o územní plán. Vezměme si Vídeň, která již posedmé zvítězila v žebříčku kvality života. Vídeň se otevřeně hlásí k myšlence kompaktního města a jejím hlavním mottem je pěší chůze. Masivně podporuje pěší dopravu a snaží se město zlepšovat s ohledem na chodce. V Praze jsme si postavili Blanku, asi na základě představy, že nejlepší je jezdit autem.

V současné době Praha vypořádává jednu připomínku k Pražským stavebním předpisům (PSP), která dorazila v rámci procesu notifikace dokumentu Evropskou unií. Poté by měly předpisy konečně vstoupit v účinnost – tedy pokud novela stavebního zákona neodebere městu Praze zmocnění vydávat si vlastní prováděcí předpis. Lze v Praze vypozorovat nějaké konkrétní dopady neúčinnosti PSP, namísto nichž už druhým rokem platí celostátní vyhláška?

FT: Stavební legislativa má velkou setrvačnost, to znamená, že v tak krátké době není myslitelné zkoumat nějaký dopad na fyzické prostředí. Trvalo by roky, než by byly konkrétní změny viditelné. Už dnes je ale možné zhodnotit určitý chaos, s nímž se setkáváme v projekční praxi. Polovina investorů i projektantů se řídí starým předpisem, polovina vyčkává. Klienti po nás často chtějí, abychom projekt udělali v několika verzích v závislosti na jednotlivých pravidlech. To je samozřejmě neudržitelná situace.

PH: Všeobecně panuje nervozita z toho, co bude platit.

JFN: Důležité je si uvědomit, že PSP není jen nějaký osamocený výkřik. Je to pokus o celistvější uchopení práva pražského stavění. Jeho smyslem je návrat k jazyku, který by se stal přístupnějším pro řešení konfliktů ve městě. Vybavuji si například konkrétní konflikt v Karlíně, kde se svého času protestovalo proti jedné nejmenované stavbě. Přitom na webu protestujících byla zveřejněna vizualizace alternativního projektu, o němž tvrdili, že by ho chtěli, a ten byl o dvě patra vyšší a měl více podlažních ploch než ten, proti kterému protestovali z důvodu výšky a podlažních ploch. Není to paradox, ale důkaz, že neexistuje dorozumívací jazyk. Není-li legální pojem uliční a stavební čára, není o čem diskutovat.

PH: Hlavní cíl byl definován na poli urbanismu; velký důraz byl kladen na kvalitu veřejných prostranství, na definici uliční a stavební čáry. Současná pravidla výstavby stále pokračují v ideologii rozpadu města, zatímco PSP přišly s představou, že je důležité regulovat výšku budov a nastavit další základní parametry, které jsou důležité pro prostorovou strukturu a charakter území. Prostřednictvím PSP město svým způsobem definovalo komplexní představu o vlastním rozvoji.

FT: Jak zaznělo na začátku, důležitá je profese urbanisty, který prostorové i organizační vztahy koordinuje. Jestliže chceme stavět kvalitní města, pak tuto profesi potřebujeme, a aby mohla dobře fungovat, musí mít dobře nastavenou legislativní oporu.

PH: Důležitým tématem je také role politické reprezentace. Nedávno měla v Praze přednášku Tina Saaby, městská architektka Kodaně, která popisovala, jak jela na Bienále do Benátek s kodaňským starostou, aby mu rozšířila obzory v oblasti rozvoje města. Je zřejmé, že starosta takto nabyté znalosti může zúročit při rozhodování. Je to otázka celospolečenská a je třeba určité vážnosti profese architekta v rámci rozhodování. Kolegové z Rakouska mi zase říkali: „My jsme zvyklí na úzkou spolupráci s politiky, bez nich bychom nemohli fungovat a oni by nemohli fungovat bez nás. Kde jsou ti vaši politici? Vy pracujete bez nich?“ A já jsem odpověděl: „No, teď po volbách pracujeme spíš vedle sebe a někdy bohužel i proti, protože nová reprezentace nemá o plánování města zájem.“ To je absurdní.

JFN: Moc nesouhlasím s tím, že architekti a urbanisti musejí dostat víc prostoru. Myslím si, že naopak veřejnost musí nejdříve vědět, co chce, a teprve pak angažovat profesionály. Což se může odrazit v konkrétní politice a zadání urbanistovi.

PH: Urbanista jako skutečně erudovaný člověk není jen územní plánovač, který umí rozdělit funkce podle vyhlášky 501, ale umí přemýšlet i o prostoru, umí si představit, jak bude vypadat budoucnost konkrétního místa, jak se může vyvíjet… Urbanista de facto předdefinuje prostor, jako to například v Dejvicích udělal Engel. Nejde o to, jestli jsou domy vysoké, nebo nízké, jde o hodnotu, kterou má území jako celek.

Mimochodem na Praze 6 je nyní obrovským tématem tzv. „lední medvěd“ (nový obchodně-administrativní komplex na Vítězném náměstí, který pro investiční skupinu PPF Real Estate navrhl architekt Radan Hubička, má pozastavené územní rozhodnutí, hlavní kritika směřuje k vysokému koeficientu zastavěnosti a nevhodně zvolené formě budovy, jež nerespektuje architektonický ráz okolních budov a jasnou geometrickou kompozici náměstí; pozn. red.). Proč městská část, která je majitelem pozemku, nestanoví napřed regulační pravidla pro zástavbu? Proč neomezí výšku a zastavěnost, proč neřekne, že dole musí být obchodní parter, a pak teprve pozemek neprodá? Ale pokud se napřed zbaví pozemku, tak může už jen obtížně něco ovlivňovat.

Vybavíte si nějakou stavbu realizovanou za posledních pět deset let, která podle vás nejlépe naplňuje myšlenku STAVĚT VE MĚSTĚ?

PH: Pro mě je dobrým příkladem již zmíněný Kalkbreite. Skvělá ukázka principu vrstvení. Nová vrstva nemusí zastavovat volnou krajinu, ale může se položit na stávající strukturu. Jako další mě napadá nová čtvrť v Curychu, Richti-Areal, u zastávky vlaku Wallisellen, kterou projektoval Vittorio Magnago Lampugnani, profesor z ETH. Jedná se o novodobou městskou čtvrť, jež příjemně ukazuje, jak dnes stavět ulice a náměstí. A jako poslední bych uvedl polyfunkční dům Elstav v Ostravě-Vítkovicích (Atelier 38, 2009, viz ERA21 #01/2010, str. 34–35), drobný městský dům, který má v parteru cukrárnu, restauraci a kanceláře, tři patra a je lemován stromořadím.

JFN: Mám-li mluvit o Praze, tak se mi vybaví stavba, která se nepostavila, konkrétně tzv. „marshmallow“ od architekta Zdeňka Fránka u Anežského kláštera. Spíš než samotná stavba mě zajímá její příběh jako ilustrace toho, v jaké nejistotě jsou stavebníci v dnešním legislativním prostředí. Z realizovaných pražských městských staveb mě napadá Quadrio na Národní třídě (Jakub Cigler architekti, 2014, viz ERA21 #06/2014, str. 88–90); myslím, že se tu řada věcí mohla odehrát lépe, ale základ je pevný, dům na to místo určitě patří.

FT: U mě vítězí zmíněný Kalkbreite. Je to dokonalý příklad promixování funkcí, který by byl v našem prostředí absolutně nepředstavitelný; tramvajová vozovna, kde pořád jezdí tramvaje, vedle klubové kino, spousta hospod a dalších služeb v parteru a nahoře je bydlení s přidanou hodnotou sdílených prostor, jako jsou knihovna, sauna, dvorek pro děti na hraní. Postavený v místech, které je už jakoby zabrané a využité a na první pohled nenabízí žádný potenciál.

Na závěr si dovolím jednu odlehčující otázku. Jak bydlíte, případně jak byste chtěli bydlet?

JFN: S rodinou bydlíme Na Žvahově, v prvorepublikové suburbii, v typologii, která už se dnes téměř nestaví. Jedná se o dvoupodlažní dům s podkrovím, čítající původně pět bytových jednotek – na každém podlaží dvě, nahoře půda a jedna podkrovní garsonka. Později byly byty dále rozděleny a dnes obsahuje šest jednotek a naši kancelář, je to takový malý bytový dům, v němž sdílíme zahradu. Soužití se sdílenými prostorami je někdy náročné, jindy fantastické, je nutné mít nastavená určitá pravidla. Přestože bydlíme se dvěma dětmi v podstatě v garsonce, jsem spokojený a jinak bych ani bydlet nechtěl.

PH: My bydlíme v činžovní vile, kde jsou čtyři byty a kanceláře. Je vzdálena sedm minut pohodlné chůze od metra. Na kole jsem v centru za deset minut. Až nám odrostou děti, máme se ženou vybraný jeden dům na Kampě, s výhledem na hrad, divadlo a řeku. Tam by se nám na stáří líbilo.

FT: Já bydlím v druhém podlaží bytového domu na Břevnově, pod Bělohorskou. Dlouhodobý ideál je mít malou, tři metry širokou řadovku v nějaké tří- až čtyřpodlažní zástavbě historického předměstí v Praze, blízko centra.

Diskuze se uskutečnila 22. března na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Psáno pro časopis ERA21 #02/2016 Stavět ve městě

Pavel Hnilička (*1975, Praha) studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze a na ETH v Curychu. Po absolvování praxe ve dvou ateliérech vede od roku 2003 vlastní ateliér Pavel Hnilička Architekti. Věnuje se návrhům a realizaci staveb, územním a regulačním plánům měst a obcí. Jedním z klíčových předmětů jeho zájmu je vztah teorie a praxe v navrhování. Je autorem knih Sídelní kaše – Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů (2005, ERA group, 2012, Host), Ročenka České architektury 2009–2010 (2011, Prostor – architektura – interiér – design), spoluautorem publikace Sub Urbs: krajina, sídla a lidé (2013, Academia) a autorem řady článků o urbanismu a architektuře. Urbanismus popularizuje na přednáškách, konferencích a seminářích. V letech 2007–2010 vyučoval na Fakultě architektury ČVUT na ústavu urbanismu. Mezi roky 2012–2014 vedl přípravu nových Pražských stavebních předpisů na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Od roku 2014 je prvním místopředsedou České komory architektů a předsedou pracovní skupiny pro legislativu. www.hnilicka.cz

Jakub Filip Novák (*1980, Praha) je šťastně ženatý otec dvou dětí. Je také architekt a fanoušek práva. Podílel se na tvorbě Pražských stavebních předpisů, za hl. m. Prahu (marně) připomínkoval poslední novelu stavebního zákona. Spolupracoval na přípravě metodických tezí ke Konceptu Územního plánu hl. m. Prahy 2009 a k Metropolitnímu plánu 2012. V letech 2014 a 2015 působil jako tajemník Sekce plánování města IPR Praha, kde se podílel na zastupování Prahy v územních řízeních a na přípravě Metropolitního plánu. Byl dlouholetým členem redakční rady časopisu ERA21 a členem programové rady a spoluorganizátorem konference Inventura urbanismu. Při studiu na VŠUP v roce 2007 spoluzaložil ateliér A1Architects a věnoval se osvětě v oblasti architektury prostřednictvím sdružení Versus Architekt. Od roku 2009 vede vlastní studio No Architects. www.noarchitects.cz

Filip Tittl (*1984, Praha) je architekt, urbanista a teoretik architektury. Studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze a na Technické univerzitě v Eindhovenu v Nizozemsku. Spolupracoval s řadou architektonických kanceláří v Praze, pracoval v MVRDV v Rotterdamu. Ve své praxi se orientuje především na urbanismus a územní plánování. Zabývá se stavební legislativou, spolupracuje s Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy. V roce 2011 se účastnil mezinárodního workshopu na MIT v Bostonu, jehož tématem byla vize pro budoucí New York. Působí jako koordinátor výzkumného projektu Sídliště, jak dál, zaměřeného na revitalizaci panelových sídlišť. V roce 2012 založil spolu s Michalem Kohoutem a Davidem Tichým ateliér UNIT architekti. www.unitarch.eu