Rozhovor Filipa Landy s architektem Markem Janatkou

Chrudim je druhým největším městem Pardubického kraje a její historie sahá do 13. století. Dnes je součástí hradecko-pardubické aglomerace a trvale zde žije přes 23 000 obyvatel. Centrum města je památkovou zónou. Marek Janatka se v roli městského architekta již šestým rokem snaží o kultivaci zdejších veřejných prostranství. Má za sebou i uspořádání úspěšné architektonické soutěže o návrh Vzdělávacího a návštěvnického centra Podhůra, které by mělo sloužit jako vstupní brána do CHKO Železné hory. Kromě práce pro Chrudim se dlouhodobě věnuje i osvětové činnosti. Spolu s Václavem Zůnou je autorem studie Návrh řešení instituce městského architekta v Brně, která poskytla ucelený pohled na problematiku funkce městského architekta v ČR a stala se podkladem pro vznik Kanceláře architekta města Brna.

Jaká je vaše formální pozice ve vztahu k městskému úřadu?
V Chrudimi působím jako externí spolupracovník na základě smlouvy o konzultační a poradenské činnosti v rozsahu 90 hodin měsíčně.

Co je hlavním obsahem vaší činnosti?
Zjednodušeně řečeno sledování i aktivní příprava koncepčních dokumentů a stavebních záměrů, o kterých se mám možnost dozvědět, často posouzení míry mé angažovanosti a důraznosti a ve spolupráci s úřadem prosazení koncepčního a současně konsenzuálního řešení v oblasti urbanismu a architektury. Nemyslím si, že architektura a urbanismus jsou jediná hlediska tvorby města, ale hájím tuto stránku – od barvy zábradlí až po obchvat města.

Pociťujete absenci nebo nedokonalost právní úpravy postavení, pravomocí a povinností městských architektů?
Absenci právní úpravy nepociťuji. Současná legislativa výkon činnosti městských architektů umožňuje. Důkazem je jednak asi devadesát aktivních městských architektů v českých městech, jednak jsou zájmy architektury a urbanismu zakotveny v řadě předpisů – jako je například § 90 stavebního zákona –, o které se lze opřít, pokud odpovědné osoby chtějí. Tím nemyslím, že architekt města by neměl odpovědnost, avšak princip odpovědnosti za město je dán především systémem místní samosprávy. A to je potřeba zdůraznit – bez vůle odpovědných osob chránit tyto zájmy a využívat nejrůznější nástroje nepomůže sebelepší právní úprava. Myslím, že mám ve vedení města férovou podporu. Požívám důvěry do té míry, že mám možnost obdržet i plnou moc pro zastupování města. To řeší jakýkoli kompetenční problém i bez legislativy. Dělám vše pro to, abych důvěru nezklamal.

Jaké nástroje nebo postupy používáte pro usměrnění soukromých záměrů v oblastech neupravených zákonem nebo územněplánovací dokumentací?
Hlavním nástrojem je zmíněná vůle, zejména ze strany vedení města, respektovat doporučení architekta města. Obec jako účastník řízení má možnost aktivně a prostřednictvím architekta města i odborně zasahovat do všech územních řízení, tedy i do soukromých zájmů. Důležité je také zakotvit u investorů povědomí o tom, že v obci městský architekt funguje, a řada investorů si zvykne konzultovat záměr již v procesu přípravy, kdy je možné o řešení diskutovat a dosahovat konsenzu. Základní chybou je rozhodovat až o hotovém projektu „v tkaničkách“.

Jaké konkrétní nástroje územního plánování se snažíte prosazovat a s jakým výsledkem?
Osvědčilo se používání územních studií, nicméně za podstatu úspěchu považuji jejich správné zadání a opakované výrobní výbory nad jejich zpracováním. V současné době v Chrudimi připravujeme nový regulační plán městské památkové zóny.

Má být městský architekt pořizovatelem regulačních plánů či územních studií pro území jeho působnosti?
Z mého pohledu není vhodné tyto funkce slučovat. Pořizovatel je vázán formálními úředními postupy v oblasti územního plánování a pořizování územně plánovací dokumentace v tomto smyslu má s činností městského architekta málo společného. Městský architekt však s pořizovatelem musí úzce spolupracovat a do pořízení regulačních plánů či územních studií přispívat svými vstupy.

Stejně tak by asi městský architekt neměl být projektantem územního plánu, respektive regulačních plánů či územních studií pro svěřené město…
Myslím, že by šlo jednoznačně o střet zájmů a v mnoha případech by to bylo zřejmě i v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách nebo s profesními stavovskými předpisy. Městský architekt by měl být spolutvůrcem zadání těchto dokumentů a aktivně se účastnit jejich vzniku.

Může městský architekt projektovat ve vlastním městě alespoň na úrovni jednotlivých domů?
Obecně se snažím střetu zájmů vyhnout. Zároveň si myslím, že architekt musí souběžně projektovat – aby nezkostnatěl a nevypadl z reality –, což činím mimo Chrudim. V rámci působení v Chrudimi zpracovávám například koncepční skici, jako podklad pro zadání dalších stupňů dokumentace. V ojedinělých případech zpracovávám studie některých záměrů města na úrovni návrhu stavby jako podklad pro další projednávání, zejména z důvodu efektivity a rychlosti zpracování. Za šest let jsem toto učinil pouze ve třech případech malého rozsahu.

Jaké komunikační vazby jsou pro vás nejdůležitější?
Nejdůležitější je komplexní informovanost v obou směrech. Z toho důvodu jsme v Chrudimi zavedli specializované porady Projekty města. Liší se od porad vedení nebo porad vedoucích odborů či jednotlivých výrobních výborů, jsou zaměřeny na periodickou kontrolu a koordinaci postupu v jednotlivých investičních akcích města. Je to velmi účinné.

Jak pracuje Chrudim v oblasti architektury a urbanismu s veřejností?
Práce s veřejností je často diskutovaná otázka, nebo spíše problém. Spolupráce s veřejností je nutná a vítaná, ovšem jen s tím typem veřejnosti, kterou lze nazvat „poučenou“ veřejností. Zásadou je vtáhnout veřejnost do významných projektů v různé míře od počátku. I proto jsme připravili speciální web Projekty města, jehož cílem je srozumitelnou formou informovat veřejnost o všech projektech města od zrodu myšlenky až po kolaudaci díla. Očekáváme jeho spuštění v nejbližších týdnech.
Dosažení všeobecně ideálního řešení je však nemožné. Kdo se kdy účastnil jakéhokoli veřejného projednání, musí mi dát za pravdu. Například v Chrudimi je architektem snad každý. Demokracie ano, ale ve finále musí někdo rozhodnout a nést za to odpovědnost. Veřejnost to není. A není to ani městský architekt, kdo by měl rozhodovat.

Daří se vám v Chrudimi prosazovat architektonické soutěže?
Za dobu mého působení jsme zorganizovali dvě soutěže o návrh, jednu velmi úspěšnou, druhou hodnotím s rozpaky. Tato zkušenost mě přivedla k názoru, že úspěšná soutěž stojí na třech hlavních pilířích kvality: zadání, porota a soutěžící. První dva pilíře může zadavatel ovlivnit, třetí je o obecné úrovni profese. A ta je diskutabilní.

Jaké konkrétní projekty považujete za úspěšný výsledek spolupráce města a městského architekta?
Cením si právě úspěšné soutěže o návrh Vzdělávacího a návštěvnického centra Podhůra. Ve spolupráci s renomovanými architekty se daří rekonstrukce veřejných prostranství v historické části města i ve vilových čtvrtích. Nutno podotknout, že práci městského architekta nevnímám jako soutěž o dosahování viditelných výsledků, ale spíše jako záchrannou brzdu, aby nedocházelo k vážným excesům, zejména v souvislosti se soukromými zájmy. Troufám si říct, že jsem přispěl ke stavební kultuře města celou řadou menších intervencí proti nekultivovaným záměrům – ty původní záměry naštěstí skončily v koši, a tak je těžké názorně ukázat, k čemu mohlo dojít.

Co se naopak nepovedlo nebo nedaří?
Za hlavní slabinu považuji skutečnost, že město má rozpracováno poměrně velké množství projektů a záměrů, které je obtížné všechny koordinovat a současně posouvat dál.

Je městský architekt architektem, nebo urbanistou?
Obojí. Pouhým urbanistickým pojetím regulace nelze stavební kultury dosáhnout a zároveň lpění na detailu může přinést závažné objemové nebo koncepční závady.

Z toho vyplývá další otázka, totiž od jaké velikosti celku a k jaké míře detailu by se měl městský architekt vyjadřovat?
Závisí to na velikosti města, ale pořád se mi vybavuje výraz stavební kultura. A ta se dá narušit i rodinným domem.

Jakou formu spolupráce s městským architektem byste poradil městům malé a střední velikosti?
Pro menší města je vhodná externí spolupráce. Výběrové řízení by mělo být ideálně alespoň dvoukolové, nutně s osobním pohovorem, se zaměřením nejen na odbornou stránku, ale i na komunikační schopnosti a znalost předpisů nutných pro výkon funkce. Architekt se nemůže za pochodu učit od referentů úřadu, že existuje územní studie a jak se pořizuje, nebo nevědět, kde je právně upravena soutěž o návrh. Bývám občas ve výběrových komisích a nevěřil byste, kolik autorizovaných osob toto netuší. Chrudim k tomuto tématu uspořádá na jaře příštího roku odbornou konferenci.

Aktuálně jste členem výběrové komise na městského architekta v Děčíně – jaká kritéria by měl správný kandidát splňovat? Nebo obecně: jaké jsou požadavky na osobu městského architekta?
Podle mého názoru se jedná vedle odborných praktických i teoretických znalostí a dovedností také o schopnost komunikace. Městský architekt by měl primárně přispívat k vyřešení problémů, a ne naopak. Měl by respektovat i zájmy chráněné ostatními účastníky procesů. Měl by znát principy činnosti územní samosprávy a rozlišit, kdy je pro „architektská moudra“ místo a kdy už ne. Architekt má být pomocníkem, nikoli vedle všech dotčených orgánů dalším razítkem, nad kterým je potřeba skórovat. Osobně si městského architekta představuji jako člověka, který není potížista a přitom zůstal architektem. Takového bych přál i Děčínu.

Jaká je optimální velikost města, která se dá zvládnout v jednom člověku? Nebo na velikosti města nezáleží?
Velikost města je zásadní! Za maximální velikost města pro jednoho externistu považuji zhruba 25 tisíc obyvatel, v krajním případě 30 tisíc. Ale pokud městského architekta nikdo nebude brát vážně, pak se i ve třicetitisícovém městě bude nudit.

Někteří architekti plní funkci městského architekta hned ve dvou městech. I vy se kromě Chrudimi angažujete v nedalekých Slatiňanech. Jak lze práci pro dvě města skloubit?
Ve Slatiňanech nefiguruji jako městský architekt, pouze tam administruji soutěž o návrh. Ale i tam by podle mne městský architekt nalezl uplatnění. Práci jednoho městského architekta pro dvě města nepovažuji za ideální, měla by to být aspoň trochu srdeční záležitost. Umím si představit skloubení práce pro město a pro nějaké venkovské sídlo. Frekvence a způsob práce by byly odlišné a současně doplňující.

Co soudíte o potřebě kontinuity činnosti městského architekta v dlouhodobém časovém horizontu? Je šest let ve funkci hodně, nebo málo?
Kontinuita je nutná a šest let v životě města je relativně málo. Domnívám se, že městský architekt má možnost ovlivnit středně velké město významněji za deset let a více. Bohužel v komunální politice jsou čtyřletá volební období a i mne možná čeká „obhajoba“ po blízkých komunálních volbách. Na druhou stranu skoro všude se městskému architektovi hromadí „nespokojení klienti“, kterým nevyhověl, a tak ani zakonzervování obsazení této funkce není řešením.

V poslední době je Chrudim stále častěji uváděna jako příklad dobrého modelu fungování architekta města. V čem spatřujete podstatu tohoto úspěchu?
Jednoznačně v tom, že vedení města má zájem funkci architekta města aktivně využívat, není to jen nálepka. Ve vedení jsou patrioti se zájmem o rozkvět města, což nepovažuji za úplně samozřejmý druh komunálního politika. Mám štěstí i na úředníky a vedoucí odborů. Vnitřní spory mezi městským architektem a samosprávou, které jsem zmiňoval jako možný problém, zde neexistují nebo je nepociťuji. Možná přispívá i to, že se považuji za skromného, nekonfliktního člověka, který si dělá pořádek především dohodou. Silou jen v krajním případě. Ke každému člověku přistupuji s názorem, že pokud je nezaujatý a má ke mně při jednání alespoň indiferentní vztah, musíme se přece dohodnout. Důležité je také to, že nejsem Chrudimák, ačkoli to mám z bydliště blízko, a vyhýbám se vytváření úzkých osobních vazeb s kýmkoli ve městě.

Na závěr – co byste potřeboval ke zlepšení své práce?
Třicetihodinový pracovní den.

Marek Janatka (*1974, Pardubice) je absolventem Fakulty architektury ČVUT v Praze (2001), Masarykova ústavu vyšších studií a doktorského studia na ČVUT v Praze. Od roku 2004 působí jako pedagog a vědecký pracovník na Katedře urbanismu a územního plánování Fakulty stavební ČVUT v Praze. Je autorizovaným architektem, od roku 2011 městským architektem v Chrudimi a od roku 2014 soudcem Stavovského soudu České komory architektů a členem Pracovní skupiny pro urbanismus ČKA.

Rozhovor proběhl v září 2016. Vyšel v časopise ERA21 #05/2016 Městský architekt.