Rozhovor Filipa Landy s Ondřejem Benešem

Ondřej Beneš působí druhým rokem jako městský architekt Děčína. Za tu dobu se mu podařilo iniciovat i zrealizovat řadu projektů zlepšujících kvalitu života ve městě a jeho bezprostředním okolí. Angažuje se však i v širším kontextu takřka celého Ústeckého kraje. Děčín se tak díky činnosti svého architekta pomalu stává vzorem pro ostatní města v pohraničí. V rozhovoru s ním jsme pátrali mj. po tom, jak má takový vzor vypadat a čím může být inspirativní pro pohraniční obce i krajinu, která je z velké části postižena těžbou hnědého uhlí. A jakou roli by měli mít architekti v místě s nedostatečně zakořeněnou společností, kde převládá technokratický přístup k řešení problémů.

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se městským architektem a proč jste si vybral zrovna Děčín?
Byla to spíš náhoda. Vyzval mě kolega Petr Lešek. Jen pár měsíců před konkurzem v Děčíně jsem se zkusmo ucházel o obdobnou pozici v Benešově, kde jsem neuspěl. Do Děčína jsem se pak hlásil řádově lépe připravený. Předtím jsem byl naposledy v Děčíně v polovině devadesátých let, kdy ho opustila ruská armáda. Procházeli jsme tenkrát zdevastovaným zámkem a právě na něm lze ilustrovat pozoruhodnou vitalitu místní občanské společnosti – poté, co památkáři zámek v podstatě odepsali, byl do dnešního stavu obnoven především zásluhou občanských sdružení a aktivit, které obnovu nastartovaly. Dnes je včetně unikátní Dlouhé jízdy a opravených zámeckých zahrad turistickým magnetem.

Jaké jsou vaše priority při výkonu funkce?
Protože v Děčíně na městského architekta čekali několik desetiletí, požadavky a očekávání tomu odpovídaly. Musím zmínit mimořádnou pomoc ze strany místních. Nedokážu si své působení představit bez historika Otto Chmelíka, který stojí za zřízením této funkce a který mě seznamuje s historií a specifiky města, ředitele oblastního muzea Vlastimila Pažourka nebo Aleny Sellnerové z památkového ústavu.
Od začátku tvrdím, že můj vliv je vždy a zásadně nepřímý. Neexistuje žádný dokument, který by bez mého podpisu pozbyl platnosti. Architektonické problémy se snažím řešit především zasazením do širších souvislostí. Pokouším se vše vysvětlovat tak, abych byl srozumitelný a má stanoviska nepůsobila jako diktát. Prostě aby požadavek na komplexní kvalitu byl požadavkem systémovým.
Když jsem přišel do Děčína, zajímala mě především definice středu města a jeho okrajů, ale už v tom byl problém. Děčín, to jsou v podstatě města dvě, spojená až v roce 1942 – Děčín a Podmokly. Historické jádro Děčína bylo vážně narušeno sanačními opatřeními v šedesátých letech. Podmokly mají své centrum na Husově náměstí, kde nyní probíhá první fáze revitalizace dle velmi kvalitního projektu studia re:architekti, vzešlého z architektonické soutěže. Celoměstským těžištěm by mohla být labská nábřeží, která však jako jeden z nejdůležitějších veřejných prostor nejsou využívána.
Při definování okrajů města narážím na stávající i zpracovávaný nový územní plán. Stále hledám způsoby, jak se do tohoto procesu realizovaného především výkonem státní správy „vlomit“. Snad se mi to povede pomocí manuálů definujících potenciály a charakter jednotlivých míst, lokalit a čtvrtí.

Je možné už po tak krátké době pozorovat nějaké výsledky vaší činnosti?
Krátce po nástupu do funkce se mi podařilo ovlivnit barevnost zateplovaného pavilonu nemocnice, který je díky poloze na kopci viditelný snad z každého místa ve městě. Zvolili jsme takové řešení, aby lidé nevnímali tuto výraznou dominantu rušivě. Vypsali jsme soutěž na novou lávku podél železničního mostu, čemuž předcházela poměrně náročná analytická práce včetně zhodnocení možností napojení struktur osídlení na nábřeží v případě realizace dlouhodobě plánovaného jezu na Labi, který je sice vynášen i zatracován, ale jakékoli úvahy o Labi s ním dosud musejí počítat.
Proběhla vyzvaná soutěž na osvětlení děčínských dominant, dobře dopadla výběrová řízení s převahou kvalitativních kritérií portfolia na dostavbu azylového domu (zvítězil ústecký ateliér 3+1 architekti, ale nakonec město od projektu ustoupilo) nebo na územní studii sídliště Bynov, kde vyhráli opět re:architekti. Uspořádali jsme i omezenou soutěž na interiér nové obřadní síně v budově podmokelského magistrátu, kde jsme vybrali návrh architekta Tomáše Eflera.
Korekcí barevnosti fasád, různých koncepčních zásahů do již rozjetých projektů, nebo naopak inicializace změn přístupů a hledání kvalitnějších řešení jak u městských projektů, tak u projektů soukromníků, pak byly desítky. Podařilo se mi také zorganizovat dva ročníky Dne architektury. V tom prvním byla největším tahákem jízda po železnici, po tzv. děčínském trianglu; v Děčíně totiž působilo hned pět železničních společností a každá měla své mosty, náspy, nádraží i tunely. Loňský Den architektury jsem kromě procházek obohatil o sérii přednášek.

A co nějaká negativa?
Věci, které se nepovedly, mě trápí daleko víc. Většinou jsou to akce rozjeté dlouho před mým příchodem a mnohokrát potvrzené radou města. V případě lávky přes východní nádraží se mi alespoň podařilo připravit kompletní variantní návrh, ale nedokázal jsem zaručit termíny tak, abychom dokázali včas čerpat již vyčleněné dotace. Nepodařilo se mi ani vstoupit do přípravy úprav historicky cenné podmokelské knihovny způsobem, který by mi přišel nejvhodnější.
Do Děčína jsem přivedl studenty z pražské fakulty architektury (ateliér Stempel–Beneš). Nejprve jsme řešili proluky, kterých je v okolí Masarykova náměstí opravdu mnoho, pak konverzi jedinečného modernistického objektu starokatolického kostela. Student liberecké fakulty Matěj Čunát zase v diplomové práci řešil vizi Děčína pro rok 2070 v souladu s demografickými prognózami jako tzv. smršťující se město. Objektů, které by si zasloužily náročné rekonstrukce, je v Děčíně dost. Jsou to většinou domy z doby bohatého a bouřlivého rozvoje města na přelomu 19. a 20. století.

Kromě samotného Děčína se zabýváte i širšími vztahy. Proč?
O okolí Děčína jsem se začal zajímat, když jsem zjistil, jak problematické je hledání silničního propojení na dálnici
Praha–Drážďany. Je to problém, který se bez nadsázky řeší už několik desítek let a stále nemá rozuzlení. Jak jsem postupně rozlišoval dlouho neřešené problémy celého regionu, začal jsem se setkávat s městskými architekty Chomutova, Mostu, Kadaně, Teplic, Roudnice nebo Ústí nad Labem. Jejich pozice většinou není příliš silná. Třeba města Most nebo Ústí by si vzhledem ke své mimořádné problematice zasloužila celé týmy architektů. Tady by mohly být vzorem Karlovy Vary, kde se postupně rozjíždí kancelář architekta města.
Od mosteckého městského architekta Petra Nesládka jsem se dozvěděl podrobnosti o připravované rekonstrukci Kulturního domu Repre. Postupně jsem pro město Most zpracovával jak definici hodnot objektu, tak analýzu právě zpracovávaného projektu a nakonec jsem připravoval i variantní návrh. Na rekonstrukci Repre – přestože se má jednat o investici ve výši asi půl miliardy – neproběhla architektonická soutěž a kvalita návrhu tomu do značné míry odpovídá. Dělal jsem pak i koncept rozvoje centra Mostu i možnosti přístupu k rozvoji celého modernistického města, které stále vnímáme jako nedokončené.
Seznámil jsem se také s ústeckým vizionářem a filantropem Martinem Hausenblasem, s nímž jsme zpracovávali analýzy dopravního spojení Děčín–Ústí. Společně se nám podařilo podpořit Palivový kombinát Ústí, mající ve správě těžbu i rekultivaci povrchových dolů, v přípravě soutěže na okolí jezera Milada. Má jít o první krok tzv. resocializace, se kterou tu zatím moc neumíme pracovat. Všechno jsou to dlouho neřešené problémy, které se nějakým způsobem k Děčínu vztahují. Měl jsem tedy potřebu se s nimi nějak vypořádat.

Prosazujete také zavedení agendy krajského architekta. Daří se vám přesvědčit zodpovědné politiky o potřebě této funkce?
Funkce krajského architekta u nás zatím není zavedena nikde. S kolegy architekty se ale vždy shodneme na tom, že sever Čech by takovéto celkové uchopení potřeboval ze všech krajů nejvíc. Téma podporují paní senátorka Alena Dernerová z Mostu, senátor Zbyněk Linhart z Krásné Lípy, ředitel Palivového kombinátu Ústí Petr Lenc, zástupci ústecké hospodářské komory a už i nejvyšší vedení Ústeckého kraje.

Co by mělo být náplní činnosti krajského architekta?
Jeho agenda je dobře popsána v materiálech ČKA. Krajský architekt by se měl věnovat péči o krajský majetek, vypisovat standardní architektonické soutěže, komunikovat problémy se všemi dotčenými – městskými architekty počínaje, veřejností a jednotlivými ministerstvy konče. Stálo by za to připravit a vypsat minimálně dvě ideové urbanisticko-architektonické soutěže, v nichž by se řešilo území od Ústí po Duchcov a pak od Duchcova po Chomutov. V jejich rámci by bylo dobré vyhodnotit nejprve současný stav a především hledat nové perspektivy rozvoje. Stálo by za to vytvořit něco jako radu architektury kraje nebo každý rok pořádat konference k dané problematice. Ústecký kraj by si také zasloužil vlastní centrum architektury, jakousi obdobu pražského CAMP.

Lze vypozorovat nějaké společné problémy pohraničních měst?
Zarazilo mě, jak je zde společnost stále velmi mělce zakořeněna. I to je důvod velké oblíbenosti sociálních sítí. Existují facebookové skupiny zaměřené na problémy města a okolí, které mají řádově desítky tisíc členů. Když tam vedete debatu, tzv. mlčících sledovatelů může být velké množství – a je nezbytné k nim tak i přistupovat. Lze tedy říct, že nevýhoda nedostatečné zakořeněnosti může být vyvažována velkou rychlostí předávání informací s možností potenciálních změn.
Pro pohraničí je také typické daleko větší lpění na respektování historických odkazů a kontinuity. Je to ale opět dáno společenskou skupinou, do které se dostanete. Severní pohraničí patřilo po rozvoji železnice k nejbohatším oblastem u nás, což se projevilo i v počtu a kvalitě architektonických počinů, ať už se jednalo o domy, továrny, veřejné stavby nebo pomníky. Je doopravdy na co vzpomínat.
Jedním z velkých hendikepů je sociální skladba. Celé severní Čechy stále hledají, jak se vyrovnat s nepříznivými demografickými prognózami.

Co je největším problémem severních Čech a na co bychom se měli zaměřit při jejich budoucím rozvoji?
Určitě je to problematika celé pánevní oblasti poznamenané důlní činností, která se výrazně dotýká všech zdejších měst. Bude nezbytné aktivně řešit otázky znovuvytváření vztahu jednotlivých měst a obcí s krajinou. Jedná se nejen o rekultivace, ale daleko víc o tzv. resocializaci, která je například v sousedním Německu běžná, ale zde stále nevíme, jak ji uchopit. Řešením není romantický návrat do minulosti, ale ani pokračování v současném stavu pouze formou oprav a rekonstrukcí. Bude zapotřebí mnoho tvůrčí energie při hledání nových životaschopných vizí a perspektiv. Velkou výzvou bude v této souvislosti například zapojení všech plánovaně zatopených lomů do krajiny – ve finále by v ní měl být násobek vody, než je v celé vltavské kaskádě. Se zkušenostmi např. z loňského suchého léta bude význam racionální práce s vodou ještě důležitější.
Ještě před několika lety jsme s kolegy konstatovali, že vlastně nevíme, co se na severu děje. Co se staví v Teplicích, kde se nachází jedna z posledních realizací Karla Hubáčka? Co je nového kvalitního v Chomutově známém svou experimentální bytovou výstavbou? V jakém stavu jsou monumentální realizace Zdeňka Sýkory v Litvínově – ale hlavně, co se s nimi stane do budoucna?
Neměl jsem vůbec představu, jak probíhají rekultivace po těžbě a jak je řešeno začleňování takto vzniklých oblastí do struktury osídlení. Až jsem se na místě ujistil, že žádné začleňování neprobíhá.
Na druhou stranu jsem se setkal se spoustou lidí, kteří současný stav vnímají jako výzvu a daleko intenzivněji se věnují hledání srozumitelných vizí a nových perspektiv. Technické způsoby řešení problémů z minulosti jsou zde ale hluboce zakořeněny. Je potřeba náročně argumentovat, že vize nemohou být pouze diktátem techniky, že je třeba neustále dbát o její vyrovnávání s kulturou. Kulturní prostředí a hodnoty je nezbytné aktivně vytvářet – daleko víc než na jiných místech České republiky.

Spolupracujete s nějakými dalšími iniciativami na severu? Vidíte nějaké možnosti přeshraniční spolupráce?
Od začátku sleduji platformu Re-vize Ústí. Jitka Žambochová se svým týmem udělala velký kus práce. Kéž by se její výsledky a postoje podařilo začlenit do běžné agendy ústeckého magistrátu. Spolupracuji s Martinem Klodou, který již před lety vytvořil alternativní koncept práce s celou uhelnou pánví, tzv. Moře klidu (viz str. 58–59). K přeshraniční spolupráci s městy a univerzitami na německé straně hranic jsem se zatím nedostal.

Co pro vás osobně znamená pojem Sudety?
Nedokončený projekt odsunu, kdy nově příchozí obyvatelé byli daleko spíš strukturováni náročnými technickými a technologickými úkoly, než aby se zabývali otázkou, jak budovat kořeny, které by vše udržely. Mezera po dlouhodobě kultivovaném německém kulturním prostředí je stále cítit. A to Děčín je v Sudetech výjimkou – loni v září sem byl slavnostně navrácen archiv odsunutých Němců. Také vztahy s potomky šlechtického rodu Thunů, kteří stále aktivně vstupují do evropské politiky, jsou velmi dobré.

Podívám-li se do měst, jako jsou Kadaň nebo Krásná Lípa, ale koneckonců i Děčín, je zde v poslední době vidět velký posun co se týče kvality prostředí a veřejného prostoru. Někdy mi připadá, že se tato místa vzpamatovala po období komunismu rychleji než některé oblasti ve vnitrozemí. Je nová generace lidí, nezatížená historií místa, paradoxně všímavější ke svému okolí? Jde o přirozený proces, nebo v tomto mém dojmu hrají důležitou roli evropské dotace a turistický ruch?
V Děčíně vykonala obrovský kus práce místní komunita při obnově zámku a při likvidaci následků povodní na Mariánské louce přímo v zámeckém parku. V Krásné Lípě změnu nastartovalo vedení města rozumným využíváním dotací poté, co se město stalo sídlem správy národního parku. Od té doby do Lípy nateklo asi 800 milionů korun, což je shodou okolností obdobná částka, která přispěla k obnově děčínského zámku. U dobrých příkladů je vždy spojovacím prvkem aktivní zájem a péče místních o „své“ místo a město. Ostatně třeba jako v Litomyšli. I Ústí nad Labem mělo v devadesátých letech mimořádným způsobem našlápnuto. Nové generace budou jistě kritičtější, ale je otázkou, zda budou mít chuť a energii v pohraničí zůstat a přispět k jeho rozvoji, anebo zda zvolí pohodlnější cestu odchodu jinam.
Myslím, že v případě okolí Děčína je jednou z největších předností příroda. Město je doslova vrostlé do zeleně a krajiny, nicméně tohoto potenciálu pro kvalitu života využívá stále jen zčásti. Turistický ruch bych zde daleko raději chápal jako podnět ke kompletnímu a komplexnímu rozvoji města, kde je radost žít. To by měl být hlavní cíl rozvoje turistického ruchu, nejen opečovávání jednotlivých památkových či přírodních atrakcí.

S tím souvisí otázka, zda se při rozvoji turistického ruchu a rozsáhlé obnově pohraničí nevytratí určitá poetika „opuštěných Sudet“, kterou je možné ještě dnes na mnoha místech pozorovat…
Ano, tato poetika je dána zejména změnou prostorového čtení regionu. V jedné z nejbohatších částí Čech se postupně po vyhnání Němců nejprve drancovalo, pak následovaly projekty sociálního inženýrství a na počátku devadesátých let opět radikální proměny a další ztráty. Vámi zmiňovanou romantiku chápu jako vhledy do některého z takto významných období minulosti. Proto je při dnešních vstupech do území třeba postupovat citlivě a s respektem. Bude to ale problematické – profese architekta zde většinou není brána příliš vážně a převažuje inženýrský přístup.

Jaká místa v severočeském pohraničí máte nejraději?
Mám rád bezprostřední okolí Labe. Stát v Dolním Žlebu na kameni těsně u hlavního proudu řeky anebo v Děčíně naproti zámku těsně u Labe. To vědomí, že jsem v nejníže položeném místě Čech (tedy, abychom byli přesní – do nejnižšího bodu Čech se prokopali v povrchovém dole Bílina). Fascinuje mě, jak je krajina severu Čech monumentální – ten kontrast rozlehlé pánevní oblasti zakončené ze severu do výšky se tyčícími Krušnými horami a z jihu jemně přecházející do okouzlujícího Českého středohoří.

Jaké úkoly před vámi v Děčíně aktuálně stojí?
Řešíme rozvojovou lokalitu východního nádraží, kde by měl na území o rozloze 13,5 hektaru vzniknout nový kus města s převahou lehkého průmyslu. Protože má Děčín svou polohou v údolí omezené možnosti růstu, využití tohoto brownfieldu je zde jednou z mála možností rozvoje.
Rád bych realizoval tzv. manuály – kvality, potenciálů, možností, veřejných prostor, mobiliáře. Je to zatím jediný způsob, jak se dostat o něco blíž k otázkám kvality při koncipování územního plánu.
Začínám také napřímo jednat se školami o možnostech přednášek pro studenty, abych zvýšil zájem o prostředí u nejmladší generace. V současnosti připravujeme soutěž na Komenského náměstí, které je právě mnoha školami obklopeno – příležitostí tedy bude víc než dost. To vše je samozřejmě pouhý výběr z toho, co na nás čeká. Připadá mi, že problémů k řešení je čím dál víc.

Rozhovor se uskutečnil 10. ledna v Praze. Psáno pro časopis ERA21 #01/2019 Spojeni hranicí

Ondřej Beneš (*1969, Tábor) v letech 1987–1994 vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde nyní působí jako pedagog v ateliéru Stempel–Beneš. V roce 2013 zde získal doktorát. V devadesátých letech spolupracoval s architektonickými kancelářemi SIAL a D. A. Studio, v současné době provozuje samostatnou praxi v Praze na Letné. S kolegou Oldřichem Ševčíkem se dlouhodobě věnuje teorii architektury s bohatou publikační a přednáškovou činností i na mezinárodní úrovni (především téma šedesátých let 20. století a kulturně-společenské reflexe architektury posledního půlstoletí). V letech 2008–2014 byl členem redakční rady časopisu ERA21. Od roku 2017 je architektem statutárního města Děčín a postupně se nad rámec této činnosti zapojuje do řešení aktuálních problémů kraje. www.ondrejbenes.cz, http://decinarchitekt.blogspot.com