Rozhovor Filipa Landy a Hany Lesákové se Stevenem Hollem

Lednový rozhovor se Stevenem Hollem se ukázal být nečekaně povznášejícím zážitkem. Jeden z nejvlivnějších amerických architektů, autor řady knih a publikací, profesor Kolumbijské univerzity a umělec byl při online setkání odzbrojující svou bezprostředností stejně jako šíří teoretického záběru a darem propojovat abstraktní témata. Hned na úvod odlehčil atmosféru historkou z nedávného večírku, kde s přáteli (newyorskými osobnostmi z oblasti kultury) diskutovali o zásadních otázkách života jako „Co je skutečně objektivní a ne subjektivní?“ nebo „Existují andělé a bohové?“. Našeho rozhovoru se zúčastnila i spoluautorka projektu Muzea ghetta Terezín, členka redakční rady ERA21 Marcela Steinbachová a společně nám filozoficky-poetické naladění vydrželo skoro po celou dobu. Chvíli dokonce přestalo být jasné, jestli je tématem architektura a světlo (architecture and light), nebo architektura a život (architecture and life).

V současné době máte v České republice tři projekty v různých fázích rozpracovanosti (Muzeum ghetta Terezín, Koncertní halu v Ostravě, a soukromý dům v Liberci-Ruprechticích). Vaší první realizací u nás ovšem byla rekonstrukce prádelny a skladů na sídlo Společnosti Franze Kafky v Praze, na níž jste pracoval společně s architektkou Marcelou Steinbachovou. Jak jste se s Marcelou seznámili?

Před mnoha lety jsem v rámci své cesty po Evropě navštívil také Prahu. Sešel jsem se se skupinou zdejších architektů, kteří mi mimo jiné představili tehdy nový překlad mé knihy Paralaxa (česky Era, 2003). Tam jsem se seznámil s bývalou studentkou newyorské Cooper Union Marcelou Steinbachovou.

Při téže návštěvě Prahy jsem zavítal do Centra Franze Kafky, tehdy sídlícího v podkroví domu v Široké ulici na Josefově. Paní majitelka tehdy přede mnou zmínila, že se chystají stěhovat a k tomuto účelu rekonstruovat prostory ve dvoře jejich sídla a jestli bych jim nechtěl pomoci. Nabídl jsem Marcele spolupráci a ona na projektu začala pracovat. Později jsem vytvořil skicu, která ilustrovala hlavní myšlenku otočné knihovny a koncept barevnosti, kdy jsou knihovny z jedné strany černé a z druhé bílé. Marcela pak celý projekt dotáhla do realizace, kterou publikoval vlivný italský časopis Domus.

V roce 2019 jsme vyhráli soutěž na novou koncertní halu v Ostravě, takže znovu pracuji v České republice. A asi o dva roky později mi přišel nadšený e-mail od Marcely: její kancelář byla vybrána do soutěžního dialogu na Muzeum ghetta Terezín. Chtěl bych spolupracovat? Odpověděl jsem, že rozhodně ano.

Hlavním prvkem nového interiéru Centra Franze Kafky byla černobílá otočná knihovna. Co vás pro tento specifický návrh inspirovalo?

Ve stejné době jsem pracoval na projektu muzea spisovatele Knuta Hamsuna (v norském Hamarøy, dokončeno 2009) a to byl důvod, proč jsem chtěl knihovnu Franze Kafky původně navštívit. Byl jsem přesvědčen, že Hamsunův subjektivní a surrealistický styl musel Kafku inspirovat. A skutečně jsem v jeho knihovně našel Hamsunův Hlad, Viktorii i Matku Zemi. Což potvrdilo můj předpoklad ohledně jejich vztahu. Ve svém vlastním bytě v New Yorku jsem tehdy také měl dvě knihovny – černou a bílou, pro filozofii (objektivní) a pro poezii (subjektivní), které tvořily otočnou stěnu. Podobný koncept jsem přenesl do návrhu Centra Franze Kafky, kde však získal mnohem větší význam.

Již zmiňovaný projekt na Muzeum ghetta Terezín je momentálně ve fázi stavebního povolení. Jak byste shrnul jeho koncept?

Terezín je pevnostní město z 18. století. Váže se k němu bohatá a tragická historie, kterou bude zachycovat stálá expozice muzea. Za druhé světové války sloužil Terezín nejen jako židovské ghetto, ale také jako nástroj nacistické propagandy. Hitler sem v roce 1944 pozval mezinárodní delegaci, která měla na vlastní oči vidět, jak je o obyvatele dobře postaráno, včetně např. kulturního vyžití. Celý průběh návštěvy byl však zinscenovaný a brzy po odjezdu zahraničních hostů byly obnoveny transporty do vyhlazovacích táborů.

Svým návrhem jsme chtěli do místa vnést novou naději a světlo. Ve skicách se vstupní hala muzea proměňuje ve světelný tubus – Prostor světla. Velkorysou otevřenou halu zaplavuje světlo dopadající skrz prosklený strop, lomené do jednotlivých barev duhy – barev lidskosti. Měl jsem na paměti všechny lidské životy, etnika, kultury. V noci pak bude prostor zářit jako maják. Vstupní budova bude nadějným novým příspěvkem do centra Terezína, jemně stoupajícím nad okolní střechy směrem k nebi.

Návrh pro dostavbu Muzea ghetta Terezín je spojován se slavnou kresbou chlapce Petra Ginze (1928–1944), který byl do Terezína deportován a později zavražděn v Osvětimi. Mohl byste ozřejmit, jak k tomu došlo?

Byla to Marcela, která mi ukázala neuvěřitelnou kresbu Petra Ginze Měsíční krajina. Viděla v ní určitou analogii k mým skicám a díky tomu se nám podařilo celý koncept skutečně ukotvit do historie místa.

Takže skica muzea vznikla nezávisle na té kresbě? Byla to náhoda?

V počátcích procesu navrhování, při hledání formy a konceptu, se docela snadno může stát, že namalujete něco a nevíte přesně, co to znamená. Jen cítíte, že to má potenciál. Rozvinout jej do skutečného konceptu může právě nějaká nová informace nebo nápad někoho dalšího. To je podstata spolupráce, interakce, kreativity.

Další z vašich projektů v Česku, koncertní sál v Ostravě, se nedávno začal stavět. Vypozoroval jste za dobu projektování staveb do ČR a při svých návštěvách nějaká specifika české, nebo alespoň středoevropské architektury?

Ve středoevropské architektuře, podobně jako v textech Franze Kafky, vnímám jakousi hloubku citu. Jak říká jeho slavný citát: „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře ukryté v nás.“

Ve svých projektech často uvažujete o světlu jako o základním prvku architektury. Důkazem může být např. Cranbrookský vědecký institut ve městě Bloomfield Hills se vstupní halou sloužící jako „světelná laboratoř“ nebo kaple sv. Ignáce v Seattlu, jejíž koncept je založen na setkávání různých světel skrze sedm nádob světla v kamenném kvádru. Jak o světle uvažujete při tvorbě architektonického návrhu?

Přítomnost světla je nejzákladnější spojující silou vesmíru. Podle současných vědeckých poznatků se světlo poprvé objevilo asi půl milionu let po velkém třesku. V tomto období oddělení světla od hmoty se vesmír stal světlu prostupným. Do té doby byl vesmír neprůhledný a beze stínu.

Budova promlouvá do ticha vnímání, rozehrána světlem. Světelnost je klíčová pro prostorový zážitek stejně, jako je poréznost zásadní v urbanismu města. Ve vstupní hale Cranbrookského vědeckého institutu je každý den jiný. Mihotání paprsků nízkého zimního slunce projasňuje prostor a bílé světlo se na fazetách rozkládá na duhové spektrum, jež se promítá na prázdnou stěnu. Odkloněné paprsky se náhle spojují s pulzujícími stíny, které se objevují u stropu jako převrácení tanečníci. Rychlost stínu pulzuje. Světelná laboratoř provozně slouží jako vstupní hala rekonstruovaného institutu, je však zároveň experimentální stavbou využívající novou technologii skleněných čoček. Čočky vytvářejí na stěnách laboratoře světelné vzory a vdechují architektuře život.

Co myslíte slovy „budova promlouvá do ticha vnímání, rozehrána světlem“?

Pro návrh Domu Stretto v Dallasu jsem kdysi formuloval rovnici: (materiál × zvuk) / čas = (materiál × světlo) / prostor. V tomto matematickém vztahu jsem zachytil vztah architektury a hudby. Stejně jako procházíme budovou a střídáme různé překrývající se perspektivy vnímání, pohybujeme se i hudební skladbou v čase. Architektura má s hudbou společné to, že obklopuje. Od sochy nebo od obrazu se můžete odvrátit, ale hudba a architektura jsou imerzivní. Vnímám mezi nimi hlubokou analogii. Rád říkám studentům, že hudba nemá fasádu. Není žádné „venku“. Nabádám je, aby přemýšleli o prostoru, materiálech, světle – ne aby kreslili pohledy na fasády.

V knize Paralaxa zmiňujete, že jste v době studií v Římě v roce 1970 téměř každý den chodil do Pantheonu. Byla právě tato zkušenost klíčová pro vaši fascinaci světlem?

Náš studentský byt na Via de’ Nari se nacházel hned za Pantheonem. S hlídačem jsem se tehdy domluvil, že tam budu moct chodit každé ráno, ještě než dorazí turisté, studovat světlo. Každý den to byl úplně jiný zážitek. Obrovská polokoule prostoru, zastřešená 43 metry vysokou betonovou kopulí starou dva tisíce let, působí tajemným a nezměrným dojmem. Sluneční kužel dopadá každý den trochu jinam a propisuje tak do prostoru proměny času. Za deště je třpytivé světlo protkáno stříbřitými kapkami vody, které kanou na těžké mramorové bloky podlahy, do níž dávní římští stavitelé vyryli drobné odvodňovací otvory.

Pro Muzeum města v italském Cassinu jste vytvořil koncept „světelné partitury“. Mohl byste objasnit, o co jde?

Cassino se nachází jižně od Říma, v hornaté části Itálie. Za druhé světové války byly město i přilehlý klášter zničeny spojeneckou armádou. Po válce se začalo s opravami a jedním ze záměrů bylo také vybudovat zde muzeum, kde měly být vystaveny artefakty ze zničeného kláštera a odkud mělo být zároveň vidět na jeho rekonstruovanou budovu na vrcholu hory. Ze začátku jsem nevěděl úplně přesně, jak k projektu přistoupit, protože jsme nedostali přesné zadání. Nevěděli jsme, co se vlastně bude v muzeu vystavovat. Nakonec jsem koncept založil na zmiňované světelné partituře – na projektu jsme pracovali zadarmo s dobrovolníky z řad studentů a celé léto jsme modelovali různé způsoby toho, jak může světlo vstupovat do pravoúhlé místnosti – škvírou, zářezem – a jak by se světlo prostorem posouvalo v závislosti na poloze a ročním období. A když jsme tyto modely vyrovnali vedle sebe, všiml jsem si podobnosti s notovým záznamem. Projekt však zatím zůstal nerealizován – byť ještě není úplně ztracený. Světelnou partituru jsem pak zařadil i do knihy Paralaxa.

Často popisujete architekturu jako hudbu. Vztahu architektury a hudby se také věnujete spolu se studenty na Kolumbijské univerzitě. Využil jste některé tyto zkušenosti pro návrh koncertní haly v Ostravě?

Náš návrh koncertní haly odkazuje k hudebním teoriím Leoše Janáčka – konkrétně ke sčasování a jeho formám (znějící, sčítací, scelovací). Nešlo však o hlavní koncept celé budovy – tam nám šlo především o snahu elegantně překročit západní křídlo stávajícího Domu kultury a dosáhnout toho, aby obě strany fungovaly co nejlépe: hlavní vstup původní budovy směřuje k frekventovanému bulváru 28. října, zatímco na opačnou stranu, do klidného parku, je třeba orientovat samotný koncertní sál. Janáčkovu teorii sčasování jsme potom využili pro návrh interiéru koncertního sálu, pro členění akustických obkladů, které jsou vyrobeny z CLT a kombinovány s osvětlením. Mnohem důležitější bude ale nakonec to, jak bude sál pro 1 300 osob akusticky fungovat.

Vaše projekty vždy doprovázejí akvarelové skici. Jak z akvarelů následně nabírají projekty prostorovost? Máte nějakou metodu, jak skici vytváříte?

Přímá interakce na ose mysl–ruka–oko je klíčovým nástrojem na cestě ke konceptu a může celý návrh výrazně ovlivňovat. V měřítku ruky pro mě formát akvarelového bloku 13 × 18 cm zůstal věrným společníkem po celých třicet let architektonického skicování. Počáteční skica se pak rozpracuje v digitálních výkresech a modelech.

Digitální technologie otevřely architektuře celý nový svět možností. Když se ale vytratí zásadní vztah lidského těla k modelovaným prostorům, vytrácí se i měřítko. A odstranění měřítka je jedním z problematických aspektů nových technologií. Pokud architekt pracuje v digitálním plastickém prostoru, bez vnímání těla, bez vnímání měřítka tvořeného prostoru. Na druhou stranu digitální technologie představují nevídaný nástroj k experimentování a to je rozhodně pozitivní. Objevujeme nové geometrie. Ovšem u postavené konstrukce zůstává hlavním rozměrem zažívání budovy nepopiratelný vztah lidského těla k okolnímu prostoru. Tělo jako zrcadlo prostoru odráží míru jeho měřítka.

MS: Než jsme začali nahrávat rozhovor, zmiňoval jste sedm otázek o životě a jedna z nich zněla: „Co je štěstí?“ Mohla bych na závěr tuto otázku položit vám?

Své nejšťastnější okamžiky zažívám, když tvořím. Láska a rodina jsou důležité. Ale když se na papíře najednou objeví něco, co jste dosud netušili, že by mohlo existovat, to je největší radost.

Rozhovor proběhl 31. ledna online. Vyšel v ERA21 #01/2024.