Architekt Karel Hubáček se narodil 23. února 1924 v Praze. Záhy po dokončení středoškolského studia na gymnáziu byl totálně nasazen v Berlíně. Po druhé světové válce vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze (1945-49). K jeho učitelům patřili Oldřich Starý, Josef Kittrich, Karel Honzík, Antonín Černý či Antonín Ausobský. Architekturu dokončil za pouhých sedm semestrů místo obvyklých pěti let. Po absolutoriu ČVUT ho osud zavál do Liberce, kde zahájil svou práci ve Stavoprojektu. „Prostě v něm bylo zrovna volné místo,“ řekl Karel Hubáček před lety v Reflexu.

Raná tvorba

V Liberci začínal drobnějšími stavbami, zejména školami, kterým ale oproti dobové praxi věnoval velkou pozornost a nespokojil se s pouhými typizovanými budovami. Raná Hubáčkova tvorba vycházela ze situace v poválečném Československu, z jeho možností i omezení, ale také z kolektivního optimismu a idealismu. Architekt nad nimi však tupě nejásal, ale čerpal z nich sílu pro překonání překážek. Souboj s plíživým ustrnutím stavebního průmyslu a byrokratickými úskoky jej spíš motivoval. Za jeho výsledky stály spíše vysoké nároky na práci než osobní ambice.

Praxe Hubáčka zastihla v době vládnoucí doktríny socialistického realismu. U návrhů průmyslových hal pro Mnichovo Hradiště a Rýnovice se jeho zásadám nepodřídil, ale u řešení obytných celků pro Roudnici a Královský Chľmec musel i on sáhnout k historizujícímu tvarosloví. Jak absurdní situace takovou tvorbu provázely, dokládá později Hubáčkovo doznání, že se na roudnických bytových domech objevily lidové motivy z východního Slovenska.

Z řady raných projektů výrobních závodů, atypických škol, obytných souborů a dalších staveb zaujme především budova kina v Doksech (1957-63), kterou navrhl s Vlastislavem Kolářem a Františkem Dvořákem. Nekonvenční tvar zčásti vyplynul ze statického řešení (Štěpán Ješ) stavby, která vyrůstá ze svahu nad zrušeným rybníčkem. Elegantní protipohyb křivky horního podlaží i zalomené průčelí však zároveň prozrazují estetickou motivaci jedním z proudů tehdejšího návratu k moderní architektuře po EXPO 58: proudu spojujícího konstrukční logiku a organické tvarování.

Ostatně tato syntéza se v Hubáčkově díle pak projevila vícekrát. Ve stejné době projektoval i montovaný rodinný dům (1959-60), jenž měl prokázat, že s použitím prefabrikovaných dílů lze postavit individuální obytný dům za stejné prostředky jako byt v paneláku. Dům se nachází téměř na východním konci vilové kolonie, za ním se ještě zvedá slavný bytový dům „Wolkerák“ od Jaromíra Vacka. Pak již následuje Liberecká výšina a dále se táhnoucí Jizerské hory. Stavba patří bezesporu v oblasti individuálního bydlení k nejzajímavějším realizacím přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Tedy v době, která vilovému a vůbec nekolektivnímu způsobu života příliš nepřála. Architekt vyjádřil své krédo jasně: „Jednoduchá řešení jsou ta nejsilnější“ anebo „Kreativita se pozná v omezení“. Objekt byl součástí jedné z expozic Libereckých výstavních trhů, na jejichž architektonické koncepci se Hubáčkův ateliér každoročně podílel (1958-65). Nestal se však prototypem, jak autor zamýšlel, ale později jeho vlastním domovem, a přestože subtilní ocelové sloupy vzbuzovaly zpočátku nedůvěru, slouží jen s malými úpravami pláště dodnes.

Výtvarnou složku návrhu posílil architekt ve studiích hotelu pro Ústí nad Labem (1961) nebo letního kina pro Jablonec nad Nisou (1963). V roce 1963 získal také tým kolem Karla Hubáčka 2. cenu v soutěži na sídliště Severní Terasa v Ústí nad Labem.
Ještěd

Když Hubáček ve svých čtyřiatřiceti letech začínal s kreslením ještědského vysílače, neváhal jít do rizika. Ignoroval zadání soutěže, která počítala s vybudováním dvou nových budov – hotelu a vysílače. Soutěž byla vypsána poté, co v roce 1963 vyhořel starý polodřevěný hotel (stavitel Ernst Schäfer). Nakonec ji vyhrál unikátní projekt, integrující hotel a vysílač do jednoho tělesa. Geniální nápad „prodloužit kopec“ zajistil Karlu Hubáčkovi vítězství, a tak je Liberec od konce šedesátých let chráněn ostnem prodlužujícím siluetu Ještědského hřebene.

„My všichni jsme tehdy vymýšleli stavby dvě,“ vzpomínal před lety další architekt ateliéru Sial a dlouholetý Hubáčkův spolupracovník Otakar Binar. „Jeho napadlo spojit ji v jeden celek ve tvaru rotačního hyperboloidu, vlastně tím dokončit tvar hory. To bylo unikátní.“ Sám Hubáček přitom o svém nejslavnějším díle mluvil na veřejnosti spíše výjimečně. „Raději se dívám, než mluvím,“ říkal pražský rodák skromně.

„Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry,“ popsal nicméně svou inspiraci. Jak při opožděné habilitaci Karla Hubáčka v roce 1995 konstatoval oponent a jeho dávný žák a spolupracovník Mirko Baum: „Nádherná symbióza architektonické formy s konstruktivní logikou rotačního hyperboloidu je jednou z oněch jednoduchých a nádherných samozřejmostí, u nichž nás ani nenapadne, že by mohly být jinak.“

Sázka na invenční a technologicky nesmírně náročný projekt se architektovi vyplatila. Ještěd byl vystaven v letech 1966–73, během nichž si stačil získat pozornost na mezinárodním poli. Na realizaci dohlížel tým ve složení K. Hubáček (architektura), Z. Patrman a Z. Zachař (statika), O. Binar (interiér). V roce 1969 získal Karel Hubáček prestižní Cenu Augusta Perreta od Mezinárodní unie architektů. Porota tehdy ocenila nejen střízlivou a nadčasovou eleganci, ale právě také praktické využití moderních technologií. Stavba úspěšně odolává náročným klimatickým podmínkám a díky speciálnímu kyvadlu i poryvům větru. Konstrukce pláště je sestavena z materiálu rybářských prutů, protože umístění radiologických zařízení a antén neumožnilo užití jakýchkoliv kovových prvků. V anketě, uspořádané v roce 2000 mezi tuzemskými odborníky, byl Ještěd vyhlášen nejvýznamnější českou stavbou 20. století. V roce 2005 byl vysílač vyhlášen národní kulturní památkou a město Liberec i Liberecký kraj usilují o její zařazení na seznam UNESCO. Přesto ale Hubáčkovo dílo stále marně čeká na potřebnou rekonstrukci.

O významu horského hotelu na Ještědu není pochyb. Jeho ambivalence je založena nejen na spojení dvou typologických účelů do jednoho celku, nýbrž i na propojení symbolizace s vizualizací (podle Norberga-Schulze). Ještěd se jednak uplatňuje jako jednoznačný fenomén Liberecka, symbol své doby. Jeho silueta se tradičně objevuje jako logo mnoha libereckých firem, občanských sdružení, univerzity či správních orgánů. Zároveň je citlivou odpovědí na charakter krajiny, kterou v sobě vizualizuje.
SIAL

Hubáčkova úzká spolupráce s vynikajícími konstruktéry byla určující pro práci celého ateliéru Sial (Sdružení inženýrů a architektů Liberecka), který v r. 1969 spolu s dalšími architekty založil a sám vedl.
Práce Sialu postupně nabývala na významu, a to nejen v rámci Československa. Jedinečné prostředí ateliéru, sdružující odborníky různých profesí, působilo v tehdejší kultuře jako zjevení. Sial se snažil reagovat na aktuální tendence v architektuře, sledoval tvorbu v zahraničí a čerpal z ní inspiraci. Vznikl v rámci reorganizace Stavoprojektu, z něhož se v roce 1968 na čas vyčlenil jako samostatný ateliér pod správou Městského národního výboru. Malá architektonická komunita se díky velkému zájmu mladých architektů transformovala do podoby dvacetičlenného týmu. Hubáčkův spolupracovník Miroslav Masák inicioval vznik paralelní laboratoře pro mladé architekty a studenty, tzv. Školky SIAL. Pro fungování Školky byla adaptována opuštěná hospoda Na Jedlové v Radčicích na úpatí Jizerských hor. Jednalo se o jakýsi inkubátor pro začínající architekty, který jim měl poskytnout čas zorientovat se v reálném kariérním životě. Školka umožňovala v tehdejší společnosti tolik potřebnou otevřenou diskuzi, poháněnou pluralitou názorů jednotlivých členů. Na konci roku 1971 byl Sial po politických prověrkách přinucen začlenit se zpět do Stavoprojektu a na název „Sial“ bylo uvaleno informační embargo. Karel Hubáček se stal pro normalizační režim personou non grata. Od září 1971 sváděl úspěšný boj o to, aby si jeho „Ateliér 7“ – později „Ateliér 2“ zachoval v rámci Stavoprojektu organizační a finanční autonomii. Zachránil tak i Školku a její útočiště Na Jedlové. Dosáhl toho tak, že pro své kolegy vydobyl zvláštní statut experimentálního pracoviště, v němž se vyvíjejí nové materiály a stavební technologie a testují se možnosti jejich zavedení do sériové výroby. Hubáčkovi se díky všeobecnému respektu a autoritě posílené ziskem Perretovy ceny podařilo vytvořit jakýsi ostrůvek svobody uprostřed totalitního režimu. Slavný architekt držel ochrannou ruku nad svými studenty a stážisty, kteří tak neztratili možnost nasát něco málo z demokratických principů života i tvorby. Za svůj boj však zaplatil nemalou daň, když mu komunistický režim znemožnil osobně převzít Perretovu cenu v Buenos Aires. V roce 1973 byla slavnostně otevřena televizní věž na Ještědu za účasti předních politických funkcionářů, ale bez přítomnosti jejího autora.

Obchodní dům Ještěd a další projekty

V roce 1965 pracoval Hubáček na studii dvou deskových domů, z nichž jeden se později dočkal realizace v rozpracování Jaroslavem Vackem (tzv. Wolkerák). Pro liberecké divadelníky – budoucí slavnou Ypsilonku – zase architekt projektujoval rekonstrukci Naivního divadla (1967- 68).

Ještě během výstavby ještědského vysílače začal podle návrhu Karla Hubáčka a Miroslava Masáka vznikat další pozoruhodný objekt, stejnojmenné nákupní středisko na dnešním Soukenném náměstí. Obchodní dům Ještěd se stal do jisté míry také symbolem, přinejmenším synonymem pro pokrok v uvolněné atmosféře konce šedesátých let. Většina Liberečanů se zde poprvé v životě svezla na eskalátorech. Dům byl chápán jako integrální součást zamýšlené přestavby dolního centra a byl koncipován jako otevřený systém s možností modifikace či dostavby, k níž však nikdy nedošlo. Strukturalistická stavba byla plánována jako labyrintický soubor menších prodejních ploch pro více subjektů. Velkokapacitní charakter prodeje pozdějších majitelů (K-Markt a Tesco Stores) však nedokázal tuto koncepci plně využít, a proto se od počátku devadesátých let začaly objevovat snahy o jeho demolici. Dům byl navzdory názoru odborné komise památkářů a za absence veřejné diskuze v roce 2009 zbourán a následně nahrazen obchodním centrem Forum, jehož jediným cílem je podstatné zvýšení nájemní plochy za účelem ekonomického výnosu. Dům socialistické minulosti byl nahrazen domem konfekční přítomnosti s trvanlivostí pohybující se v řádu pouhých desítek let.

V 60. a 70. letech Hubáček projektoval další konstrukčně vynalézavé vysílače, které byly postaveny v Súdánu a v jemenském Adenu, dále vysílač na Bukové hoře (1966 – 69), vyrovnávací vodárenskou věž v Praze na Dívčích hradech (1972-77), meteorologickou věž v Praze-Libuši (1973-79, obojí se Zdeňkem Patrmanem) či vysílač v Praze na Pankráci (1974). Završením této řady radikálních technicistních projektů měla být Česká bouda na Sněžce (1975).

Přes toto soustředění na užitkové technické stavby není Hubáčkova tvorba technokraticky orientována. V době výstavby Ještědu navrhl ještě dvě nerealizované stavby: administrativní budovu Strojintexu (1967, s Václavem Vodou) a restauraci Orchidea (1966, s Josefem Patrmanem a Václavem Bůžkem), které symbolizují různorodost poloh jeho architektury. Zatímco u Strojintexu je opět základní konstrukční myšlenka – umístění nosných podpor do os průčelí – využita jako zároveň formotvorný prvek, restaurace Orchidea, zamýšlena jako součást rozšíření botanické zahrady, byla až romantickým splynutím s přírodními prvky: součástí interiéru restaurace měl být skleník orchidejí s dominantou prosklené věže, zdivo zapojovalo přírodní kámen.

Vrcholy Hubáčkovy činnosti

Za druhý vrchol vlastní Hubáčkovy tvorby je třeba považovat dům kultury s koncertní síní v Teplicích (1977-86, kolonáda podle návrhu O. Binara, M. Brixe a M. Rajniše). Karel Hubáček se oficiálně nesměl na projekci podílet, a tak se výstavby účastnil jen jako autorský dozor. Teplický kulturní dům představoval po letech nešťastných demolic návrat k promyšlenému plánování města. Tvar domu je dán především funkcí – hmoty sálů předurčují vnější tvar. Jádrem objektu je koncertní sál, pečlivě navržen na přesně stanovenou dobu dozvuku a další akustické vlastnosti. Doplněn je víceúčelovým společenským sálem. Podobně architekt uvažoval nad projektem divadla pro DAMU z let 1980 – 82, když ven z objemu stavby vytáhl její nosnou konstrukci a zároveň do ní vložil takřka ornamentální kód.
Kulturnímu poslání slouží i jeho další realizace – rekonstrukce a dostavba Malé scény divadla F.X. Šaldy v Liberci (1986 – 89, resp. 1990 – 93) i podíl na dokončení divadla Husa na provázku v Brně (1985 – 93), které v roce 1989 převzal po Václavu Králíčkovi. Hubáček se též podílel na rekonstrukci Veletržního paláce v Praze. Jeho poslední realizací byla dostavba a rekonstrukce divadla DISK (1996-99, s Jiřím Hakulínem). Realizovaná vestavba divadelní scény do dvora starší budovy v Karlově ulici je opět ukázkou mistrného zvládnutí funkčních požadavků korunovaného originálním tvarem zastřešení, které zároveň může sloužit jako venkovní scéna.

V roce 1995 získal Karel Hubáček docenturu na VŠUP a podílel se na vzniku Fakulty architektury při Technické univerzitě v Liberci. Studenti na něj vzpomínají jako na charismatického, laskavého, energického a naslouchajícího pedagoga, který uměl odhadnout silné stránky mladého člověka a nenásilně ho nasměrovat na správnou, vyhovující cestu. Po roce 2000 se docent Hubáček kvůli vleklé nemoci stáhnul do ústraní. Zemřel 23. listopadu 2011. Muž jiskřivého ducha a širokého kulturního rozhledu vynikal vždy invenčností svých návrhů a neústupností při prosazování skutečné architektury navzdory dobovému marasmu politickému, společenskému i hospodářskému. Za svou tvorbu obdržel – vedle již zmíněných cen – i cenu Obce architektů za celoživotní dílo, Herderovu cenu, čestný doktorát ČVUT a Poctu České komory architektů. Ikonou české architektury se však stal především pro svůj vysoký morální kredit, oddanost svému řemeslu, pokoru a skromnost, skrze něž chápal architekturu jako službu a poslání. Zároveň si silně uvědomoval významnou úlohu architektů, zejména v nepříznivé době devastující skutečné hodnoty. Užijeme-li biblického příměru – Karel Hubáček byl „hlasem na poušti“ volajícím po společenské zodpovědnosti architektů.

Článek byl publikován 29. 11. 2011 na Liberec:Reichenberg.net
Byly pro něj použity texty Petra Kratochvíla, Martiny Mertové a dřívejší texty Filipa Landy.