Ideje, které určují podstatu a život člověka, jsou v něm tajemným způsobem dány. Když odroste dětství, počnou v něm klíčit. Zmocní-li se ho mladistvé nadšení pro vše pravdivé a dobré, rozkvetou a nasadí plody. Ve vývinu, který pak prožíváme, jedná se vlastně jen o to, kolik z toho, co náš životní strom zjara na plodech nasadil, na něm zůstane.

Jako věrný rádce provázelo mne na mé pouti přesvědčení, že máme v životě bojovat, abychom zůstali tak smýšlejícími a cítícími, jako jsme byli v mládí. Bránil jsem se instinktivně, abych se nestal tím, co se obvykle nazývá “zralým člověkem”. Výraz “zralý”, použit o člověku, byl mi a je mi dosud čímsi nevlídným, pochmurným. Slyším při něm spoluznít jako disonance slova zchudnutí, zakrnění, otupění. Co se nám obyčejně jeví jako zralost, je rezignovaná rozumnost. Dospíváme k ní po příkladu jiných tím, že obětujeme myšlenky a přesvědčení za mlada nám drahá, jedno po druhém. Byl přesvědčen, že pravda zvítězí – nyní už přesvědčen není. Důvěřoval lidem – již nedůvěřuje. Věřil v dobro – již nevěří. Horlil pro spravedlnost – již nehorlí. Spoléhal v moc dobrotivosti a mírumilovnosti – již nespoléhá. Dovedl se nadchnout – již nedovede. Aby snáze proplul úskalími a bouřemi života, ulehčil své loďce. Vyházel přes palubu hodnoty, které  pokládal za postradatelné. Ale byla to nezbytná potrava, nezbytná vláha, jichž se zbavil. Pluje teď sice snáze, ale jako skomírající člověk. Poznání života, které máme my, dorostlí, sdělovat mladistvým, nezní tedy: “Skutečnost již s vašimi ideály zatočí!” nýbrž: “Zapusťte kořeny ve svých ideálech, aby vám je žití nemohlo vzít!” Kdyby lidé zůstávali tím, čím jsou ve čtrnácti letech, jak zcela jiný by byl svět!

(Albert Schweitzer)