Svévolně šířit a kopírovat text bez souhlasu autora je zakázáno.

Louis Kahn se ve svém textu pokouší nalézt odpověď na otázky, jakými prostředky lze v architektonickém návrhu co nejlépe vyjádřit lidskou touhu po bytí, jak se přiblížit duši, jak zformovat lidské myšlenky, jak zachytit neměřitelné – pocit a sen. Zkoumá vztah mezi formou a návrhem, jejichž soulad by měl vést k duši věci, měl by ukázat její podstatu vůle k bytí – to, čím chce daná věc být.

Základní Kahnova teze je, že člověk je vždy větší než jeho díla, protože své touhy nikdy nedokáže vyjádřit. „První čára na papíře už je hranicí toho, co nelze plně vyjádřit. První čára na papíře je vždy už méně.“

Autor rozlišuje pojmy Pocit, Myšlenka, Duše, Řád, Vůle k bytí. Vůle k bytí je v duši. Duše je v Pocitu. Pocit obohacený přítomností Řádu je Myšlenka. Vše, co chceme vytvořit, má počátek v Pocitu, ale zůstat u Pocitu bez Myšlenky znamená neudělat nic. (Z USA jsem si přivezl tričko s citací Franka L. Wrighta, vyjadřující něco obdobného; netroufám si ji doslovně přeložit: „An idea is salvation by imagination“.)

Splynutí Myšlenky a Pocitu v nejužším vztahu mysli a duše je chápání – dospíváme tak k tomu, „čím chce věc být“ a to je počátek formy. Jinými slovy lze snad říci, že pocit skrze myšlenku vede k pochopení a ke konkrétnímu řešení. Myšlenka dokáže zformovat pocit. Mysl dává formu duchu bytí.

Louis Kahn dále rozlišuje formu a návrh. Forma je „co“, návrh je „jak“. Forma je neosobní, zatímco návrh přísluší návrháři. Pojmy jsou zde demonstrovány na slovním vyjádření několika různých věcí: Dům, Určitý dům a Domov. Dům je forma, Určitý dům je návrh, neboli určité vyjádření formy. Dům a jeho obyvatelé pak vytváří domov.

Stejné principy myšlení pak architekt ukazuje ještě obsáhleji na příkladu instituce – školy. Nejdříve se musí ptát po smyslu školy, neboť vychází z toho, že neexistuje její žádná direktivní předem daná podoba. Musí definovat její podstatu – to, čím chce škola být neboli jaká má být její forma. A pak musí přijít na otázku, jaký prostorový řád tomuto poznání přiřadit neboli jak bude vypadat návrh.

Autor se dále zmiňuje o měřitelných a neměřitelných aspektech architektury i o jejích omezeních. Malíř nebo sochař má výsadní právo nerespektovat zákonitosti, modifikuje prostor prostřednictvím objektů, které vyjadřují jeho reakce na lidskou přirozenost. „Malíř může klidně dělu namalovat hranatá kola, aby vyjádřil jalovost války. I sochař může vytesat hranatá kola. Ale architekt musí použít kola kulatá.“ Architektura má tedy hranice a při návrhu musí respektovat zákonitosti fyzické přírody.

Jediný způsob, jak dát věci (skrze vztah mysli a duše) vzniknout, je nechat ji projít měřitelným. Výstižné je Kahnovo přirovnání architektury k hudbě – pro hudebníka je notový záznam obrazem toho, co slyší. Notový záznam, intervaly, akordy apod. je měřitelný prostředek k zachycení hudby, která sama o sobě má neměřitelnou hodnotu.

Stejně tak každá budova musí vycházet z neměřitelného, při návrhu pak projít měřitelným procesem, ale výsledek musí být neměřitelný. Budova musí během procesu navrhování respektovat zákonitosti, ale nakonec přinést neměřitelné hodnoty.

Měřitelná je fyzická příroda, ale neměřitelná je lidská duše. Duše nalézá vyjádření v pocitu a v myšlence, zůstává neměřitelná. Duševní vůle k bytí vyzývá přírodu, aby umožnila vytvořit to, čím chce být – Růže chce být růží. Stejně jako škola chce být školou, dům chce být domem. Nejprve je třeba ptát se po smyslu bytí a pak tento smysl skrze měřitelný proces naplnit.

V závěru textu architekt dodává, že nechce předjímat nějaký systém uvažování a práce, jež by vedly od ideje Formy k Návrhu. Stejně tak totiž Návrhy mohou vést k pochopení formy.

Použitá literatura:

Kahn, Louis: Forma a návrh, in: Ticho a světlo, str. 31 – 49, Arbor vitae, Praha 1999

FL 5/2010