Recenze výstavy Pezo von Ellrichshausen – Finite Format / Konečný formát v českobudějovickém Domě umění

Přednáška Mauricia Peza (1973, Chile) a Sofie von Ellrichshausen (1976, Argentina), zakladatelů chilského architektonického studia Pezo von Ellrichshausen (PvE), a na ni navazující výstava v českobudějovickém domě umění patřily k nejvýznamnějším architektonickým událostem roku.

Výstava přinesla v souladu s koncepcí domu umění výtvarnou instalaci, z níž neinformovaný divák, který nenavštívil přednášku, mohl odcházet poněkud zaskočen. Promyšlená symbióza umění a architektury však dokonale koresponduje s metodou tvorby chilského studia, které se prezentuje především jako „umělecké a architektonické“. Jeho způsob práce vede nejen k pochopení uměleckých kvalit architektonického díla, ale rovněž k rozpoznání architektonických atributů v díle uměleckém. Samotná výstava sestávala ze dvou částí: Konečný formát a Nekonečný motiv. Slovo „formát“ není nic jiného než forma a důvod k jeho použití je prostý: „forma“ či „formalismus“ jsou dnes nadužívané pojmy a jihoamerickým specifikem je snaha definovat věci znovu. Takto zdůvodnili název výstavy sami autoři.

Konečný formát představují dva soubory, z nichž každý je tvořen sekvencí 243 maleb zobrazujících jednu hmotovou studii v různých proporčních obměnách. Obě sekvence narušují a současně posilují individualitu každé z 243 figur. Tento formální oxymóron je základním východiskem architektonické tvorby PvE. V ní se potkává krása lidové architektury spočívající v ryzí intuici s architekturou, která je produktem rozumu, artefaktem záměrnosti. V prvním případě architektura sleduje přírodní danosti, v druhém je konstruována umělými motivy a cíli. Mezi citovou pohnutkou a cíleně motivovaným záměrem je jen tenká hranice, takže na ně může být pohlíženo stejně.

Nekonečný motiv je tvořen sérií kreseb vzájemně se překrývajících kruhů a modelem sestaveným ve spolupráci se studenty FUA TU Liberec během workshopu, který probíhal pár dní před vernisáží. Cílem je otevřený výzkum kapacity architektonických záměrů, které jsou rozmělněny skrze repetici jedné figury v širokém spektru měřítek. Jak sami autoři říkají, jde o neustálé opakování téhož, ale nikoli stejným způsobem. Obě instalace lze přirovnat k hudební etudě, která se v rámci procvičování stále opakuje, přičemž nabízí nespočet variací jednoho základního motivu.

Shodou okolností tento princip dobře korespondoval s geometrickým rastrem zlatých destiček v interiéru nově zrekonstruovaného kostela Sv. Rodiny, kde architekti za velkého zájmu veřejnosti představili nejen nejznámější stavby, z nichž některé jsou uváděny jako příklady rozvinutí Loosova raumplanu, ale i své prostorové instalace. To vše skrze graficky precizní prezentaci. Za zmínku též stojí svébytný způsob zobrazování domů pomocí čárových axonometrických řezů. Sympaticky vyzněl i přístup architektů k užitnosti. Na otázku po technologickém řešení staveb zazněla jednoznačná odpověď: nepotřebujeme inteligentní budovy, potřebujeme inteligentní obyvatele. Pokud je někomu v našem domě zima, může si vzít svetr. PvE ví, co dělají, a dělají to dobře.

Psáno pro časopis ERA21 06/2015.