Rozhovor Filipa Landy s Arminem a Alexanderem Pedevillovými

Studio Pedevilla Architects, založené v roce 2005 sourozenci Arminem a Alexanderem Pedevillovými v Brunecku, se postupně úspěšně etablovalo v mezinárodním měřítku a získalo řadu významných architektonických cen. V rozhovoru s oběma bratry jsme se pokusili proniknout do způsobu jejich tvorby a také do kulturního a historického kontextu Jižního Tyrolska, díky němuž se kvalita tamní architektury i řemeslného zpracování staveb drží na velmi vysoké úrovni.

Jaká byla cesta dvou bratrů ke stejnému oboru – k architektuře?

Oba jsme byli odjakživa fascinováni stavěním v horách. Vyrůstali jsme uprostřed působivé scenerie hřebene Alp a náš otec byl řemeslně velmi zručný. Řemeslo bylo všudypřítomné. Taková zkušenost měla do jisté míry vliv na náš vlastní vývoj i způsob myšlení. Počáteční touha spoluutvářet krajinu pod alpskými panoramaty se postupně přetavila v povolání a nakonec v samotnou profesi. Univerzita, kterou jsme oba absolvovali v rakouském Štýrském Hradci, nám dala potřebné nástroje k tomu, abychom abstraktní myšlenky dokázali proměnit ve skutečné objekty, u nichž lze rozpoznat řemeslnou dovednost.

Jak probíhá konkrétní bratrská spolupráce? Diskutujete vzájemně nad základní myšlenkou každého projektu? A dokážete se v případě rozdílných názorů třeba i pohádat? 

Především jsme tým. Kdybychom neřídili kancelář společně, nebyli bychom tam, kde jsme dnes. Jsme každý jiný, a proto se docela dobře doplňujeme. Našim projektům prospívá, když je společně vyvíjíme a diskutujeme o nich. A zdaleka ne vždy se shodneme. U každého návrhu nás doprovází jeden nebo dva další spolupracovníci, takže máme možnost nechat některé myšlenky dozrát s jistým odstupem. Důležité pro nás je, abychom každé zásadní rozhodnutí dělali společně. V průběhu let jsme se však také naučili podporovat individuální potenciály v širším týmu. Studio Pedevilla Architects nyní tvoří deset architektů různých národností. Většina s námi profesně vyrostla, což z nás činí dobře sehraný a silný tým. Různorodý původ, zázemí i dovednosti všech zaměstnanců umožňují široké spektrum přístupů a pracovních metod. V tom vidíme velký význam pro vývoj našich projektů, které navíc často vycházejí z dosti odlišných zadání.

Můžete podrobněji popsat proces, jak ve vašem ateliéru vzniká architektonický návrh?

Hodně času věnujeme čtení a interpretaci místa, jeho kulturně-historickému pozadí. Naše projekty se pak často odvíjejí od konkrétní kvality, kterou chceme do stavby vnést. Například při navrhování přístavby hotelu Bühelwirt jsme se pod dojmem krásy okolního panoramatu rozhodli maximálně využít výhledy do krajiny. S tímto cílem jsme vyvinuli specifická okna, která ve výsledku celý projekt výrazně charakterizují. Abychom dosáhli uspokojivého výsledku, pracujeme obvykle s mnoha variantami a modely. Nehrajeme si však s kompozicemi objemů, ale vycházíme z jednoho objemu a přidáváme nebo ubíráme jeho části. Hledáme to, co je elementární – někdy až archaické – v materialitě, formě a funkci. Proto si v procesu navrhování vždy klademe otázku, zda je předmětný prvek skutečně nutný, anebo ne. Na základě těchto poznatků se nám daří potlačit, co je nadbytečné, a posílit, co je podstatné. Šijeme projekty na míru konkrétnímu místu a funkci. Tento přístup nás vede k současnému architektonickému jazyku, který je výrazem dnešní doby, ale zároveň kontinuálně navazuje na tradici.

Jaké to je, stavět v úchvatné alpské krajině Jižního Tyrolska?

Narodili jsme se a vyrostli v horách. Naši rodiče i prarodiče byli horští farmáři, takže máme o mnoha věcech jiné povědomí než lidé žijící v nížinách. Vysokohorské prostředí formuje naše myšlení. Rozvoj vycházející z alpského tématu, které je v současné době velmi populární, nabral pozitivní směr. Když porovnáme jihotyrolskou architekturu nyní a před deseti lety, můžeme si povšimnout velkých rozdílů. Architekti se částečně vrátili k regionalismu s mnoha různými přístupy. V posledních letech se v regionu také rozšířila přidaná hodnota v podobě důrazu na řemeslné zpracování a volbu stavebních materiálů. V tom se samozřejmě odráží historický vývoj, kdy se v průběhu uplynulých sta let musely tyto postupy neustále znovu definovat a osvědčovat. Generace před námi se opakovaně střetávaly se zcela odlišnou kulturou. Sebepoznání Jižního Tyrolska jakožto autonomní oblasti v Itálii trvalo dlouho. Museli jsme si v nové vlasti najít svou cestu a bojovat za to, aby se Jižní Tyrolsko dostalo tam, kde je nyní. Jako marginální provincie uprostřed Evropy jsme museli sami sebe nejprve identifikovat. Dnes lidé vidí v architektuře vyšší hodnotu, což je velmi pozitivní vývoj. Je potřeba tohoto pozitivního ducha v regionu skrze architekturu kultivovat a udržovat. 

Jak konkrétně ovlivňuje horské prostředí vaši práci? 

Ovlivňuje ji hodně. Prvotní zdroje inspirace, které nám obvykle v procesu architektonického návrhu vytanou na mysli, jsou strmé svahy a silná vizuální spojení. Samozřejmě že navrhování je do značné míry o vytváření vazeb s tím, co nás obklopuje – ale především také o odpovědnosti za správné čtení a interpretaci místa. Stavíme z lokálních materiálů, s využitím místních řemeslníků a osobností Jižního Tyrolska. Nejde ani tak o intelektuální, jako spíše emocionální záležitost: chceme dát svým stavbám příležitost důstojně stárnout. Klademe důraz na životní cykly použitých materiálů, jejich odolnost a dlouhověkost, ale také na tradiční řemeslné postupy, které se předávaly z generace na generaci, na znalosti, které už mohly být považovány za dávno ztracené. Chceme probudit materiály k životu. Začlenění stavby do stávající krajinné či urbánní struktury místa je pro nás stejně klíčové jako reakce na konkrétní teplotní a klimatické vlivy nebo výběr přírodních materiálů. Setkáváme se například s klimatickými extrémy, které musíme pochopit a vzít v úvahu: Jižní Tyrolsko se pohybuje v nadmořské výšce od 200 do téměř 4 000 m n. m. Žádný z našich projektů se nepodobá jinému, každý z nich je pro dané místo a zadání výjimečný a jedinečný.
Jsme také známí tím, že naše stavby jsou jednoduché, často monochromatické. Materiálovým či barevným řešením se zabýváme velmi podrobně. Díky tomu působí naše stavby ukotveně v místě. Tvarujeme je až se sochařskou precizností, která je vždy latentně přítomná, smysly rozpoznatelná.

Co je pro vás osobně esencí architektury?

Zbavit se přebytečností, vytěžit jednoduchost a prezentovat to, co je cenné. Je to hledání jakéhosi druhu čistoty. Dobrou architekturu pro nás představují stavby, které jsou založeny na materialitě, formě a funkčnosti.

Už podruhé jste zdůraznili materialitu. Mátě nějaký oblíbený materiál? 

Pro náš způsob tvorby architektury jsou materiál a jeho podoba velmi důležité. Nemáme žádný oblíbený – u každého projektu se nejprve snažíme pochopit, jaké materiálové řešení je pro něj ideální, jaké se hodí k místu, zadání nebo k povaze klientů. Snažíme se pracovat s danými konstrukčními vlastnostmi zvoleného materiálu, abychom co nejlépe využili jeho potenciál, přičemž vždy věnujeme velkou pozornost jeho vývoji v čase. Když například pracujeme se dřevem, snažíme se co nejvíce vytěžit z jeho velké poddajnosti. Lze jej použít nejen jako stavební materiál, ale také jako dekorativní prvek. Zvláštností dřeva je, že se dá detailně opracovávat; můžeme ho rozřezat na malé kousky a z nich vytvořit třeba nádherný strop, jako je ten v Kuchařské akademii v Bad Schörgau. Nebo postavit celodřevěný dům jako ciAsa Aqua Bad Cortina bez nutnosti izolace, lepidel, pryskyřic či kovových spojů. Pokud se rozhodneme pracovat s betonem, můžeme posílit jeho monolitické vlastnosti a obohatit ho kombinací cementu se speciálním kamenivem, například úlomky z lokálních hornin. Na fasádě se tak může objevit kámen z našich hor.

V jedné Arminově přednášce jsem zaznamenal pojem „materiálově oprávněné stavění“ (Materialgerechtes Bauen). Co si pod tím můžeme představit?

„Materialgerechtes Bauen“ znamená stavět přiměřeně k vlastnostem, které materiál nabízí, ale také tento pojem spojuje tradici, kulturu a řemeslo. Tradici v tomto případě definují lidé, kteří žijí na určitém místě, a okolnosti, které zde zakoušejí. Kultura se týká konstrukčních aspektů, které byly vkládány do tradičních, lidových staveb. A pak – to nejdůležitější – v mnoha lokalitách našeho regionu se vyvinulo zcela unikátní řemeslo, vlastní způsob tvoření a stavění. Abychom dosáhli materiálově opodstatněného stavění, musíme používat lokální materiály – například dřevo a přírodní kámen. Existuje mnoho regionálně dostupných materiálů, které se ve stavebnictví používají odedávna – materiálů, s nimiž se lidé mohou ztotožnit. Spousta z nich, stejně jako technika jejich zpracování, jsou už dlouho zavedené, jejich možnosti i limity jsou dobře známé. Používání lokálních materiálů je nejen udržitelné, ale vytváří také onu vnitřní emoci, o které jsme už hovořili.

Jižní Tyrolsko na mě působí jako ráj dobré architektury a kvalitního řemesla. Co podle vás vedlo k tak vysoké úrovni stavební kultury? 

Působíme přímo v místě, kde se setkávají a prolínají německá a italská kulturní sféra. Pedevilla je rétorománské jméno, naším mateřským jazykem je němčina. Naše smýšlení v sobě spojuje tyrolské a italské. A to se zřejmě projevuje v celé jihotyrolské architektonické scéně, která v sobě obsahuje nezlomnou a nezávislou složku. Ačkoli se to nedá srovnat například se sebepojetím Švýcarů. 

Z hospodářského hlediska zažívá alpský region rozmach horské turistiky a potravinářské a vinařské produkce, což v kombinaci s velkým podnikatelským duchem obyvatelstva způsobilo značný rozvoj celé oblasti. Z regionu, který byl ještě před padesáti lety velmi chudý, se stal region bohatý na příležitosti. Staví se tu mnohem více než v jiných částech Itálie.

Z kulturního hlediska hrála v Alpách vždy velmi důležitou roli ochrana krajiny. Naše území netvoří velká města, ale malé obce obklopené přírodou. Díky tomu obyvatelé cítí velkou sounáležitost a odpovědnost za své teritorium, což má jistě pozitivní vliv na kvalitu zdejší stavební produkce. 

Přestože se v Jižním Tyrolsku nacházejí krásné vesnice nebo hrady, architektonická tradice zde není tak bohatá jako v ostatních částech Itálie. Navazovat ale můžeme na úžasnou tradici řemesel. V mnoha údolích najdeme specializované druhy řemeslné výroby, kde se znalosti předávají a rozvíjejí z generace na generaci po celá staletí. Proto je zde řada skvělých odborníků na stavební činnost. To nám dává pocit svobody a díky ní se nebojíme experimentovat a nacházet motivaci k vytváření nové architektury. Máme jistotu, že v našem regionu existují zkušené a odhodlané týmy lidí, které dokážou realizovat průkopnické návrhy. Jižní Tyrolsko má zkrátka svébytnou, s ničím nesrovnatelnou historii. Touha vtělit tuto historii do našich staveb, stejně jako touha prosadit se v ohromující alpské krajině vede k výjimečné architektuře.

V minulém čísle časopisu ERA21 jsme se zamýšleli nad volnočasovým využitím krajiny. Narazili jsme na problém masového turismu, který mívá negativní dopady na přírodní prostředí. I v češtině se dnes začalo používat slovo overturismus. Předpokládám, že v Alpách se s ním také často setkáváte. Jak na tento fenomén může reagovat architektura? Jak a zda vůbec stavět v hodnotné krajině, uprostřed přírody?

V první řadě je třeba vytvořit prostory s emocionálním nábojem vycházejícím z daného místa. Prostory, které jsou soběstačné. Nemáme zájem zaplnit region efektní a předimenzovanou architekturou, která by konkurovala okolní krajině – a která by vlastně mohla být umístěna kdekoli jinde. Máme přece určitou zodpovědnost. Stále více podnikatelů v cestovním ruchu to vnímá stejně a upouští od soutěžení o „větší, luxusnější, honosnější“ turistické lákadlo. Volí jiný druh luxusu – osobní pohostinnost a jistou přízemnost, ve smyslu „méně je více“ – což jsou právě regionální přednosti. Rozhodujícím faktorem je kvalita odrážející lokální hodnoty. Hosté stále častěji vyhledávají taková místa, která oslavují svou polohu, a ne sebe sama. To je i naše definice luxusu. Zasahovat do krajiny co nejméně a přitom co nejlépe, jak dokážeme.

Jak vidíte roli architektury v době postcovidové? Změní globální pandemie architekturu?

Věříme, že covid-19 změnil náš pohled na mnoho věcí. Například si lidé více uvědomují smysl a design obytných prostor. Pak je tu princip odříkání – člověk je nyní vycvičen lockdowny, což může přispět ke změně smýšlení a přehodnocení lidských potřeb.

Rozhovor proběhl v listopadu 2021. Psáno pro časopis ERA21 #06/2021 Alpská architektura: Tyrolsko

Armin Pedevilla (*1973, Sterzing, IT) a Alexander Pedevilla (*1971, Sterzing, IT) vystudovali architekturu na Technické univerzitě ve Štýrském Hradci. Po ukončení studií si oba bratři nezávisle na sobě založili vlastní kanceláře v Rakousku. V roce 2005, hnáni touhou po stavění v Alpách, se vrátili do Jižního Tyrolska a společně založili kancelář Pedevilla Architects, která dnes patří k nejrenomovanějším ateliérům v Itálii i v celém německy mluvícím regionu. Ve svých projektech pro soukromé i veřejné klienty se řídí zejména principy zjednodušení a snahou o přesvědčivý a jasný architektonický koncept, čitelný i v realizovaném díle. Práce studia získaly řadu ocenění, byly publikovány a vystaveny na mnoha architektonických výstavách. Mezi nejznámější realizace patří vzdělávací centrum ve Frastanzu (2020), servisní budova horského průsmyku Kreuzbergpass (2020), dostavba lázní Bad Schörgau v Sarntalu (2017), hotel Bühelwirt v obci St. Jakob im Ahrntal (2017), hasičské zbrojnice ve Vierschachu a v Sand in Taufers (2016, viz ERA21 #05/2017) nebo základní škola v Rodenecku (2012). Bratři Pedevillovi přednášeli na univerzitách a institucích v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Slovinsku a Chorvatsku a často také působí jako porotci architektonických soutěží. www.pedevilla.info