reportáž: vila Hermína po čtrnácti letech

Koncept založený na překopírování úhlu okolního terénu do stejně zešikmených ploch interiéru stavby je dodnes jedinečným experimentem. Automaticky se vkrádá otázka, jak se žije v domě, kde šikminy zaujímají téměř dvě třetiny veškeré podlahové plochy.

Trnité cesty k přijetí
Blížíme se k Černínu a už zdálky náš pohled upoutává růžový bonbon Vexta ve svahu na východním okraji vesnice. Ochranný nátěr, který chránil polyuretanovou fasádu před UV zářením i vodou, postupem času zešedl. Před dvěma lety navíc začali plášť poškozovat strakapoudi, kteří si měkký materiál oblíbili jako cíl pro svoje klování. Architekt Jan Šépka proto navrhl opatřit polyuretan laminátovým nátěrem, jenž vytvořil pevnou krustu odolnou vůči ptákům. Novou laminátovou vrstvu realizovala firma, která se jinak zabývá výrobou lodí. Vila Hermína se tak nedávno opět zaskvěla v celé své „růžové kráse“, původně inspirované stavbou průtokového kanálu Ústavu vodního stavitelství v Berlíně od architekta Ludwiga Lea.
Jméno Hermína dostal dům po prvorozené dceři investorů, kteří už ale nežijí spolu – každý si našel jiného životního partnera. Bydlet zde zůstala majitelka, která však u zrodu nápadu na netradiční stavbu nestála. Dnes již dospívající dceru a mladšího syna má ve střídavé péči dva týdny v měsíci. Jelikož je interiér uspořádán jako kontinuální prostor bez tradičního rozlišení jednotlivých místností (kromě hygienického zázemí), je soužití matky a dcery poslouchající metalovou hudbu občas složité. „Teď jsem tady dva týdny sama a docela si to užívám. Mám to tu ráda hlavně kvůli okolnímu prostředí, dům je takovým hledištěm do krajiny. Kdyby stál v nějakém satelitu, asi by mě život v něm dokonale otrávil.“
Dcera by si do budoucna teoreticky mohla zřídit vlastní příbytek v malém výminku na dolní hranici pozemku, který postavil bývalý manžel současné majitelky pro svou tchyni. Byl to hlavně on, profesí psychiatr, kdo si stavbu Hermíny vysnil, prosadil a následně ji v různých polemikách nejen na internetu vehementně hájil.
Cesta k prosazení netradičního projektu na pozemku, který byl v katastru veden jako pastvina, trvala několik let. Místní úřad jej investorovi prodal jako stavební parcelu s ujištěním, že vše půjde hladce změnit. Změnu ve zpracovávaném územním plánu však nezajistil. Celý proces tak trval zhruba dva roky, během nichž architekti pokračovali v práci. Další dva roky byly pryč kvůli připomínkování vlivného souseda včetně několika odvolání a soudních pří. V následném stavebním řízení vydala negativní stanovisko správa CHKO Křivoklátsko a povolení stavby bylo dosaženo až díky odvolání k ministerstvu životního prostředí. Od první studie k realizaci tak uplynulo osm let, během nichž investor stihl změnit partnerku. Pro neortodoxní obydlí však nakonec nadchnul i svou novou ženu, současnou uživatelku domu.
Ačkoli byli oba tehdejší manželé z domu nadšeni a začali v něm bydlet dokonce dříve, než byl zcela dokončen, obyvatelé Černína růžový objekt přijímali jen těžko. Cílem majitelů ale nebylo šokovat. „Nás vůbec nenapadlo, že se může vlastní příbytek stát zdrojem sousedských svárů a způsobit nepříjemnosti ve vztahu s místními starousedlíky. Paradoxně jim asi nejvíce vadila barva. Později si soused pod námi postavil také růžový barák, takže dnes už jsme z obliga. Myslím, že si na Hermínu všichni už tak nějak zvykli,“ dodává paní domu.

Život na šikmé ploše
A jak se tu tedy žije? „Šikmá plocha sama o sobě mi nevadí, ale není moc praktická z hlediska využitelnosti prostoru. Nedáte sem žádný nábytek. Maximálně si sednete do pytle a kocháte se výhledem z okna. Pytel s vámi ale stejně ujíždí a za chvíli zjistíte, že jste dole a skleničku vína máte nahoře. Prostor působí příjemně, ale rozhodně není praktický. Většinu času beztak trávím na vodorovné podlaze kuchyňského patra,“ popisuje každodenní peripetie obyvatelka domu a pokračuje: „Když jsme chtěli dům pojistit, dostali jsme do prekérní situace pojišťováka, který vůbec nevěděl, jak spočítat podlahovou plochu. Stejně tak jsme teď měli komplikace kvůli výpočtu výkonu tepelného čerpadla, kterým chceme nahradit stávající elektrokotel.“
Sklon šikminy je skutečně prudký. Chůze nahoru náležitě posiluje lýtka, brzdění dolů je zase namáhavé na klouby. Paní majitelka však ujišťuje, že na to si člověk snadno zvykne. Tartanový povlak moc neklouže a ani žádný vážný úraz se zde nepřihodil. „Jediný incident se stal chvíli po našem nastěhování, kdy dcera propadla domem shora dolů. Naštěstí ji zachytila síť a nic se jí nestalo, přesto jsme raději jeli do nemocnice. Měli jsme trochu problém na pohotovosti vysvětlit, cože se jí vlastně stalo.“ Sama ale přiznává, že neví, jak bude nahoru do ložnice šplhat ve stáří, protože už i její rodiče se při návštěvě zdržují pouze v horizontální zóně přízemí domu.
Dle autorské zprávy byl jedním z hlavních důvodů zvláštního prostorového konceptu požadavek na promítání filmů. Dům je vlastně tvořen dvěma kinosály, přičemž nahoře je jevištěm samotná krajina, dole pak klasické projekční plátno. Uživatelka domu ale tento koncept zpochybňuje: „Na filmy jsme tady skoro nikdy nekoukali. Jestli je horní šikmina využívána málo, tak tahle spodní prakticky vůbec. Slouží jenom jako chodba. A ta nám bohužel zabírá dvě třetiny z celého podlaží.“ Poklop nad zářezem do podlahy rampy, vytvářejícím malou pracovnu s možností provizorního přespání návštěv, je prý permanentně otevřený.
Dům je natolik atypický, že je de facto neprodejný, ačkoli v jednom starším rozhovoru se investor dušuje, že ho rozhodně nemá v úmyslu prodávat, a i kdyby ano, každá nemovitost najde svého kupce. „Zkoušeli jsme to dva roky za docela nízkou cenu, ale žádný zájemce se nenašel. Vezměte si, že se zadlužíte na třicet let za něco, co pak neprodáte. Na počátku se architekti a exmanžel nadchli pro určitou vizi a moc neřešili, co bude dál. Já jsem u zrodu tohoto experimentu ani nebyla, ale nakonec jsem v něm zůstala bydlet,“ uzavírá majitelka.

Psáno pro časopis ERA21 #04/2022 Rodinné domy dnes