Hana Lesáková, Filip Landa / ERA21 05/2023

V létě 2021 se cípem jižní Moravy v území mezi Břeclaví a Hodonínem prohnalo tornádo. Živelní katastrofa si vyžádala šest životů, stovky zraněných a miliardové škody na soukromém i veřejném majetku. Na okamžitou pomoc v oblasti byly vynaloženy nemalé finanční i lidské zdroje – kromě humanitární pomoci šlo zejména o nutné opravy infrastruktury a staveb. Jak ale vypadá území po dvou letech od události? S městským architektem Ondřejem Stolaříkem jsme se vydali navštívit nejvíce zasažené části Hodonína.

Večer 24. června 2021, kdy bouře provázená tornádem pustošila Hodonínsko, se Ondřej Stolařík vracel z dovolené. Vybavuje si, že byla nad Moravou vidět „deka“ bouřkových mraků. Proto se s rodinou rozhodli zvolit cestu z východní strany přes Slovensko. Až ráno se dozvěděl, co se dělo. 

Stolařík je v Hodoníně externím městským architektem od ledna 2020. Na podobné pozici zde dříve působila architektka Regína Kubrická, ovšem ne v přímé návaznosti. „Městu každopádně nepomohlo období téměř patnácti let, kdy se často střídala politická reprezentace,“ zamýšlí se Stolařík. „V rámci jednoho volebního období se vyměnili tři starostové. Zabývali se svými spory, negovali kroky předchůdců a na stavu města to bylo vidět.“ Spolupráci se současným vedením města ovšem hodnotí s opatrným optimismem.

Podle svých slov věnuje veřejné funkci zhruba polovinu svého pracovního výkonu. „Hodonín neměl v době mého nástupu do funkce téměř žádné koncepční dokumenty nebo podklady. Musel jsem se hlavně zorientovat v situaci a rozmyslet si, do čeho je účelné vložit energii a do čeho ne.“ Že by katastrofa s tornádem nějak ovlivnila povahu jeho práce nebo snad důležitost jeho role v očích politického vedení města, k tomu se staví skepticky. Mluvit za něj musejí dobré výsledky jednotlivých projektů.

Co se tedy v Hodoníně aktuálně děje a jak dnes vypadají nejzasaženější části města? Přineslo tornádo pouze zkázu, nebo i v určitém smyslu příležitost?

Osada Pánov

Vyrážíme společně na obhlídku několika lokalit, které stály v cestě zhruba půl kilometru širokému ničivému víru. Jako první zastavujeme v osadě Pánov na severovýchodním okraji Hodonína. Osada se skládá asi z desítky rodinných domů a páru nízkopodlažních bytovek, kde dohromady žije okolo 150 osob. Ondřej Stolařík přiznává, že se tato lokalita dlouhodobě vyznačuje velkým investičním a strukturálním deficitem. Spojů do centra města je málo a chybí tu obecní kanalizace, takže domy mají vlastní jímky. Na osadu bezprostředně navazuje bývalé vojenské cvičiště a dnešní přírodní památka s chráněnými vátými písky.

V rámci Hodonína se jednalo o jednu z nejponičenějších částí, zároveň šlo o poslední obydlenou oblast zasaženou tornádem, které se rozplynulo o několik kilometrů dál v lesích u Ratíškovic. Dnes je tady stop po neštěstí vidět jen málo. Domy jsou vesměs opravené, na některých se pracuje. „Rekonstrukce bytovek proběhla hrozně rychle. Když pominu vegetaci, vypadá to, jako by se tu nic nestalo,“ komentuje dnešní stav Pánova Stolařík. „Lidé na jižní Moravě byli vždycky zvyklí pracovat na svém majetku, pořád jej vylepšovali, investovali do něj. O to své se zajímali možná víc než o cokoli kolem. Péče a starostlivost z povahy místních samozřejmě nezmizela ani po roce 1989. Lidé však postupně získali více prostředků, a tak vylepšovali ve větším. Vyměnili okna, střechu, udělali přístavbu. Charakter zdejších vesnic se vlastně následkem této pracovitosti úplně potřel.“

Pánov obývá svérázná komunita, která zde přes vyjmenované nedostatky chce dál žít. Na možnost, že by se tornádo opakovalo, asi většina raději nemyslí. „Něco takového je vnímáno velmi individuálně,“ soudí Stolařík. „Proti tornádu se nejde bránit a pravděpodobnost, že se takový klimatický jev bude opakovat, není velká. Lidé zde mají kořeny, pocházejí odsud. Když přijde katastrofa, člověk má v povaze krize spíše překonávat.“

Pro Hodonín dosud Pánov nepředstavoval důležitou prioritu. Teď však do území vstoupily dvě skupiny investorů, které deklarují zájem vybudovat zde bydlení pro dalších několik stovek osob. Na to musí město reagovat. Aktuálně se v ateliéru Pavel Hnilička Architects+Planners dokončuje rozsáhlá územní studie lokality, jež má primárně dvě ambice – najít východisko, jak zkultivovat stávající prostor a zároveň jak sem integrovat několik stovek nových obyvatel. Přestože zájem investorů s tornádem nesouvisí, reakce města už by mohla. Výjimečná událost může v území znamenat větší ochotu i pro strukturální změny.

Dům přírody

Naše další kroky vedou k bývalému Centru ekologické výchovy na hodonínském sídlišti Bažantnice, kde se v současnosti dokončuje jeho rekonstrukce na tzv. Dům přírody. „Dům přírody se váže k biotopu Hodonínská Doubrava, který se rozkládá na západ od města, překračuje silnici č. 55 a pokračuje dál do volné krajiny. Dům přírody má vypovídat o této přírodní hodnotě,“ říká Stolařík.

V tomto případě se jedná o projekt započatý již před tornádem – ateliér Létající inženýři navrhl poměrně razantní přestavbu původního objektu pavilonové mateřské školy ze sedmdesátých let, kde sídlilo i někdejší ekocentrum. Zachován byl pouze konstrukční skelet. Před dvěma lety měl již projekt zpracovanou realizační dokumentaci a probíhal výběr zhotovitele. „Proces stavby ovšem provázelo obrovské množství zvratů, například násobně narůstal rozpočet. Děly se různé kotrmelce s financováním i s termíny dokončení,“ dodává Stolařík.

Sídliště Bažantnice se nachází v západní části Hodonína a vznikalo zhruba od padesátých let minulého století ve stylu socialistického realismu, tzv. sorely. Typickou zástavbu tvoří třípatrové činžovní domy v pravoúhlém uličním rastru – v okrajových částech s poměrně nižší estetickou kvalitou, dnes navíc obnažené z důvodu odstraněných vzrostlých stromů. Na okraji sídliště Bažantnice stojí také budova sportovní základní školy v ulici U Červených domků.

Park U Červených domků

Nástupní prostor této základní školy pro pět set žáků tvoří tzv. park U Červených domků, který zároveň slouží také ostatním místním obyvatelům k venčení psů, procházkám a k trávení volného času. Přestože byla plocha parku neudržovaná a neinvestovaná, šlo o místo velmi oblíbené především díky množství vzrostlých stromů a další zeleně, která poskytovala stín.

Dnes má podobu holé pláně se smutným torzem dubové aleje. Projekt obnovy v tomto případě započal až po tornádu a jedná se zároveň o projekt, který výrazně podporuje třetí subjekt, Nadace Karel Komárek Family Foundation (KKFF se podílí i na dalších zmiňovaných projektech – sportovním areálu a Dětském městečku).

„Návrh nevzešel z architektonické soutěže. Nezávislá porota hodnotila pouze dodaná portfolia,“ upozorňuje Ondřej Stolařík. „Motivací byla snaha vybrat zhotovitele v rozumném čase. U projektů, které se rozjížděly po tornádu, se nejprve formulovalo zadání, pak následoval výběr zhotovitele, schvalování v radě, atd. Takovému procesu vládne obrovská byrokracie a rigidita. Pro lidi je ale těžko akceptovatelné slyšet, že na realizaci dojde až v roce 2025.“ Přestože tedy město rezignovalo na kompletní soutěžní proces, zůstala snaha hledat budoucí autory takovým způsobem, aby byla váha ceny zakázky potlačena na únosné minimum vzhledem ke kvalitě portfolií. V tomto případě se město usneslo na poměru 40 % cena – 60 % portfolia. „To je v tuto chvíli strop, čeho se v místní politické atmosféře dalo dosáhnout,“ říká Stolařík. Na podzim roku 2022 proběhla v parku komunitní výsadba třinácti listnatých a dvanácti jehličnatých stromů. „To byla snaha vyjít vstříc místním obyvatelům, pro které nebylo únosné čekat dalších několik let. Nejde o ideální postup, je to zátěž pro připravovaný projekt, ale v tomto případě musí sociální a psychologická rovina dostat přednost. A město bere tuto zodpovědnost na sebe s plným vědomím stavu věcí.“

V bezprostředním sousedství školy stojí také relikt bývalé tenisové haly poničené tornádem. Objekt, ze kterého zbyly prakticky pouze štítové stěny, nechávalo město dlouho stát v naději, že se podaří sehnat dotaci na jeho rekonstrukci. Nedávno však bylo konečně přijato rozhodnutí o jeho odstranění.

Sportovní areál

Bezprostředně za budovou základní školy začíná hodonínský sportovní areál. Na hlavní atletický stadion s diváckou tribunou navazují hřiště s umělou trávou, volejbalové kurty, plocha na pozemní hokej a budovy zázemí. „Sportovní areál je ukázkou toho, že tornádo může v některých případech posloužit jako příležitost posunout prostor na kvalitativně vyšší úroveň,“ přiznává Stolařík. „Řada objektů byla buď dožívajících, nebo poplatných době vzniku. Například tribuna vznikla za komunismu v rámci akcí Z.“ 

Ateliér proam architekti pracoval již před tornádem na koncepční studii, která měla nasměrovat další rozvoj areálu ve středním a delším horizontu. Následkem katastrofy došlo k úpravě smlouvy, kdy se téměř dvojnásobně zvětšilo řešené území a byly do něj zahrnuty širší prostory parkoviště a porostů mezi areálem a školou. „U ateliéru proam se původně objednala jenom koncepční studie, neboť bylo nasnadě, že investovat takový areál naráz je nad možnosti města. Jenže po tornádu bylo potřeba přístup změnit. Zároveň do věci vstoupila nadace KKFF, která na obnovu přispívá významnou částkou. Také bych řekl, že jednou z nejkladnějších rolí nadace je tlak na to, aby projekty běžely kupředu, aby neskončily v šuplíku. A město se zavázalo ke spolupráci na jejich dokončení.“ Projekt sportovního areálu jde aktuálně do stavebního řízení.

V tomto případě se zřejmě opravdu podařilo využít příležitost pracovat se zasaženým veřejným prostorem nově a lépe. I když je zatím těžké soudit, jak se povede realizace, Stolařík už nyní chválí nový koncept využití území a přetvoření vyhrazeného, téměř zcela uzavřeného areálu v prostor výrazně otevřenější a primárně určený pro širokou veřejnost, a ne jen pro výkonnostní sportovce. „Pokud projekt neskončí v podobě neúplného torza, věřím, že bude obnova areálu pro Hodonín velkým přínosem.“

Dětské městečko

Naší poslední zastávkou při obhlídce zasažených míst je poměrně neutěšená plocha za garážemi v ulici Erbenova, plná nízkých náletů. Před tornádem se tu nacházelo Pionýrské, později tzv. Dětské městečko, kde sídlily různé spolky a zájmové skupiny. Zdejší prostory jim město poskytovalo za velmi vstřícných podmínek. Došlo tu však k téměř kompletní devastaci, až na dva objekty nezbylo po tornádu vůbec nic.

Projekt obnovy z pera ateliéru MAAUS tu tím pádem celý odstartoval až po katastrofě a nyní se dokončuje stavební řízení. „Nový návrh je velmi poetický, poměrně v kontrastu se stavem sousedních garáží a zadních traktů rodinných domů v blízkosti. Projekt by měl poskytovat obdobné funkce jako původní Dětské městečko, jen v soudobém pojetí, tedy zázemí pro skautské skupiny v největším centrálním objektu a potom dalších několik chatek, které budou pronajímány různým spolkům. Měl by zde sídlit také dětský klub, něco na způsob lesní školky,“ vyjmenovává městský architekt a jedním dechem upozorňuje, že vzhledem k nové situaci by si město mělo také včas určit, v jakém režimu bude areál provozovat. 

Možnosti obnovy

Ondřej Stolařík měl v Hodoníně příležitost sledovat proces obnovy města i jednotlivých budov z první ruky. Mají podle jeho zkušenosti v takovém procesu architekti své místo? Bezprostředně po událostech léta 2021 vznikla v rámci České komory architektů iniciativa Pro Bono, sdružující architekty ochotné pomoci postiženým stavebníkům za sníženou sazbu, a také projekt Obnova21, kde uskupení ateliérů YUAR, edit! architects, desk architekti a Marco Maio Architects připravilo projektové dokumentace pro několik typických jihomoravských domů zdarma ke stažení. Přinesly tyto iniciativy nakonec nějaké ovoce, nebo to byl spíš výstřel do prázdna?

„Pokud lidé nehledají architekta pro návrh svého domu za normálních okolností, pokud nepoptávají kvalitní řešení a kvalitní veřejný prostor, tak se to nebude dít ani v této situaci,“ říká Stolařík. Schopnost či spíše neschopnost využít architekty ke kvalitní a dobře navržené obnově podle něj odráží celkovou kulturu společnosti. „To, jak se lidé chovají normálně, se přelije i do řešení postmimořádné situace. Navíc budou v takovém případě hledat řešení již vyzkoušená, protože je tlačí čas. Pro individuální stavebníky tam není prostor hledat něco neobjeveného, neprošlapaného. V rámci města potom hraje roli kumulace celé řady projektů a rozhodnutí, které je potřeba přijmout rychle. Hodně věcí se pak dostane pod rozlišovací schopnost zúčastněných osob, leccos se překousne.“

Co se týče aktivit Pro Bono a Obnova21, sám Stolařík bohužel o konkrétním využití ve své oblasti neví. I podle slov Lukáše Janáče z ateliéru YUAR byla odezva spíše slabá. Kromě stále nízkého obecného povědomí o tom, k čemu vlastně architekti jsou a v čem mohou jednotlivým stavebníkům pomoci, situaci podle Stolaříka nenahrává ani nepřehledné a zkostnatělé legislativní prostředí. „Každá katastrofa, ať už to byly povodně na Moravě v roce 1997, nebo později v Praze v roce 2002, otevírá pomyslné okno, kdy je možné legislativní situaci výrazněji měnit. Dokud se nic neděje, na skutečnou změnu není vůle ani síla. Pořád se dělají kosmetické úpravy, které ale nejdou do podstaty věci nebo nesměřují ke zjednodušení, jež by mělo skutečný dopad. To okno je vždy různě velké a různě dlouho otevřené a v případě tornáda bylo bohužel otevřené relativně krátce.“

Dokud se legislativní situace nezmění, úděl stavebníků i architektů a projektantů bude v krizových situacích vždy velmi podobný – část energie půjde na okamžitou obnovu a pomoc, vše ostatní se bude táhnout roky. Česko má jedno z nejdéle trvajících povolovacích řízení na světě a důsledky vidíme všude kolem sebe. Proces mimo jiné komplikuje také množství dotčených subjektů, které se ke konkrétnímu projektu mohou často protichůdně vyjadřovat. V takové atmosféře se dohoda hledá velmi obtížně. „Pokud jde o veřejný prostor, často už ani nehledáme primárně kvalitu, ale spíše nějaký kompromis, abychom se vůbec dostali k cíli,“ říká Stolařík. „S tím souvisí také způsob zadávacího řízení, tedy jaké jsou možnosti zadat jednotlivé zakázky. Legislativa je postavena tak, aby nedocházelo k nekalostem, ale na druhou stranu je hrozně náročné dobrat se kvalitního zhotovitele, dobré kanceláře, dobrého architekta.“

Na závěr naší návštěvy jsme se Ondřeje Stolaříka zeptali, jak by podle něj měla obnova po katastrofách probíhat správně. Jeho pragmaticky laděná odpověď akcentovala především efektivitu pořizování projektů. „Ocenil bych, aby se určitý díl pozornosti nesoustředil jen na nezbytné odstraňování prvotních následků, ale aby se část energie začala co nejdříve vkládat do přípravy a zahajování prací na projektech. Protože ty projekty trvají. Už jen pro formulaci zadání je potřeba promyslet, co se od nich čeká, k čemu mají sloužit, jak je uchopit, najít shodu, a to nejde snadno. Je přitom možné začít téměř okamžitě, pouze je potřeba na to vyčlenit energii. Pak by nedocházelo k takovým prostojům mezi katastrofou a realizací projektů. Ale to je především úkol pro města a jejich vedení. Zde přichází na řadu zkušené projektové řízení.“

Psáno s Hanou Lesákovou pro ERA21 05/2023