Evropské hlavní město (ne)kultury České Budějovice 2028
V říjnu 2020 vyšel v českobudějovické nezávislé kulturní revue Milk & Honey pozoruhodný rozhovor s tehdejším náměstkem pro kulturu Jurajem Thomou, který zde možná poprvé veřejně poodkryl záměr Budějovic podat přihlášku ke kandidatuře na Evropské hlavní město kultury 2028.[1] Tento prestižní titul je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit svoji kulturní vyspělost a životní úroveň. Porota složená z odborníků nominovaných různými orgány EU vybírala kromě Budějovic mezi Libercem, Brnem a Broumovem, který spolu s jihočeskou metropolí postoupil do druhého kola. Vítězem se však staly právě České Budějovice.
Přihláška krajského města – kterou sestavoval tým složený převážně z kulturních manažerů, manažerek a produkčních, později transformovaný na zapsaný ústav – byla založena na konceptu tzv. permakultury. Už poměrně vágní definice tohoto pojmu a další bezobsažné termíny, kterými se tzv. Bid Book[2] jen hemží, naznačily rizika spojená s nepochopením významu titulu EHMK u široké veřejnosti a bohužel i u politické reprezentace. Hesla jako „přístupnost“, „důvěra“, „rozmanitost“ nebo „sounáležitost“ se bez konkrétních kroků stávají prázdnými floskulemi. Členové a členky týmu EHMK, etablovaní z velké části v divadelním prostředí, se logicky zaměřili spíše na efemérní projekty, přičemž řešení kulturní infrastruktury odsunuli na vedlejší kolej.
Kulturní distrikt
Přesto se bylo o co opřít, a to zejména o plán vzniku Ostrova kultury, jehož středobodem se měla stát rekonstrukce a dostavba kulturního domu Slavie, rekonstrukce a transformace tzv. Domu umění na Centrum současného umění a architektury a nová budova Alšovy jihočeské galerie na nově revitalizovaném Senovážném náměstí. Tyto intervence měly doplnit stávající zázemí městských a krajských kulturních institucí, jakými jsou Jihočeské divadlo, Jihočeské muzeum, Jihočeská filharmonie, Jihočeská vědecká knihovna nebo letní kino Háječek, které jsou soustředěny kolem historického městského jádra. Měl by tedy vzniknout jakýsi kulturní distrikt, volně inspirovaný Muzejním ostrovem v Berlíně či kulturní čtvrtí ve Vídni, jenž by se skládal z nabídky různých, vhodně se doplňujících programů.
Všechny kroky potřebné k zajištění této budoucnosti jsou popsány ve Strategii rozvoje kultury a kreativních odvětví města České Budějovice na období 2023–2035, kterou si město nechalo zpracovat v roce 2022 společností KREIA group.[3] Ze strategie vyplývá nutnost institucionální transformace, a to zejména s ohledem na nesystémové fungování magistrátního odboru kultury a cestovního ruchu a jemu svěřených městských organizací. Ty jsou provozovány v různých režimech, přičemž jednotlivé subjekty či konkrétní osoby často nejsou provázané, nemají jasně danou právní subjektivitu, systém řízení a dlouhodobého plánování. Struktura kulturních aktivit v Českých Budějovicích se proto jeví jako zcela nepřehledná.
Město je zřizovatelem pouze jediné příspěvkové organizace v oblasti kultury – Jihočeského divadla. Čtyřsouborové divadlo přitom každoročně spolkne více než 86 % financí z městského rozpočtu určených pro běžné výdaje na kulturu. Jak vyplývá z komparativní analýzy financování kultury,[4] jedná se o zdaleka největší podíl mezi všemi krajskými městy. Divadelní moloch tak na sebe pravidelně váže finance z rozpočtu na úkor jiných kulturních odvětví, přičemž je navíc ekonomicky závislý na sezónním provozu letní scény v Českém Krumlově. V současné době pak stojí před řešením otázky nedostačující infrastruktury: chátrajícího zázemí pro balet a operu v pronajatých prostorách kulturního domu Metropol a stejně tak krajně nevyhovujících prostor, v nichž sídlí Malé divadlo, prezentující se zejména programem pro děti.
Šansoniér, literát, komediant a bývalý zastupitel Jan Nepomuk Piskač v několika svých příspěvcích na zastupitelstvu i na sociálních sítích upozornil na příznačnou skutečnost, že gesce radního pro kulturu města České Budějovice obsahuje jen dvě příspěvkové organizace – Jihočeské divadlo a Pohřební ústav. Dvoupoložkové portfolio tak podle něj vymezuje pole působnosti, jaké vyhrazují zdejší politici místní kultuře, kterou doslova vykazují za hřbitovní zeď. Budějovice pak přirovnal ke kulturní nekropoli. Mimo divadlo je veškerá další podpora kultury systémem grantových almužen vykázána do nedůstojných poměrů na úrovni volnočasových aktivit.
Kromě divadelních budov město ještě spravuje dva kulturní domy (Slavie v centru města a Vltava na stejnojmenném sídlišti), tzv. Dům umění na náměstí, biograf Kotva a letní kino Háječek (obě kina prostřednictvím smluvních provozovatelů). Níže si k některým z těchto objektů ještě něco řekneme.
Již zmíněná strategie rozvoje kultury a kreativních odvětví definovala, že za účelem správy těchto objektů a jejich náplně má být po vzoru jiných měst zřízena samostatná příspěvková organizace, která by zastřešila zejména dramaturgii, provoz kulturních domů a produkci akcí. Dříve tuto agendu zajišťovala městská akciová společnost Městské kulturní domy, která ale byla v roce 2010 zrušena.
Navzdory koncepci obsažené v kulturní strategii však současná rada města rozhodla, že kulturu bude v Budějovicích provozovat stávající příspěvková organizace Sportovní zařízení města České Budějovice. Ta bude mít s kulturou společného asi tolik, že si slovo „kulturní“ přidá do svého názvu. Zkrátka bude udržovat městské nemovitosti, topit a uklízet v nich, stejně jako udržuje plavecký bazén nebo zimní stadion. A občas pronajme sál tomu, kdo si o to zrovna řekne. Vlastní dramaturgii a identitu lze jen stěží očekávat. Z kultury se stane přívažek ke sportovním aktivitám a na výstavy nebo koncerty se bude chodit stejně jako na hokej či jinou volnočasovou zábavu (protentokrát necháme stranou implicitní vztahy mezi sportem a uměním, což by si zasloužilo samostatný rozbor).
Stavební nekultura
Navzdory cílům Budějovic stát se kulturním, a tím pádem kultivovaným městem můžeme sledovat zcela opačný trend i na poli architektury. Německý termín Baukultur, tedy stavební kultura, jako by ani nebyl součástí kultury v obecném slova smyslu.
Prvním zásadnějším rozhodnutím, které učinila nová rada města po komunálních volbách v roce 2022, bylo zrušení Útvaru hlavního architekta. Ne že by tento odbor budějovického magistrátu předtím fungoval – koneckonců bez obsazené pozice městského architekta byl už více než rok; namísto personálního posílení a restrukturalizace však přišlo jeho úplné zrušení.
Z hlediska správy veřejného prostoru pak město už několik let zažívá nebývalý úpadek. Ten se neprojevuje pouze kýčovitou vánoční či velikonoční výzdobou, ale i trvalejšími zásahy v podobě nekoordinovaných úprav ulic, parků a náměstí. K tomu připočítejme dlouhodobě neřešenou dopravu v centru města, kdy hlavní náměstí Přemysla Otakara II. de facto slouží jako kruhový objezd pro tranzit, dále netransparentní výběr uměleckých děl do veřejného prostoru, zanedbaný stav městských povrchů nebo chaoticky umisťovaný mobiliář v podobě laviček či květináčů na nevhodná místa. O zaplevelení veřejného prostoru nadbytečnými dopravními značkami, popelnicemi, reklamními nosiči a dalším vizuálním smogem nemluvě. Nevznikají žádné koncepční a strategické materiály, zatímco ty externě zadané z minulosti nemá kdo implementovat. Někde na radnici leží ve skříni 1 000 výtisků dokumentu Kultivované Budějoviceneboli manuálu regulace reklamy na veřejných prostranstvích[5] a nikdo s ním nepracuje. Město nerespektuje žádnou expertízu a neplní žádné strategie, které si v minulosti nechalo za nemalé peníze vypracovat, a to včetně výše několikrát zmíněné kulturní strategie. Podíváme-li se dnes na akční plán k této strategii pro roky 2023–2024, zjistíme, že pro vedení města představuje bezvýznamný cár papíru. Ze 46 strategických cílů byly dodnes splněny pouze tři, několik málo dalších je splněno jen částečně.
Základní servis a správa městského prostoru – jako jsou třeba opravy chodníků, instalace veřejného osvětlení nebo odstranění nelegálních záborů veřejných prostranství – se suplují skrze participativní rozpočet, jenž by přitom měl sloužit spíše k rozvoji komunitních projektů. Zadání městských stavebních zakázek často nedávají smysl a teprve za pochodu se zjišťuje, že nikdo neví, jaký stavební program nebo typ dokumentace by měl vybraný projektant předložit.
Z kulturního stánku restaurace
Po zhruba dvacetileté stagnaci byl přitom potenciál kulturního rozvoje centra města obrovský, a to i díky činnosti spolku CBArchitektura, který se zde v posledních letech snažil prosazovat architektonické soutěže. Vše začalo krajskou investicí, kterou představovala přístavba k Jihočeské vědecké knihovně na Lidické ulici (Kuba & Pilař architekti, soutěž 2016–2017, dokončeno 2021, viz ERA21 #04/2021).
V letech 2019–2020 následoval ambiciózní soutěžní dialog na rekonstrukci a dostavbu kulturního domu Slavie, bývalého Německého spolkového domu, památkově chráněné neorenesanční budovy z roku 1872 od předního českého architekta Ignáce Ullmanna. Vítězem soutěže se stalo francouzsko-
-rakouské konsorcium ateliérů Chaix & Morel et Associès, CA Pichler a Proksa Architects. Cílem projektu je rozšíření KD Slavie směrem k Jihočeskému muzeu do původně plánovaného objemu, k čemuž v historii z různých důvodů nedošlo. Soutěžní dialog byl koncipován tak, aby se do Slavie vrátila spolková činnost a budova se tak do budoucna stala generátorem organicky vznikajícího kulturního života. Tím by přitom nekonkurovala nedaleko stojícímu kulturnímu domu Metropol, jehož většinovým vlastníkem je Odborový svaz KOVO a jehož programová náplň se zaměřuje spíše na komerční a popkulturní akce (kromě toho, že část jeho prostorů – jak bylo zmíněno výše – si pronajímá Jihočeské divadlo).[6]
Rekonstrukce KD Slavie měla ambici stát se jedním z nejlépe připravených projektů v novodobé historii města, který vzešel z náročné a transparentní odborné debaty probíhající v režimu soutěžního dialogu. Součástí hodnoticí komise byli renomovaní experti, diskuze se vedla mezi architekty, památkáři, kulturními aktéry i politiky napříč názorovým spektrem. Už tehdy odborníci upozorňovali na hrozící rizika chybějící provozní koncepce – nestačí dům jen opravit, ale především ho smysluplně naplnit kulturou. Slavie totiž není jen budova. Je to paměť města, prostor pro diskuzi a setkávání. Určitý provozní model Slavie nakonec vznikl a byl podstatnou součástí žádosti o dotaci z programu Národního plánu obnovy, kterou projekt získal v nejvyšší možné výši 177 milionů korun. Současné vedení města ale jako by o tomto modelu ani nevědělo.
Samotná výstavba se pak neobešla bez komplikací a rapidního prodražování. Podle původního plánu měla být touto dobou nově zrekonstruovaná budova již zkolaudována, místo toho se sotva dokončuje hrubá stavba. A město jako investor, architekti ani generální dodavatel se neshodnou, kdo za výrazné zpoždění ohrožující vyplacení dotace může. Neshody vyvrcholily tím, že vedení města odmítlo návrh části interiérového vybavení od vítězného architektonického týmu a namísto něj prosadilo návrh od neznámé kanceláře AGD, který městu zdarma věnoval sám zhotovitel stavby – společnost Metrostav. Jde o zcela jiný návrh od studia, jehož reference nelze veřejně dohledat. Důvodem změny je údajně nutnost navýšit kapacitu restauračního zařízení. To ale rozporuje autor původního interiérového konceptu Jan Proksa, který tvrdí, že městu nabídl navýšení kapacity restaurace na 52 míst, plus 12 až 16 v další místnosti u vstupu. Požadovaných 90 míst už ale není v souladu s celkovým architektonickým řešením stavby. Nutné je také zdůraznit, že jde pouze o jednu ze tří gastronomických provozoven, s nimiž se v KD Slavie počítá.
Není standardní, aby provozní model kulturního centra fungoval tímto způsobem. Dům musí být flexibilně připravený pro rozmanité programy během dne, kdy se uvnitř v jednu hodinu sejde třeba pět různorodých skupin. Podle názoru městské garnitury se však spolkový život ve Slavii bude odehrávat ponejvíce nad pivem v několika gastronomických zařízeních, jejichž navýšená kapacita stojí politikům za to, aby zahodili již zaplacené interiérové řešení od renomovaného architekta a plánované vzdušné prostory nahradili skladištěm nábytku ve stylu průměrného designu raných devadesátek. Ze Slavie tak vznikne hlavně hospoda s podružným kulturním provozem, jehož spolkový potenciál bude nahrazen zázemím pro Malé divadlo. Kruh se uzavírá, nakonec se pro tento divadelní soubor prostory přece jen našly. Sice s tímto záměrem nikdo původně nepočítal, nebyl součástí kulturní strategie, architektonického projektu ani žádosti o dotaci, ale cokoli jiného přesahuje imaginační kapacitu českobudějovických radních.
Z vlajkové lodi EHMK zmar
Interiérové řešení KD Slavie není jediným „zaříznutým“ projektem revitalizace kulturní infrastruktury v Českých Budějovicích. Rekonstrukce se měl dočkat také dlouho zanedbávaný městský dům na centrálním náměstí Přemysla Otakara II. známý pod názvem Dům umění. V roce 2020 byla vypsána mezinárodní soutěž o návrh, jejímž cílem bylo nalézt vhodný způsob transformace objektu ve skutečné Centrum současného umění a architektury. Ze soutěže vyšel vítězně projekt od sdružení německého studia AFF Architekten s českobudějovickým ateliérem Malý Chmel, který měl ambici naplnit budovu od parteru až po nově vzniklou střešní terasu kulturou, uměním a edukačními programy včetně využití přízemí pro turistické informační centrum a vnitrobloku pro kavárnu.
Rok 2028 se měl stát završením třicetileté činnosti kurátora Michala Škody, za jehož působení galerie současného umění a architektury v Domě umění získala mezinárodní renomé a stala se jednou z nejvýznamnějších galerií svého druhu u nás. A to i přesto, že nikdy neměla vlastní právní subjektivitu a Škoda svou činnost vykonával na příkazní smlouvu pod odborem kultury a cestovního ruchu. Kurátor samouk zde od roku 1998 uspořádal více než 230 výstav významných českých i zahraničních osobností. Nedílnou součástí galerie byla i edukační činnost lektorky Šárky Kosové, která své programy pro děti vždy stavěla na aktuálně probíhajících výstavách.
Ještě před dvěma lety se zdálo, že se Dům umění stane vlajkovou lodí Evropského hlavního města kultury a kromě informačního centra se do něj dokonce přesune i celý programový tým EHMK. Za 6 milionů korun byla vypracována prováděcí dokumentace a projekt po poměrně složité diskuzi s orgány památkové péče získal stavební povolení. Náklady na stavbu, v aktualizovaném odhadu pro rok 2024 měly dosáhnout 88 milionů korun bez DPH, výdaje ale měla ve výsledku ponížit přislíbená dvacetimilionová dotace na infocentrum.
Po výměně magistrátní garnitury po komunálních volbách v roce 2022 ale situace nabrala zcela nečekaný směr. Výsledkem je situace, kdy dva roky poté, co město získalo titul EHMK 2028, se místo připravené rekonstrukce pořádá veřejná sbírka na samizdatové vydání publikace, která shrne působení odcházejícího kurátora v galerii mezinárodního věhlasu s nejistou budoucností.
Jako hlavní důvod k odložení realizace byla vládnoucími politiky uvedena nedostatečná „náplň“ domu, přičemž se v rámci tohoto argumentu pokusili do Domu umění opět umístit Malé divadlo, přestože bylo od začátku jasné, že se sem jeho provoz nevejde. Později byl hlavním argumentem proti rekonstrukci nedostatek financí, nakonec to jsou „jiné priority“. Ve skutečnosti panuje podezření, že uváděné důvody jsou jen zástěrkou pro privatizaci městské nemovitosti v exkluzivní poloze na hlavním náměstí. Celou anabázi od několika veřejných demonstrací až po dopisy významných osobností z oboru včetně děkanů tří fakult architektury shrnuli už jiní autoři.[7]
Důležitý je výsledek – zatím se zdá, že na architektonické výstavy už si do Budějovic nezajedete. Často se argumentuje tím, že v rámci zmíněného kulturního distriktu vznikne jiný výstavní prostor – nová budova krajské Alšovy jihočeské galerie (AJG)[8] na revitalizovaném Senovážném náměstí.[9] Ponechám-li stranou, že se v tomto případě míchají jablka s hruškami, totiž sbírkotvorná krajská instituce s městskou galerií typu kunsthalle, už teď je jasné, že otevření nového sídla AJG nelze do roku 2028 stihnout.
Shrňme si to: jakou kulturní infrastrukturu nabídnou Budějovice svým návštěvníkům v titulárním roce 2028? Rekonstrukce Domu umění a vznik nového kulturního a kreativního centra v jeho prostorách se odkládá na neurčito, světová výstavní činnost kurátora Michala Škody zde končí. KD Slavie se nedočká kvalitních interiérů od autora vítězného soutěžního návrhu a její provoz bude zahrnut pod městskou příspěvkovou organizaci s výmluvným názvem „sportovní zařízení“. Kromě toho je zde poměrně kontroverzní realizace náplavky na Zátkově nábřeží[10] nebo přestavba letního kina Háječek, ze kterého se pravděpodobně stane místo pouťové zábavy a v zimní sezóně další kluziště vedle hokejové haly. A také konverze výměníku na lokální knihovnu v areálu ZŠ Pohůrecká v periferní čtvrti Suché Vrbné podle nepříliš zdařilého architektonického návrhu.[11] Ani jeden ze dvou posledně zmíněných projektů není původní součástí kulturní strategie města. Korunu tomu pak nasazuje českobudějovická radnice, která chápe pojem kulturní infrastruktury jako shánění nových prostor pro staré instituce.
A co na to tým EHMK?
Zoufalý stav kulturní infrastruktury a vyhrocené emoce kolem budoucích vyhlídek na rok 2028 vedou k tomu, že kulturní obec v Českých Budějovicích postupně rezignuje na jakékoli snahy situaci zachraňovat (čest výjimkám). Nežádoucí externalitou pak je, že se zhoršující se společenská atmosféra dotýká i týmu garantujícího program EHMK 2028. Na opakované výzvy k zaujetí jasného stanoviska tým reaguje opožděně nebo vůbec, se zjevnou snahou zamezit přímému střetu s představiteli města, na jejichž blahovůli je existenčně závislý. V řadách veřejnosti se už dokonce objevují výzvy k bojkotu jeho aktivit. Ačkoli tým zapsaného ústavu s názvem České Budějovice – Evropské hlavní město kultury 2028 tvoří asi patnáct lidí a další zaměstnance na plné i částečné úvazky postupně přibírá, nechává boj za skutečné kulturní Budějovice na bedrech několika dobrovolníků, kterým není stav místní kultury lhostejný.
Místo jednoznačného postoje se tým EHMK omezuje na akce typu Óda na moje město, což nebylo nic jiného než amatérsky zaranžovaná, přebásněná a neméně amatérsky interpretovaná Beethovenova Óda na radost, nebo akce Obraz pro moje město, což není nic jiného než participativní malování a obtiskování dětských chodidel na rozlehlé plátno. Tyto aktivity ještě doplňuje například pečení vanilkových rohlíčků nebo tzv. Deník města, jakási slohová cvičení pro každého, kdo se o tuto každoměsíční honorovanou činnost přihlásí. Ano, i takovéto akce komunitního a společenského charakteru jsou důležité, ale nelze je zaměňovat se špičkovou kulturou, která by se od hlavního města Evropy v této disciplíně očekávala. Abychom týmu EHMK nekřivdili, ještě existuje například divadelní festival Jižní Svéráz nebo projekt Skateholders, určený především pro skateboardovou komunitu. Většina ostatních aktivit, jako jsou např. festival Soutok nebo Den architektury, víceméně parazituje na jiných dlouholetě etablovaných akcích, které v zásadě organizuje někdo jiný. Není to od takto početné skupiny profesionálů a profesionálek málo? Tým exploatuje evropské dotace, ale opravdových kulturních aktérů ve městě se nezastane. S lidmi, kteří se na poli budějovické kultury dlouhodobě pohybují, paradoxně nekooperuje nebo spolupracuje jen v omezené míře.
Tým, jehož jádro tvoří bývalí organizátoři a organizátorky studentského festivalu Budějovický Majáles, zatím pojal titul EHMK též jako svého druhu festival, který by se mohl odehrávat snad kdekoli a za jakýchkoli podmínek. Prozatímním vrcholem jeho aktivit se měla stát únorová programová konference (Perma)kulturní fórum, na kterou však kromě samotných organizátorů a několika řečníků téměř nikdo nepřišel. Z politiků byla přítomna jen primátorka, která po úvodní zdravici (jejímž obsahem bylo především ženské mistrovství světa v ledním hokeji) odešla. Nutno dodat, že právě primátorka Dagmar Škodová Parmová má po rozpadu původní koalice ve své gesci kulturu. Když chce však kulturní obec diskutovat o problematice Domu umění a po dvouletém úsilí se podaří k jednomu kulatému stolu dostat zástupce města, týmu EHMK, místní kulturní obce a galeristy z jiných měst, primátorka místo sebe vyšle náměstka, který s uvedenou gescí nemá nic společného. .
A jak se tým EHMK staví k výše nastíněným problémům s kulturní infrastrukturou? Mlčí. Jestli usiloval o permakulturu, jejímž základem je rozvoj pospolitosti a soudržnosti komunity, pak se mu to podařilo dokonale. Jen asi na začátku netušil, že se budějovická kulturní obec semkne proti němu.
Faktem je, že místo aby tým usiloval o zisk lukrativních prostorů v jednom patře Domu umění na náměstí, poslušně se přesunul do vybydlené budovy bývalé pošty u nádraží. Namísto diverzity profesionální kulturní produkce se drží divadelní monokultury a příliš nepřispívá k růstu ostatních kulturních segmentů nebo rozvoji kvalitní architektury. A namísto spolupráce se špičkovými umělci a architekty z celého světa spolupracuje s provinčním sochařem Michalem Trpákem, který zapleveluje městský prostor kýčovitou produkcí.
Otázkou je, jak moc uvedené problémy přičítat pouze týmu zabývajícímu se přípravou Budějovic na rok 2028 profesně. Město s nekulturními lidmi ve svém čele, kteří do něj byli demokraticky zvoleni, se může jen stěží stát městem kulturním. To se mimochodem odráží i v pravidelně mrzké úrovni kultivovanosti jednání městského zastupitelstva. Pojetí kultury jako volnočasové zábavy, nikoli jako integrální součásti našich životů, má pak dalekosáhlé důsledky na vnímání prostředí, v němž se pohybujeme. Nejsme jen to, jakou kulturu konzumujeme. Kultura jsme přímo my. Jací tedy jsme?
[1] Přečíst si tento rozhovor po pěti letech a porovnat jej se současnou skutečností přináší zajímavou zpětnou vazbu. Dostupné z: https://www.mlikoamed.cz/2020/11/24/nalada-ve-meste-je-kulture-naklonena/, vyhledáno 20. 5. 2025.
[2] Bid Book je dostupný z: https://www.budejovice2028.eu/files/bidbook-web.pdf, vyhledáno 20. 5. 2025.
[3] Strategie kultury je dostupná z: https://www.c-budejovice.cz/kulturni-strategie, vyhledáno 20. 5. 2025.
[4] Analýza financování kultury je dostupná z: https://kultura.brno.cz/jak-brno-financuje-kulturu-v-porovnani-s-jinymi-krajskymi-mesty/, vyhledáno 20. 5. 2025.
[5] Sám autor tohoto textu je i autorem zmíněného manuálu, k nahlédnutí zde: www.c-budejovice.cz/kultivovane, vyhledáno 20. 5. 2025.
[6] Nutno doplnit, že město v posledním roce usilovalo o koupi Metropolu, aby jej mohlo pro potřeby divadla rekonstruovat, což by si jistě vyžádalo další miliardovou investici, na kterou dle současných deklarací samospráva stejně nemá. Z nákupu ale nakonec sešlo. S výstavbou nové budovy pro Jihočeské divadlo i Jihočeskou filharmonii se přitom v minulosti počítalo v městské proluce na Mariánském náměstí – v rámci tohoto projektu již byla zpracována objemová studie s provozním modelem.
[7] Např. Jiří Ptáček: Boje o Dům umění Českých Budějovic. Artalk, 20. 12. 2024. Dostupné z: https://artalk.info/news/boje-o-dum-umeni-ceskych-budejovic; Jiří Ptáček: Dům umění v Českých Budějovicích zřejmě nebude. Tamtéž, 25. 2. 2025. Dostupné z: https://artalk.info/news/dum-umeni-v-ceskych-budejovicich-nebude-kulturni-akteri-opousteji-mesto, vyhledáno 20. 5. 2025.
[8] V mezinárodní architektonické soutěži na novou budovu AJG v roce 2024 zvítězil tým Marek Chalupa architekti. Už samotný soutěžní proces se neobešel bez problémů a plánovaný harmonogram nabral zpoždění. Po odevzdání soutěžních návrhů 10. 5. 2024 musela být celá soutěž z důvodu technické závady na profilu zadavatele zrušena a vypsána znovu, s odevzdáním návrhů o tři měsíce později (5. 8. 2024).
[9] Ve dvoufázové užší architektonické soutěži v roce 2022 zvítězil tým Pavel Hnilička Architects+Planners.
[10] Náplavka na Zátkově nábřeží je součástí strategické studie Město a voda, vytvořené v roce 2020 ateliérem A8000. Cílem je posunout o několik metrů kyklopské zdivo stávajícího břehu Malše, aby se dole u řeky vytvořila náplavka s drobnou kavárnou a výhledem na protější věznici. Jednodušším řešením by byla revitalizace nábřeží v jeho horní úrovni, vymístění automobilové dopravy a oživení parteru domů na Zátkově nábřeží, kde čtyři nemovitosti z celkem šesti jsou přímo v majetku města.
[11] Autorkou návrhu je architektka Hana Košová.
Text vyšel v architektonickém časopise ERA21 č. 02/2025.