Také dnes vznikají víceúčelové stavby navazující svou estetikou na moderní pojetí městského paláce. Přinášíme přehled příkladných evropských realizací z poslední doby; část z nich je již realizována a úspěšně slouží svému účelu, část z nich bude dokončena v brzké době. Přestože se vybrané stavby v detailech liší, jedno mají společné – fungují jako „město ve městě“.

HERZOG & DE MEURON: PĚT DVORŮ V MNICHOVĚ
Jedna z nejznámějších novodobých obchodních pasáží uvnitř městského jádra příkladně následuje tradici městských paláců. Samotný název Pět dvorů – německy Fünf Höfe – poukazuje na to, jak je stavba koncipována. Význam slova Der Hof je v němčině vykládán buď jako vnitřní prostor mezi budovami, který je často využíván k rozšíření obytné plochy a je důležitým prvkem městského života, anebo jako rezidence šlechty, pódium moci, společenského a vědeckého života.
Areál Pěti dvorů se stal jedním z největších stavebních zásahů v historickém městském centru v Německu. Nachází se ve čtvrti Kreuzviertel, která měla již od svého vzniku ve 14. století zvláštní strukturu. Na ni navázala přestavba realizovaná v první fázi podle urbanistického konceptu švýcarské dvojice Herzog & de Meuron (2001). Poslední dva „dvory“ podle návrhu architektů Ivana Gianoly a studia Hilmer & Sattler und Albrecht byly otevřeny v roce 2003.
Soubor staveb nabízí zhruba šedesát obchodů o celkové rozloze 14 000 m², kavárny a restaurace na ploše 2 500 m², 24 300 m² kanceláří a také 3 200 m² rozlehlou galerii (Hypo-Kunsthalle), kde probíhají výstavy současného umění. Kromě toho je zde také 27 luxusních bytů, které jsou kvůli svému soukromí z vnitřních pasáží sotva viditelné.
Soutěžní návrh Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona z roku 1994 pro německou hypoteční banku (HVB) počítal s daleko většími zásahy do historické struktury a s demolicemi původních budov, ale nakonec byly členění městského bloku i většina fasád zachovány. Co se na začátku zdálo jako nevýhoda, stalo se hlavním klíčem k úspěchu celého projektu. Citlivé začlenění Pěti dvorů do historického kontextu ukazuje jednu z cest, jak se dá mnohovrstevnaté srdce metropole posílit. Zásah do existující struktury umožnil vytvořit neotřelou atmosféru stírající rozdíl mezi exteriérem a interiérem. Výsledkem je vnitřně heterogenní komplex navazující současnými prostředky na mnichovskou tradici stavby urbánních bloků a paláců s vnitřními dvory. Jednotlivé části vnitrobloku jsou vyplněny navzájem propojenými pasážemi a halami. Základní členění objektu odpovídá konceptu pěti dvorů, z nichž každý má specifický a nezaměnitelný charakter, jehož bylo dosaženo za pomoci rozdílných proporcí, volby materiálů či intenzity přirozeného světla. K dokreslení atmosféry přispěly i intervence řady významných umělců, jako jsou Rémy Zaugg, Olafur Eliasson nebo fotograf Thomas Ruff. Pasáže a dvory dohromady tvoří svébytný mikrosvět, malé město ve velkém městě, městskou strukturu uvnitř stavebního bloku. Jak tvrdí sami autoři, Pět dvorů je jako puzzle sestavené z mnoha rozdílných kusů.
Blok je přístupný ze všech ulic, které ho vymezují. Jedinou novostavbou, vyznačující se i novou fasádou v uliční frontě, je dům č. 8 v Theatinerstrasse. Zde Herzog a de Meuron uplatnili již vyzkoušený koncept vnějších sklápěcích rolet, umožňující variabilní členění fasády podle světelných podmínek. Bronzové fasádní prvky tak nabízejí hru s kontrasty, jako jsou otevřený – uzavřený, světlý – tmavý, lehký – těžký.
Rok po otevření byl celý komplex prodán finanční skupině DIFA (Deutsche Immobilien Fonds AG), takže dodnes zůstal ve vlastnictví bankovního sektoru.

KOLLHOFF ARCHITEKTEN: ORANIENBURGER TOR V BERLÍNĚ
Relativně malá multifunkční stavba Hanse Kollhoffa, financovaná realitní společností KapHag, se snaží navázat na bohatou historii místa a propsat do svého výrazu něco z mnohovrstevnatých dějin. Pruský král Fridrich Vilém I. nechal v roce 1734 ohraničit Berlín palisádou – spíše než obranné důvody ho k tomu vedly obavy z dezerce vojáků. Na hlavních cestách byly později vytvořeny brány včetně té nejznámější, Braniborské. Poněkud skromnější brána Oranienburger Tor byla v roce 1787 zbudována Carlem von Gontardem, pravděpodobně podle skici samotného Langhanse, v místech dnešní stejnojmenné stanice metra. V roce 1867 byla rozebrána, avšak do zdejší prostorové kompozice se něco z historických stop propsalo.
Projekt původně počítal se dvěma naproti stojícími budovami, které měly uzavřít stavební bloky a vytvořit pomyslnou bránu, akcentovat vstup do centra velkoměsta. Zatím byla realizována jen jedna z nich, budova č. 119. Jedná se o pětipodlažní dům s třípatrovou nástavbou, který se skládá ze dvou jednotek – obchodní a kancelářské části, jež společně představují něco málo přes 6 000 m2 hrubé podlažní plochy. Obě jednotky se k sobě vztahují architektonickým výrazem, především ortogonálně členěnou fasádou z šedého pískovce. Kancelářská část má vyšší světlou výšku pater než část obchodní a obytná. Společný vnitroblok poskytuje dostatek zeleně pro stínění vnitřních fasád a podzemní garáže.
V parteru nárožní budovy je umožněn průchod kolonádou vysokou přes dvě podlaží, která tak rozšiřuje úzký chodník na Friedrichstrasse. Podlaha v kolonádě je tvořena barevnou kamennou mozaikou, kazetový strop je vybaven svítidly z mléčného skla. Výkladce a vchodové dveře do obchodů jsou opatřeny bronzovými profily, které parteru dodávají určitou noblesu. Dnes zde sídlí anglická jazyková škola, knihkupectví a pekařství. U kancelářského objektu jsou bronzové profily nahrazeny hliníkovými rámy a okna obytné části jsou vyrobena z bíle lakovaného dubu.
Přístup do obytné části domu je přímo z Friedrichstrasse přes dvoupodlažní lobby. Také obytné a kancelářské prostory jsou vyrobeny z drahých, kvalitních a odolných materiálů, které evokují reminiscenci historických velkoměstských paláců.

BAUMSCHLAGER EBERLE: CONNECT V CURYCHU
Komplex byl postaven na dvou sousedících pozemcích s rozdílnými vlastníky: curyšskou finanční společností Credit Suisse a penzijní pojišťovnou maloobchodní společnosti Migros MPK. Z praktických a územněplánovacích důvodů se oba investoři rozhodli pro jeden společný projekt. Oba zároveň uvažovali o konverzi staré papírny z roku 1928, která na pozemcích původně stála. S ohledem na konstrukční možnosti a nevhodnost jakéhokoli navyšování objemu stavby se nakonec rozhodli pro demolici stávajících objektů a postavení zcela nového ansámblu budov.
K jeho vyprojektování byla pozvána zkušená kancelář Baumschlager Eberle. Blízkost městského centra a rostoucí hustota zástavby zde vytvořily příležitost pro zvýraznění urbánního charakteru. Soubor zahrnuje celkem čtyři objemy (budovy 1, 2, 3, 4), které jsou i přes své rozdílné tvary formovány do konzistentního celku díky prostému ortogonálnímu uspořádání, přísně geometricky řešeným fasádám a zrcadlení.
Jako většina projektů Dietmara Eberleho a Carla Baumschlagera ukazuje i tento smysl pro hru s kompozicí. Jednotlivé objemy vymezily svou polohou, tvarem a výškou veřejné meziprostory, z nichž každý je pojednán rozdílně. Zatímco mezi prvním obytným a nejvyšším půdorysně zkoseným blokem vzniká jakýsi vertikální prostor amerického střihu, východní konec celého souboru s příčným hranolem je koncipován jako klasický evropský point de vue. Stejně propracovaná je i hra s fasádami, které se u jednotlivých budov sice liší, přesto sledují jednotný řád, jenž vede až k monumentalitě. Tu narušuje rozmístění venkovních rolet, vytvářející proměnlivou a pestrou směsici otevřených a uzavřených okenních otvorů. Odvětrávaný obvodový plášť pomáhá snížit energetickou náročnost budovy na minimum. Celková zastavěná plocha představuje 3 220 m² a užitnou plochu tvoří více než 27 000 m².

GEUSEBROEK VERHEIJ ARCHITECTEN: BORNEOHOF V AMSTERODAMU
V roce 2007 bylo v rámci plánu obnovy Indické čtvrti ve východním Amsterodamu rozhodnuto o kompletní demolici urbanistické struktury této specifické části města. Celkem 230 menších domů bylo zbouráno a nahrazeno novou rezidenční výstavbou. Účelem této radikální přestavby byla transformace špatně fungujícího centrálního náměstí v živé srdce Indické čtvrti. Urbanistický plán počítal s oddělením automobilového a pěšího pohybu a s hierarchizací veřejných prostranství. Náměstí Javaplein tak dostalo novou atmosféru s jasným orientačním bodem v podobě budovy Borneohof vyznačující se charakteristickým věžovitým nárožím. Investorem stavby byla největší nizozemská realitní společnost De Alliantie. Budova obsahuje podzemní garáže se 176 parkovacími místy, které pomáhají snížit hustotu dopravy v klidu na náměstí a v okolních ulicích. Přestavba také přinesla příležitost k rozmanitější nabídce služeb a především ke kvalitnějšímu bydlení. Komerční a sociokulturní aktivity (jako je například knihovna) jsou situovány do dvoupodlažního parteru a zaujímají celkovou plochu 3 000 m². Obytné jednotky o celkové rozloze 6 800 m² jsou seskupeny kolem vnitřního nádvoří, jehož forma je odvozena z berlínských „Hackeschen Höfe“ – dvorů, kde se místní obyvatelé setkávají a etablují se do malých komunit. Všechny byty jsou přístupné z pavlačí orientovaných směrem do nádvoří, což pomáhá dotvořit intimní atmosféru. Vstupy na nádvoří jsou celkem čtyři a každý je uveden pomyslnou bránou, z nichž dvě mají stěny vyrobené z kolekce starých dveří podle návrhu designéra Pieta Hein Eeka. Budova navazuje na původní strukturu nejen svou orientací a částí půdorysu, ale i architektonickým výrazem. Pro něj jsou charakteristické přísný rytmus oken, výrazná schodiště a přečnívající střecha. Druhá část půdorysu, tvořená čtvercovým objemem a věží, nesleduje původní strukturu a je zcela autonomní. Průčelí s podloubím je orientováno do náměstí, stejně jako subtilní věž, která v návrhu hraje zásadní roli, protože se stala dominantou viditelnou z dalekého okolí.

COLDEFY & ASSOCIÉS ARCHITECTES URBANISTES: ARBORETUM V LILLE
Arboretum je převážně rezidenční projekt, který je součástí nové výstavby podél Hooverova bulváru, vznikající v rámci obřího rozvojového projektu Euralille 2. Stal se základním prvkem určujícím budoucí podobu okolí stanice metra Porte de Valenciennes. Nárožní budova Arboreta je jakýmsi mezikrokem – přechodníkem na pomezí ekonomického srdce Euralille a klasické rezidenční zástavby sousedních čtvrtí. Stavební program reaguje na tuto dualitu mixem funkcí: plochu o rozloze 2 800 m² zabírají kanceláře strategicky orientované do významné městské třídy Paul Painlevé Boulevard, přízemní sokl s vysokou světlou výškou 5,6 m nabízí 900 m² obchodních ploch. Ty jsou rozděleny do relativně malých buněk o velikosti 150–300 m²; všechny jsou přístupné přímo z hlavního bulváru, kde se pohybuje nejvíce chodců. Pro větší využitelnost prostoru obsahují navíc některé z nich mezanin.
Hlavní náplní komplexu je však bydlení – 68 bytových jednotek je orientováno směrem do vnitrobloku a je v kontaktu se sousedící textilní fabrikou. Apartmány jsou provedeny na čtvercovém půdorysu s centrálním komunikačním jádrem a jsou vždy orientovány minimálně na dvě, většinou na tři světové strany. Soubor poskytuje bohatý výběr bytů, od charakteristických jednotek pro vícegenerační rodiny přes luxusnější apartmány s velkými lodžiemi a balkony orientovanými do zahradního meziprostoru až po menší bytové jednotky.
Předsazené porézní fasády jsou variacemi na základní modul a flexibilně reagují na vnitřní uspořádání. Směrem do bulváru působí fasáda jako modulová mřížka založená na systému plug-in. Okenní moduly lze sloučit do větších ploch lodžií nebo vertikálně propojit přes dvě patra jako mezonetové apartmány. Čelo domu je připraveno pro popínavé rostliny a mezi dvěma věžemi je již zmíněné zahradní atrium se vzrostlou zelení. Stromy v otvoru uprostřed budovy poukazují na snahu o ekologicky šetrné stavění, jež přináší přírodu i mezi postupně zahušťovanou zástavbu. Vnitřní zahrada a vhodné provedení ventilace zároveň umožňují využívat většinu bytů v pasivním standardu. Ačkoli je projekt rozčleněn na čtyři různé objemy vycházející z modulu 18 × 18 metrů, jejich čisté geometrické řešení působí tak soudržně, že celý komplex lze z ulice vnímat jako jeden dům. Zajímavostí je, že stavba byla připravována ve spolupráci s francouzskou Ligou na ochranu ptactva, která se dlouhodobě snaží prosazovat lepší podmínky pro existenci volně žijících živočichů v centrech měst.

OMA: STADSKANTOOR V ROTTERDAMU
V roce 2009 vyhrála kancelář OMA Rema Koolhaase soutěž na stavbu nové rotterdamské radnice, která v sobě bude kromě municipality integrovat i další kanceláře, služby, obchody, výstavní prostory i byty. Jedná se tedy o víceúčelovou budovu v pravém slova smyslu, financovanou městskou developerskou společností OntwikkelingsBedrijf Rotterdam (OBR). V reakci na urbánní kontext s vysokou hustotou zástavby je budova koncipována tak, aby mohla pružně odpovídat na požadavky měnící se v průběhu času. Stavba je navržena jako modulární struktura složená z jednotlivých buněk vrstvených na sebe a vyrůstajících do dvou nepravidelných vrcholků. Skladba z modulárních dílců umožňuje, aby dům při pohledu z jedné z hlavních tepen Rotterdamu Coolsingel působil odvážně a složitě, přičemž v místech, kde se potkává se starší obecní budovou z roku 1953, na ni kontextuálně navázal. Inovativní konstrukční systém zaručuje maximální efektivitu a univerzálnost z hlediska stavebního programu. Jednotky mohou být postupem času přidávány nebo demontovány, podle potřeby lze libovolně zaměňovat kancelářské buňky za obytné a naopak. Zelené terasy ve vyšších patrech mohou být využívány jako soukromé zahrady k relaxaci v samotném centru Rotterdamu.
Zadávací dokumentace stanovila, že Stadskantoor musí splňovat nejpřísnější nároky na trvalou udržitelnost v Nizozemsku. OMA tento požadavek vyřešila právě konceptem flexibility a také prostřednictvím dvou velkých atrií, která fungují jako plíce projektu s promyšleným systémem akumulace tepla nebo studeného vzduchu. Prosklená fasáda využívá průsvitnou izolaci s bezprecedentní energetickou efektivitou. Celková užitná plocha budovy zahrnuje ohromných 43 370 m².

GRABER PULVER ARCHITEKTEN: BUDOVA G NA EUROPAALLEE V CURYCHU
Budova G na Europaallee je součástí obřího rozvojového projektu v bezprostřední blízkosti curyšského hlavního nádraží a budoucího sídla firmy Google. Hlavním investorem polyfunkční stavby za 145 milionů švýcarských franků jsou Švýcarské spolkové dráhy (SBB). Dům složený ze dvou věží vyrůstajících ze společné základny nabídne na čtyřech podlažích plochu pro obchody a restaurace (1 200 m²), kanceláře, služby a medicínské středisko (7 400 m²) a administrativní zázemí švýcarských drah. Zbývající plochy ve věžích budou využity jako byty nabízené do osobního vlastnictví (celkem 46 bytů o rozloze 7 700 m²) a bydlení pro seniory (71 jednotek na celkové užitné ploše 7 400 m²). Důraz je opět kladen na minimalizaci energetické náročnosti, vytvoření nových pracovních míst a přilákání nových rezidentů. Stavba se právě dokončuje.

MAKE ARCHITECTS: ST JAMES MARKET VE WESTMINSTERU
Studio Make Architects bylo vybráno státní holdingovou společností The Crown Estate pro přestavbu dvou bloků v srdci známé londýnské oblasti West Endu. Projekt je součástí desetiletého investičního programu na revitalizaci území kolem náměstí sv. Jakuba ve Westminsteru, jižně od dopravního uzlu Piccadilly Circus. Tato vlajková loď rozsáhlé přestavby za 450 milionů liber nabídne prostory pro maloobchod, kanceláře i nová veřejná prostranství. Z rozhodnutí westminsterské rady zahrnuje urbanistický plán i tři přidružené rezidenční bloky seskupené kolem nového náměstí. Projekt by měl navrátit oblasti v sousedství St James Marketu její zašlou slávu a pomocí integrace nového a starého, veřejného i soukromého navázat na historickou identitu místa.
Základní přestavba se týká dvou bloků: budova na Regent Street je rekonstruována při zachování původní fasády z roku 1929, část druhého bloku na ulici Haymarket byla nahrazena zcela novou, organicky tvarovanou administrativně-obchodní stavbou, která svým výrazem a volbou materiálů vychází z okolní zástavby. Projekt zahrnuje i revitalizaci stávajícího veřejného prostranství a vytvoření nového náměstí o rozloze 950 m². Většina nově vytvořených prostor bude fungovat jako pěší zóna.
Hlavním investorem je The Crown Estate ve spolupráci s dalšími developery, financování projektu je ukázkou příkladné
win-win strategie. Celkových 31 600 m² plochy poskytne 4 645 m² pro maloobchod, parter nabídne 19 500 m² pro další komerční využití. Zbytek tvoří kanceláře.

CARUSO ST JOHN ARCHITECTS: WIESENTAL V ST. GALLENU
Jak je ve Švýcarsku dobrým zvykem, projekt londýnsko-curyšského studia Caruso St John architects vzešel z architektonické soutěže. Zadavatelem byla švýcarská developerská společnost HRS Real Estate AG. Sami autoři projekt nazývají „městskou korunou” a metropolitní budovou.
Lokalita v západním cípu St. Gallenu nedaleko nádraží má rozvolněnou strukturu, rozptýlená zástavba nemá jednotnou koncepci a nepodporuje identitu místa. Výrazná nárožní budova je symbolem začínající konverze původně průmyslových pozemků. Hmota budovy plně využívá kapacitu parcely. Předpokládá se komerční využití parteru, čtyři patra kanceláří a třípodlažní nástavba bytových jednotek. Fasáda je rozdělena na dvě základní proporce – široká okna na spodních pěti podlažích pro obchody a kanceláře a jemnější vertikální členění oken na horních třech obytných patrech. Tato změna měřítka vytváří z obytné části jakousi korunu posazenou na robustnější hmotu komerčních a administrativních prostor a přizpůsobuje proporce domu okolní zástavbě. Horní patra jsou protkána lodžiemi a střešními zahradami, z nichž se pro obyvatele domu otevírají panoramatické výhledy na barokní centrum města a sousedního údolí.

MACCREANOR LAVINGTON: BLACKFRIARS ROAD V LONDÝNĚ
Soubor pěti budov, financovaný britskou skupinou Barratt Developments, bude obsahovat flexibilní administrativní prostory (2 500 m²), které může využít až 24 menších firem, dále užitnou plochu o výměře 1 200 m² pro obchody, kavárny, restaurace, dvě hlavní veřejná prostranství a 336 bytových jednotek k pronájmu. Všech pět objektů je rozmístěno kolem centrálního veřejně přístupného nádvoří.
Dvacetisedmipodlažní obytná věž (92,6 m) na nároží Blackfriars Road má šestiúhelníkový půdorys, který pomáhá vizuálně redukovat objem stavby při pohledu z ulice. Střešní zahrady nabízejí panoramatické pohledy na centrum Londýna. Zbývající čtyři objekty jsou vysoké od pěti do devíti podlaží. Přestože má každý z objektů originální výraz, je zde zřetelná snaha autorů o jejich sjednocení a dosažení dojmu, že všechny patří do jedné rodiny. To se daří především vhodnou volbou materiálů vycházejících z tradičních cihlových a keramických fasád původních budov. Od roku 2006 byla v blízkosti nábřeží Temže v městské části Southwark realizována řada revitalizačních projektů a úprav veřejných prostranství za přispění místních institucí, architektů a umělců. Komplex budov od architektonické kanceláře Maccreanor Lavington je prvním projektem zcela financovaným soukromým sektorem.

Psáno pro časopis ERA21 #04/2015 Velkoměstské paláce