Útvar hlavního architekta

Hlavním problémem účinného rozhodování se jeví absence útvaru hlavního architekta. Politická reprezentace nikdy nehrála roli hybatele, který by přispěl k uvádění akademických diskuzí do praxe. Jediní, kdo dnes mohou částečně zachránit – anebo naopak poškodit tvář města – jsou památkáři. Ti ovšem mají pouze garantovat uváženost řešení a šetrnost zásahů z hlediska historických vztahů, nikoliv brojit proti jakémukoliv architektonickému záměru oživit město. Stejně tak stavební úřad by měl ručit za to, že byl projekt projednán podle práva a kontrolovat formální náležitosti dokumentace, nikoliv její kvalitativní obsah. Těžko totiž můžeme předpokládat, že úředník na stavebním úřadě je schopen kontrolovat třeba statické výpočty. Místo toho se topíme ve vlastnoručně vytvořeném systému, kde nikdo pořádně nezná svoje kompetence a slyšet je názor jen toho, kdo mluví více nahlas.

Z toho vyplývá, že ani pro zřízení útvaru hlavního architekta nejsou zcela jasné důvody. V Liberci se jeví jako zbytečný, protože – i dle názoru napříč celým zastupitelstvem – převzal jeho funkci odbor územní strategie a územní koncepce.

Jenže celý problém vězí právě v definování kompetencí podobného útvaru. Hlavní architekt by musel mít patřičnou vážnost a právo výrazně ovlivnit vizi budoucího rozvoje města, požadovat průhledné architektonické soutěže a být tak tvrdým nárazníkem proti možné korupci.

Nedávno byl odbor hlavního architekta obnoven v Pardubicích a město si tento krok velmi pochvaluje. Ve vedlejším Hradci Králové má tento útvar kolem 30 zaměstnanců, kteří bedlivě střeží dodržování územního plánu. I jejich rozhodnutí však mají vždy jen doporučující charakter, a proto je funkce hlavního architekta coby zbraně proti architektonickým lobby plněna jen částečně, což lze konkrétně vypozorovat například na podobě nového terminálu MHD před hradeckým nádražím. V Kotasově případě to již tradičně působí jako konstrukčně nezvládnutá a zbytečně drahá změť ocelových sloupů, i-profilů a táhel. (Není však účelem tohoto článku zabývat se nepochopitelným monopolem Patrika Kotase na všechny dopravní stavby – to už učinili jiní přede mnou.9 Zmínku jsem si neodpustil pouze z důvodu, že jeden z výsledků tohoto nezdravého monopolu lze vidět i na příkladě libereckého terminálu ve Fügnerově ulici. Ten leží přímo mezi jámou Na Perštýně a OC Forum i OC Delta a jeho pochybná estetika i nelogičnost osové orientace je další komplikací v dolním centru Liberce, jíž se právě okolní zástavba musela přizpůsobit. O dalším monopolu, tentokrát architekta Radima Kousala na nákupní střediska uvnitř města, se zmiňovat ani nebudu. Nelze mu zazlívat snahu vydělat si peníze, ale pokazit si střed města, v němž žije, vyžaduje asi pořádný kus odvahy. V případě obchodního centra Plaza byl původní projekt vzešlý z jeho dílny stejně změněn k nepoznání. Ke chvále mu budiž přičtena alespoň Krajská vědecká knihovna.)

Ideální Liberec

Stává se velmi zřídka, aby architekt přežil svou stavbu tak jako v případě OD Ještěd. Názor profesora Miroslava Masáka je jasný. Vždy morálně pevný Karel Hubáček je vážně nemocen, ale i jeho názor se dá předpokládat. Libereckému Tescu byla vyčítáno desurbanistické chování k okolí. Že by ale nový obchoďák přinášel nějaké městotvorné kvality se mi zatím nepodařilo vypozorovat. Spíše naopak. Navíc si lidé stěžují, že v novém „My Liberec“ se už nedá sehnat zboží denní spotřeby, většina jich tam přestala chodit.

Hlavní architekt by mohl sehrát skutečně stěžejní roli při budování nové koncepce rozvoje města Liberec. Již dnes můžeme namátkou načrtnout vize, na nichž by se vyplatilo pracovat a vytvořit alespoň základní studie. Odvážné, avšak naprosto logické, by mohlo být např. přesunutí liberecké nemocnice na brownfield po bývalé Textilaně a konverze současného nemocničního areálu na rezidentní část. Rekultivaci a rekonstrukci si jistě zaslouží mnoho „slepých“ míst a proluk, namátkou Sokolovské náměstí, okolí Lucemburské ulice, čtvrť Na Ladech, liberecké výstaviště, břehy Lužické Nisy apod. Libereckou přehradu lze více využít pro rekreaci. Do budoucna je nutno počítat s rozšířením univerzitního kampusu na Husově ulici a postavením budovy G s novou univerzitní knihovnou. Už jen tento zlomek naznačených východisek ukazuje, že v Liberci existuje velký potenciál pro vizi udržitelného rozvoje. Stačilo by jen vyjasnit si ekonomicko-politické zájmy a cíle.

Architektura jako zrcadlo

Ve starověkém Římě byla architektura na úrovni politiky a povolání architekta bylo vnímáno zcela rozdílně než dnes. Architektura byla odjakživa oborem, jenž koordinoval ostatní vědy do jednoho celku. Zbožným přáním všech architektů je, aby jejich povolání mělo podobné kompetence a společenskou váhu. Jenže i tady a teď, v době všeobecné krize, která si troufá relativizovat snad vše, co se člověku dostane na mysl, vystupuje do popředí individualismus, sobectví, prospěchářství a vlastní zájem. Tím pádem devalvace dosud platných hodnot, otupění ideálů, korupce. Pak nezbývá než řídit se heslem: chceš-li s vlky výt, staň se vlkem.

Řešení této komplikované společenské krize je v nedohlednu. Dokud budou o městech rozhodovat nekvalifikovaní politici, zdravý rozvoj sídel nečekejme. Jak vidno, zbrkle postavená suburbia nejsou jediným problémem dneška. Standardem se totiž stávají i nekoncepční zásahy do samotných městských center. Zatím neexistuje společenská vůle tomuto problému čelit, řešit ho, ba dokonce ho aspoň vnímat. Ostatně – společnost má vždy takovou architekturu, jakou si zaslouží. „Architecture reflects truly as a mirror“², řekl kdysi Louis Sullivan. Pokud se podívame na architekturu období gotiky, renesance, baroka, je nám jasné, co tím myslel. Když se podíváme na současnost, můžeme si akorát domyslet příběh, který se udál před dvěma lety v Praze:

Národ sobě

Do kanceláře primátora Béma vstupuje Jan Kaplický, zabývající se architekturou více než 50 let svého života. A pražský primátor má 15 minut na to, aby uchopil veškeré Kaplického zkušenosti, aby vstoupil do ročního tvůrčího procesu, do slepých evolučních cest a hledání té správné, a na základě tohoto poznání, k němuž Kaplický putoval 50 let, učinit rozhodnutí. Se sebevědomím sobě vlastním se primátor nakonec přiklání ke známému názoru renesančního muže, architekta, ekologa, tenisty a prezidenta v jedné osobě, Václava Klause, a tak je celý projekt během čtvrt hodiny smeten ze stolu. Nikomu už samozřejmě nepřipadá divné, že mediální obraz pražských radních se neshoduje s jejich zákeřnou politikou. Jako výsadní zde vystupuje otázka libida, která ovšem nemá s architekturou nic společného… Na chlup stejně jako v případě libereckého OD Ještěd.

Dnes už je osud knihovny jasný: magistrát plánuje revitalizaci Klementina a dostavbu Centrálního depositáře v Hostivaři. Změny budou stát více než dvě a třičtvrtě miliardy korun (takže možná více, než by stála nová budova).

Ano, ani hlavní město Praha nemá žádnou strategickou vizi. Nemůžeme ji tudíž chtít po Liberci. V porovnání s dalšími evropskými městy je zde patrný naprosto tristní rozdíl – však ani slovo „masterplan“ nemá dodnes český ekvivalent.

Řečnická otázka na závěr tedy zní: Proč bychom nemohli vychovat novou generaci, která odmítne kulturní sebekastraci, bude vést diskuze o prostředí, v němž žije a bude vědět, že pokrok ve zdravé demokratické společnosti se pozná podle toho, že jsme schopni postavit si třeba národní knihovnu?

POZNÁMKY:

1) Učinila tak např. Karolína Jirkalová: http://www.archiweb.cz/salon.php?type=10&action=show&id=6046
2) „Architektura odráží pravdu jako zrcadlo“ (F. L. Wright)

FOTO:

1) Staveniště OC Forum, Fügnerova, Liberec
2) Triko „Nenech se pohřbít“ vyrobené jako vyjádření nesouhlasu s bouráním OD Ještěd, autor: Bohuslav Strejc
3) Jan Kaplický – Vlastní cestou, Centrum současného umění DOX, Praha, 16.4. – 2.8. 2010