Je mezi druhou a třetí hodinou ranní, spolu s ostatními studenty Fakulty umění a architektury TU v Liberci z posledních sil dokončuji semestrální projekt. Zničehonic se rozlétnou dveře ateliéru a do nich vchází „Docent“, v podpaží několik knih, typickým způsobem se uchechtne a štráduje si to přes počítačovou učebnu zpátky do knihovny.

Enfant terrible české filozofie a přístupu k výuce Petr Rezek zemřel 8. listopadu ve věku 74 let. Určitě existuje řada povolanějších lidí, kteří by se mohli za jeho plodným životem ohlédnout, přesto si dovolím i já sdílet pár vzpomínek na někdejšího vedoucího katedry teorie a dějin výtvarného umění a architektury na mé alma mater. Viděno zpětně, byl to právě on, kdo mi otevřel dveře k teoretickým textům o architektuře. Dokázal donutit k přemýšlení, které někdy bolelo. Dekonstruoval a rozšiřoval názory svých studentů. Byl důsledný, vždy směřoval k podstatě. Rád sžíravou kritikou a ironickými poznámkami provokoval, jeho přednášky mě vlastně spíš rozčilovaly, než abych se něco dozvídal, ale jak on sám lakonicky říkal: na přednáškách se nikdy nikdo nic nenaučil, od toho přednášení není. Většinou si je moc nepřipravoval, razil heslo, že na kloub věcí musí přicházet spolu se studenty (parafrázuji): „Nechci vám říkat, co už vím. Mé přednášky nejsou nacvičená cirkusová čísla. Na začátku hodiny všechno zapomenu a postupně se to pak s vámi snažím znovu objevit. Uvidíme, k čemu dojdeme. Věci nemůžeme jen tak opakovat, ale musíme je stále znovu a znovu prožívat.“
Docent nás v průběhu semestru běžně posílal na cesty po Evropě, neváhal nám zadat jako seminární práci ikonografický a ikonologický rozbor obrazu visícího v jedné z budov Státních uměleckých sbírek v Drážďanech. Za týden jsme museli doložit vstupenku, že jsme v dané galerii skutečně byli. Dokonce nám vyhledal výhodnou zpáteční jízdenku – jen jsme museli vytvořit skupinky po pěti a nejet rychlíkem. Celá fakulta se o víkendu sbalila a jela osobními vlaky s několika přestupy z Liberce do Drážďan. Další týden nás poslal do Vídně a pak do Mnichova.
Legendární se pro mě stala exkurze s názvem Sto kilometrů pěšky po Berlíně, kterou jsme v počtu deseti vyvolených absolvovali v roce 2006. Jednou k večeru jsme unavení a hladoví úplnou náhodou míjeli budovu Berliner Festspiele a skrz prosklená okna zahlédli jakýsi luxusní raut. Docent ihned neomylně zmizel v útrobách domu, za pět minut se vrátil drže v jedné ruce pohár vína a v druhé sklenici piva a prohlásil: „Pojďte, je to oslava sedmdesátin Václava Havla a všechno je tam zadarmo!“ S batohy na zádech jsme zapluli mezi distingované lidi ve společenských šatech a užili si nejlepší víno, které jsem kdy pil, proslov Karla Schwarzenberga a koncert „Plastiků“. Rezek se s řadou přítomných osobností znal z disentu, sám Havel ale na své oslavě s českými krajánky v Německu chyběl, zaslal pouze online zdravici. Možná naštěstí, protože v samizdatu vyšly také Rezkovy ojedinělé a velmi kritické úvahy o myšlení některých prominentních intelektuálů, a to včetně pozdějšího českého prezidenta.
Vystudovaný psycholog, filozof a estetik Petr Rezek směl v době normalizace vykonávat jen nekvalifikovaná zaměstnání. Od studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy spolupracoval s Jiřím Němcem, byl v těsném kontaktu s Janem Patočkou, měl blízko k Jindřichu Chalupeckému. V osmdesátých letech vedl jeden z nejvýznamnějších filozofických bytových seminářů a organizoval tajné návštěvy britských akademiků. Po změně politického režimu založil vlastní nakladatelství, v němž mimo jiné nově zpřístupnil české překlady Aristotela. V roce 2010 získal Cenu Toma Stopparda za knihu Architektonika a protoarchitektura (Galerie Ztichlá klika, 2009), jejíž rukopis nejprve dal k připomínkám některým studentům a studentkám včetně mé dnešní ženy. Na počátku konceptu protoarchitektury prý stálo autorovo zoufalství nad tím, s čím se studenti architektury setkávají v přednáškách a knihách a z čeho jsou potom zkoušeni u státnic. Mohou sice mít rozsáhlé faktografické znalosti, ale chybí jim schopnost sdělit to, co teoretickým vědomostem i architektonickým formám předchází, totiž primární prožívání skutečnosti. Protoarchitektura je to, co „ještě není“ tím, co známe, a přitom se jím může stát. Mimochodem, inspirací pro definici tzv. protostěny se Rezkovi stalo nešťastné umístění pisoárů v pohledové ose dveří pánských toalet u ateliéru liberecké fakulty. Jednou – v naštvanosti nad chabou úrovní studentských textů – svůj myšlenkový koncept zjednodušeně shrnul (opět parafrázuji): „Končíme s jakoukoli teorií, už nebudeme číst žádné antologie, které jsou vám jako budoucím architektům stejně k ničemu. Já vám prostě u státnic promítnu hnusné schodiště, a kdo se pozvrací, dostane jedničku.“
Z Berlína jsme se tehdy vraceli, ostatně jako z jakékoli jiné exkurze vedené Petrem Rezkem, s taškami plnými knih. Docent vždycky vzal peníze určené na nákup publikací, které ležely ladem na jiných katedrách TUL, a jal se ve velkém nakupovat v zahraničních knihkupectvích. Název jedné z posledních knížek tohoto originálního myslitele zní Proklouznutí neboli smrt (Galerie Ztichlá klika, 2014). Zůstane po něm nejen nesmazatelná stopa v celé generaci někdejších studentů mnoha oborů, ale také napěchovaná fakultní knihovna, kterou mohou ostatní instituce zabývající se teorií umění a architektury tiše závidět.

Psáno pro časopis ERA21 #06/2022, vyšlo 30. 11. 2022