CZ|AT Česko-rakouské fórum architektury 2013
Středoevropská metropole ve 21. století

Listopadová konference Středoevropská metropole ve 21. století byla hlavním bodem programu Česko-rakouského fóra architektury 2013. Odborníci na územní a strategické plánování z Prahy a z Vídně diskutovali o výzvách současného středoevropského města. V úvodu vystoupila Maria Vassilakou, místostarostka Vídně odpovědná za její rozvoj. Ve svém příspěvku popsala deset tezí, které v posledních letech určují směřování rakouské metropole. Mezi desaterem pravidel úspěšného města nesmí chybět důraz na kompaktní a koncentrovaný rozvoj, podporu hromadné dopravy, atraktivitu veřejného prostoru a pěší prostupnost města. Zásadní vliv na debatu o budoucí podobě města má odvaha politické reprezentace prosazovat i méně populární rozhodnutí a ochota reflektovat názory veřejnosti. Ve Vídni mají participativní procesy při navrhování města velkou tradici, přesto však i místostarostka přiznala, že jde o dlouhodobý a komplikovaný proces.

Východisko: Větší účast lidí na procesu plánování města ještě neznamená vznik lepšího prostředí pro jejich život.

Praxe: Je vždy těžké najít míru zapojení veřejnosti do procesu městského plánování. Územní plán je politikum, plné rozmanitých aktérů a sítě jejich vztahů. Vyžaduje holistický pohled, kterého obyvatelé nejsou schopni – buď vlivem nedostatečné erudice, nebo v horším případě vlivem svých sobeckých, individuálních či partikulárních zájmů. Politici a architekti by se měli obyvatel ptát, jak chtějí žít. O tom – co, kam a jak umístit – by ovšem měli rozhodovat odborníci. Obyvatelé by neměli zastupovat roli architektů a projektovat své město. Architekti by ale naopak neměli sklouznout k sociálně-inženýrským tendencím.

Pod zástěrkou demokracie se často setkávám s argumentem, který obhajuje např. velké obchodní plochy v centru města: „lidé to chtějí, vycházíme vstříc poptávce.“ Pokud většina obyvatel tvrdí, že jí vyhovuje obří shopping mall v centru města, nemusí to nutně znamenat objektivní realitu. Může to také znamenat, že bylo kladeno málo otázek, nebo že dotazy byly špatně položeny, že se nepátralo po skutečných důvodech předchozí nespokojenosti, a že se nehledalo nejlepší možné řešení.

Existuje rozdíl mezi tím, co lidé skutečně chtějí a co si myslí, že chtějí. Poptávku po kvalitnější a větší nákupní příležitosti v centru města lze totiž uspokojit různými způsoby. A shopping mall je možná způsob nejméně vhodný. Stejní obyvatelé, kteří jsou s nynější možností nákupu v centru města spokojeni, budou nadávat na vzrůstající dopravní zátěž tamtéž. Ovšem nenapadne je přičítat onen dopravní kolaps právě vybudovanému shopping mallu.

Navíc řada lidí neměla příležitost setkat se (např. v zahraničí) s jinými řešeními podobných situací, většina obyvatel není zvyklá na vyšší standard. Netuší, že lze něco udělat lépe a třeba i levněji. Proto může být s výsledkem relativně spokojena, zatímco odborníci si mohou rvát vlasy nad promarněnou příležitostí.

Závěr: Samozřejmě musí platit, že lidé mají právo vybrat si dobrého architekta, kterému důvěřují. Dobrý architekt/urbanista by měl být schopen poskytnout adekvátní odpověď na to, co, kam a jak umístit, aby došlo k naplnění přání obyvatel po ideálním městském životě. Špatný (nebo zkorumpovaný) architekt bez holistického pohledu naplánuje špatné město (které může být výhodné pouze po ekonomické stránce pro malou skupinu investorů).

Obecně sdílená představa o městě by měla vznikat již ve fázi zadání – například tak, že ideový koncept plánu vzejde z řádné architektonické soutěže a později se stane součástí zadávací studie, která bude samotnému územnímu plánu předcházet.

Na jaře 2008 se v Brně uskutečnil kulatý stůl (viz ERA21 3/2008), podnícený především neúspěšnou soutěží na Národní knihovnu. Po této kauze se staly architektonické soutěže velkým tématem, česká společnost po dlouhé době zaznamenala jejich existenci. Za uplynulých pět let se nezměnilo mnoho. Přesto se zdá, že dnes jsou architekti zkušenější, postupně se učí komunikovat s médii a trpělivě vysvětlovat smysl soutěží veřejnosti. Řada z nich usiluje o podporu soutěží, změnu právních předpisů a společenských postojů. S omlazením představenstva ČKA přišla také nová vlna zájmu o propagaci soutěží i o zahraniční zdroje inspirace. O tom všem se diskutovalo února na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Debaty se účastnili: Marie Pětová, Adam Gebrian, Michal Fišer, Miroslav Vodák, Radek Kolařík, moderoval Filip Landa.

Východisko: Onticky nejbližší je ontologicky nejvzdálenější (podle M. Heideggera).

Praxe: Při popisu prostředí není problém operovat s legislativně uchopenými pojmy jako „funkce“, „hygiena“, „norma“, „regulace“, dokonce není problém kvantitativně definovat různé hustoty sídelní struktury, koeficienty zastavěnosti, podlažních ploch, poměru ploch zeleně apod. Problém nastává při používání pojmů jako je „obytnost“, „krása“, „městskost“… Všichni si pod těmito slovy něco představíme, považujeme je za automatické, ale stěží je umíme popsat, pokud vůbec. To, co je onticky nejbližší a známé, je ontologicky nejvzdálenější a nepoznané. A přitom chceme-li pochopit podstatu architektury, měli bychom se naučit s těmito pojmy zacházet.

Nemá cenu bavit se o městě jako o systému. Kvalitu a identitu nelze definovat za pomoci exaktních pojmů. Exaktní vyjádření prostoru slouží k orientaci, nikoliv k popisu charakteru, který je nositelem identity.

Obývání není bydlení. Dům není stroj na bydlení, jak se nám snažil namluvit Le Corbusier. Vlastnit dům ještě neznamená mít domov.

Krása není estetika. Ke smyslovému poznání musí přistoupit intelekt. Krásu místa vytvářejí i jiné aspekty než vlastní architektonické projevy. Bylo by prvoplánové představovat si, že gró místa spočívá v jeho designu. Návrat ke kráse neznamená návrat k historizujícím postupům. Návrat ke kráse spočívá v porozumění konkrétním místům v širším prostorovém i sociálním kontextu. Dílo je krásné pravě tehdy když je pravdivé. Neobnovíme-li sami v sobě krásu městského života, nepojmenujeme-li pravdivě potřeby, které mohou krásu nových úprav iniciovat, skončíme u pouhé estetizace, která je jen formální a tím neživotná.

Závěr: S legislativními novelami by měl vznikat i nový, neustále precizovaný slovník. Mluvme více o „prožitku“ než o „užitku“.

Celý příspěvek →

Do Liberce zavítal někdejší student místní fakulty architektury Adam Gebrian, dnes známá osobnost pohybující se ve veřejném prostoru, publicista a propagátor všeho, co s architekturou souvisí. A Radim Kousal to zase neunesl.

Celý příspěvek →

Veřejný prostor je dnes téměř zprofanovaný pojem. Je nutné cizelovat jeho definici a rozvinout apologetiku jeho podstaty a účelu z hledisek architektonických i socio-psychologických.

Pokud bychom chápali veřejný prostor pouze jako nezastavěná, hmotami vymezená (a zároveň) přístupná prostranství, průměrné panelové sídliště by rázem obsahovalo 60 – 90% tohoto kontinua. Jedná se ale v tomto případě o veřejný prostor? Nejde spíš o jakýsi typ vyloučeného prostoru, tzv. terrain vague?

Celý příspěvek →

Často se mluví o vizi. „Liberec, město s vizí“.

Východisko: Sídlo je složitý celek, pro nějž je zásadní kontinuita, dodržení stanoveného rámce, v němž se při rozhodování o budoucnosti osciluje. Tímto rámcem je vize, tedy permanentně sdílená představa obyvatel o městě. Nejdříve musí být vyjasněn jeho obraz, musí být označeny klíčové prvky a definována obecní shoda na hlavních procesech. Teprve pak může nastoupit nástroj sloužící k uplatnění vize, např. územní plán. Pro sdělení vize však známe i příhodnější nástroje, např. 3D model. Záleží na situaci – kdy, kde a komu je vize sdělována.

Praxe: Vlivem neefektivního právního rámce jsme povýšili technokratické nástroje územního plánování nad vizi. Kompozice většiny českých měst je vystavěna pouze z primitivních parametrů (např. dopravní napojení). Neexistuje-li vize, neformuje se identita. Nemá-li město vizi, nemá ani tvar. A nelze určit jeho regulační rámec.

Závěr: Pokud by byla definována prostorová a strukturová vize města Liberec, zřejmě by obsahovala tyto základní pilíře: spjatost s krajinou, uliční průhledy, zelené koridory. Na tomto základě by byl vystavěn regulační rámec, který by nikdy nedovolil porušení důležitých uličních průhledů stavebními hmotami neadekvátního měřítka.

Slovo „vize“ je možná vhodnější nahradit slovem „koncepce“ či „idea“, případně použít slovník Kevina Lynche a dalších (image). Na obsahu sdělení článku to však nic nemění. Více o možnostech plánování v článku Grand urban rules.

Recenze na knihu Jana Gehla Města pro lidi

Prastaré životní moudro z Hávámal, více než tisícileté eddické poemy, praví, že „člověk je člověku největší radostí“. Ne nadarmo ho Jan Gehl zmiňuje hned v úvodu nejnovějšího spisu Města pro lidi, své druhé publikace vydané česky Nadací Partnerství. Dánský architekt v knize shrnuje padesátileté zkušenosti s pozorováním městského života. A vlastně neříká nic převratně nového. Dokonce se zdá, že opakuje poznatky ze své první knihy Život mezi budovami, rozšířené o závěry plynoucí z novějšího výzkumu. Gehlovy myšlenky jsou však stále naléhavé a konzistentní, stejně jako zůstává naléhavá a neměnná základní potřeba obyvatel měst aktivně sdílet svůj život s druhými.

Rozhovor Filipa Landy a Miroslava Šajtara s Romanem Kouckým

Je možné pro Prahu vytvořit územní plán, který by umožnil municipalitě aktivně rozhodovat o rozvojových strategiích, poskytl účinné nástroje ochrany veřejného zájmu a zajistil udržování spravedlivých vztahů vlastníků a investorů? V srpnu 2012 zřídilo naše hlavní město novou Kancelář metropolitního plánu. S jejím vedoucím Romanem Kouckým jsme hovořili o limitech i ambicích vznikajícího plánu.

Kvalitu architektury markantně ovlivňuje paradox dnešního světa, kdy veřejný sektor odmítá na své zakázky uplatňovat princip architektonických soutěží. V prostředí prolezlém korupcí se tomu asi nelze divit, neboť forma soutěže riziko korupce značně snižuje. Dobrá veřejná správa by proto měla dbát na to, aby byly její stavební zakázky řešeny výhradně prostřednictvím architektonických soutěží. Nutno však podotknout, že mnohdy narychlo vypsaný dotační titul z EU zvyšuje časovou tíseň, svazuje veřejné správě ruce, a tím devalvuje i kvalitu architektury.

Celý příspěvek →