Potřeba nových pohledů na český urbanismus a územní plánování je dlouho diskutované téma. Plány jakožto nástroje rozvoje nestačí reagovat na výzvy rychle se měnící společnosti. Prvních dvacet let po společenských změnách se (nejen) vinou absence kvalitního vzdělávání těžko hledaly cesty, jak správně uskutečňovat architektonický rozvoj našich měst. Nyní stojíme v bodě, kdy fáze idejí konečně dostává konkrétní obrysy. Objevují se první realizace, které nejsou poplatné dosavadnímu územnímu plánování, a přitom se jim podařilo prosáknout bariérou legislativních hradeb. Český urbanismus dost možná právě teď vstupuje do 21. století. Už víme „proč“, už tušíme „co“. Teď bychom se měli zabývat otázkou „jak“.

V dnešní době, kdy je český urbanismus minimálně o 20 let pozadu za vyspělým světem, již není možné obhajovat stávající metody územního plánování a povyšovat technokratické nástroje nad ideje. O to více nás na nedávné přednášce „Od městečka k metropoli“ překvapilo, že stávající nástroje obhajují i někteří architekti. Přinášíme zkrácený přepis příspěvku Filipa Landy o urbanistickém vývoji novodobého Liberce a úskalích současné územně-plánovací praxe.

Celý příspěvek →

Hlavní město Praha začne pořizovat nový metropolitní územní plán. Oproti současnému by měl být jednodušší, přehlednější, pružnější, celistvější a měl by snížit riziko korupce. V rámci zachování názvosloví ponecháme nyní stranou, že Liberec po druhé světové válce prakticky pozbyl všech atributů metropole, a uplatníme název „metropolitní plán“ i v nadpisu tohoto textu.

Celý příspěvek →

3. Symbióza topografie a symboliky, prostoru a charakteru

Umělé místo vizualizuje, doplňuje a symbolizuje způsob, jímž člověk pochopil prostředí. Teprve spojení symbolizace a vizualizace může dát člověku pravou existenciální oporu. Je potěšující, že za vzorový příklad byla v knize Genius loci vybrána Praha. „Analýza prostorové struktury a charakteru Prahy odhalila základní projevy velmi silného genia loci. Jaké významy tento duch shromažďuje? Popsali jsme již přírodní „síly“, které tvoří jeho místní základnu, a objasnili jsme, že Praha je v první řadě skutečným významovým ohniskem charakterově vymezeného regionu. Její ‚tajemnost‘ není ničím umělým, nýbrž je odrazem daného přírodního prostředí. ‚Extatická‘ interpretace tohoto prostředí však zároveň odráží dějiny země.“[1] Z uvedené citace vyplývá, že Praha je skutečně jedinečnou a vyváženou symbiózou symbolizace a vizualizace.

Celý příspěvek →

2.2 Symbolizace

Jak jsme se již zmínili v případě Nizozemska – tam, kde jsou dané podmínky příznivé, se nejvýznamnějším prostředkem konkretizace místa stává vizualizace. Kde příroda nabízí méně, je nutno přistoupit k doplnění anebo symbolizaci.[1] Člověk potřebuje symboly reprezentující životní situace, neboť základní touhou člověka je vnímat krajinu jako významuplnou.

Celý příspěvek →

předchozí díl

2.1 Vizualizace

Ve vizualizaci se projevuje vnější vztah mezi formou města a jeho obklopující krajinou. Člověk chce zpřesnit své pochopení přírody. „Aby toho dosáhl, staví to, co uviděl. Tam, kde příroda nabízí ohraničený prostor, staví uzavřené místo; kde se příroda zdá být vztažena k centru, buduje mal; kde příroda naznačuje směr, tam zřizuje cestu“[1] Vizualizace ve Valenově pojetí zhruba koresponduje s utilitaristicko-pasivní a geomorfně-odpovídající kategorií.

Celý příspěvek →

předchozí díl

2. Filozofie versus topografie

Z uvedeného etymologického rozboru vyplývá, že sídlo nejenže ohraničuje nebo vymezuje cosi fyzického. Sídlo je především shluk, který shromažďuje významy. Jak píše opět Norberg-Schulz: „Umělými součástmi prostředí jsou především sídla různých měřítek, od domů a usedlostí po vesnice a města, dále pak cesty, které tato sídla spojují a různé prvky, jež přírodu proměňují v ‚kulturní krajinu.‘ Jestliže se sídla organicky vážou ke svému prostředí, slouží jako ohniska, v nichž je charakter prostředí zhuštěn a vysvětlen.“[1]

Celý příspěvek →

Předchozí díl

1. Prostor, čas a charakter

V knize Genius loci je pojem existenciálního prostoru rozčleněn do dvou komplementárních termínů „prostor“ a „charakter“. Zatímco prostor označuje trojrozměrnou organizaci prvků, které vytvářejí místo, charakter označuje celkovou atmosféru, která je nejobecnější vlastností každého místa. Důležité je pochopit, jaké psychické funkce těmto pojmům odpovídají. Prostoru odpovídá orientace, charakteru odpovídá identifikace. Významuplně bydlet – patřit nějakému místu – znamená tedy především orientovat se v prostoru a identifikovat se s jeho charakterem. Moderní společnost se soustřeďuje pouze na praktické funkce, zatímco orientace a identifikace je ponechána náhodě, není záměrně pěstována. Výsledkem je pocit odcizení. Osobní identita člověka předpokládá identitu místa. Identifikace znamená: někam patřím. Naopak orientace znamená: něco mohu udělat. Neorientovat se znamená být ztracen, což je jasný protiklad pocitu bezpečí, jímž se vyznačuje bydlení.

Celý příspěvek →

Rozhodl jsem se postupně zde zveřejnit esej, kterou jsem napsal loni pro potřeby státnic z Dějin a teorie umění a architektury. Všechna citační práva na text jsou vyhrazena.

Filip Landa: FENOMÉN IDENTITA KRAJINY A MĚSTA

1. Prostor, čas a charakter
2. Filozofie versus topografie
2.1 Vizualizace
2.2 Symbolizace
3. Symbióza topografie a symboliky, prostoru a charakteru
4. Krajina dnes
5. Přehled literatury

Celý příspěvek →