Hlavní město Praha začne pořizovat nový metropolitní územní plán. Oproti současnému by měl být jednodušší, přehlednější, pružnější, celistvější a měl by snížit riziko korupce. V rámci zachování názvosloví ponecháme nyní stranou, že Liberec po druhé světové válce prakticky pozbyl všech atributů metropole, a uplatníme název „metropolitní plán“ i v nadpisu tohoto textu.
Archiv autora: admin
Fenomén identita krajiny a města VI
3. Symbióza topografie a symboliky, prostoru a charakteru
Umělé místo vizualizuje, doplňuje a symbolizuje způsob, jímž člověk pochopil prostředí. Teprve spojení symbolizace a vizualizace může dát člověku pravou existenciální oporu. Je potěšující, že za vzorový příklad byla v knize Genius loci vybrána Praha. „Analýza prostorové struktury a charakteru Prahy odhalila základní projevy velmi silného genia loci. Jaké významy tento duch shromažďuje? Popsali jsme již přírodní „síly“, které tvoří jeho místní základnu, a objasnili jsme, že Praha je v první řadě skutečným významovým ohniskem charakterově vymezeného regionu. Její ‚tajemnost‘ není ničím umělým, nýbrž je odrazem daného přírodního prostředí. ‚Extatická‘ interpretace tohoto prostředí však zároveň odráží dějiny země.“[1] Z uvedené citace vyplývá, že Praha je skutečně jedinečnou a vyváženou symbiózou symbolizace a vizualizace.
Fenomén identita krajiny a města V
2.2 Symbolizace
Jak jsme se již zmínili v případě Nizozemska – tam, kde jsou dané podmínky příznivé, se nejvýznamnějším prostředkem konkretizace místa stává vizualizace. Kde příroda nabízí méně, je nutno přistoupit k doplnění anebo symbolizaci.[1] Člověk potřebuje symboly reprezentující životní situace, neboť základní touhou člověka je vnímat krajinu jako významuplnou.
Fenomén identita krajiny a města IV
2.1 Vizualizace
Ve vizualizaci se projevuje vnější vztah mezi formou města a jeho obklopující krajinou. Člověk chce zpřesnit své pochopení přírody. „Aby toho dosáhl, staví to, co uviděl. Tam, kde příroda nabízí ohraničený prostor, staví uzavřené místo; kde se příroda zdá být vztažena k centru, buduje mal; kde příroda naznačuje směr, tam zřizuje cestu“[1] Vizualizace ve Valenově pojetí zhruba koresponduje s utilitaristicko-pasivní a geomorfně-odpovídající kategorií.
Fenomén identita krajiny a města III
2. Filozofie versus topografie
Z uvedeného etymologického rozboru vyplývá, že sídlo nejenže ohraničuje nebo vymezuje cosi fyzického. Sídlo je především shluk, který shromažďuje významy. Jak píše opět Norberg-Schulz: „Umělými součástmi prostředí jsou především sídla různých měřítek, od domů a usedlostí po vesnice a města, dále pak cesty, které tato sídla spojují a různé prvky, jež přírodu proměňují v ‚kulturní krajinu.‘ Jestliže se sídla organicky vážou ke svému prostředí, slouží jako ohniska, v nichž je charakter prostředí zhuštěn a vysvětlen.“[1]
Fenomén identita krajiny a města II
1. Prostor, čas a charakter
V knize Genius loci je pojem existenciálního prostoru rozčleněn do dvou komplementárních termínů „prostor“ a „charakter“. Zatímco prostor označuje trojrozměrnou organizaci prvků, které vytvářejí místo, charakter označuje celkovou atmosféru, která je nejobecnější vlastností každého místa. Důležité je pochopit, jaké psychické funkce těmto pojmům odpovídají. Prostoru odpovídá orientace, charakteru odpovídá identifikace. Významuplně bydlet – patřit nějakému místu – znamená tedy především orientovat se v prostoru a identifikovat se s jeho charakterem. Moderní společnost se soustřeďuje pouze na praktické funkce, zatímco orientace a identifikace je ponechána náhodě, není záměrně pěstována. Výsledkem je pocit odcizení. Osobní identita člověka předpokládá identitu místa. Identifikace znamená: někam patřím. Naopak orientace znamená: něco mohu udělat. Neorientovat se znamená být ztracen, což je jasný protiklad pocitu bezpečí, jímž se vyznačuje bydlení.
Fenomén identita krajiny a města I
Rozhodl jsem se postupně zde zveřejnit esej, kterou jsem napsal loni pro potřeby státnic z Dějin a teorie umění a architektury. Všechna citační práva na text jsou vyhrazena.
Filip Landa: FENOMÉN IDENTITA KRAJINY A MĚSTA
1. Prostor, čas a charakter
2. Filozofie versus topografie
2.1 Vizualizace
2.2 Symbolizace
3. Symbióza topografie a symboliky, prostoru a charakteru
4. Krajina dnes
5. Přehled literatury
Pár poznámek k radě architektů
Smysluplnost či zbytečnost nově zřízené Rady architektů města Liberec už byla probírána z mnoha úhlů pohledu, zazněly různé názory a argumenty pro i proti. Pojďme s některými názory polemizovat a rozšířit celou problematiku ještě o několik poznámek.
Význam Rady architektů v Liberci bude jistě možné posuzovat až postupem času, podle jejích doporučení a podle toho, jak s těmito doporučeními naloží představitelé města. Mezi architekty však převládá názor, že práce Rady architektů nebude generovat absolutně žádný vliv na tvář města, stejně jako jej dosud negenerovala práce dvou architektů, kteří jsou na magistrátu již několik let zaměstnáni.
Mrskút
Dneska bude mrskút,
nikdo nesmí prchnút,
přišli na vás panověě,
nalejte do džbanověě.
Co jest architektura III
Architektura je zázrak. Trvalý a opakující se zázrak. Je to tvůrčí akt – kterým se rodí tvar v celé jeho celostnosti, kterým se v celostnosti utváří bytí a svět. Důsledně myšleno je každý z nás sám za sebe prvotně architektem, protože utváří své bytí. Vývojem se tento pojem přimkl k profesi, která s takto utvářeným světem nejúže souvisí; architekt je ten, kdo spolu se mnou jako profesionál spoluutváří můj svět, spoluformuje moje bytí. Ale to je obrovská osobní i profesní odpovědnost. Ostatně ta souvislost s tvarem, utvářením, formováním – ta se stala obecně sdíleným základem užívání pojmu architekt a architektura. V různých kontextech je jím vždy označen někdo, kdo hledá tvar či cosi utváří pro ostatní – kdo hledá a navrhuje řešení.
Jiří Plos, v rozhovoru ZDE
