Ideje, které určují podstatu a život člověka, jsou v něm tajemným způsobem dány. Když odroste dětství, počnou v něm klíčit. Zmocní-li se ho mladistvé nadšení pro vše pravdivé a dobré, rozkvetou a nasadí plody. Ve vývinu, který pak prožíváme, jedná se vlastně jen o to, kolik z toho, co náš životní strom zjara na plodech nasadil, na něm zůstane.

Celý příspěvek →

Mezi mužem a ženou se stulilo dítě a spalo. Ale ve spaní se obrátilo a já jsem ve slabém světle noční lampičky spatřil jeho tvář. Ach, takovou rozkošnou tvářičku! Z této dvojice se zrodil zlatý plod.

Z téhle hromady těžkých šatů se zrodilo cosi spanilého a půvabného. Sklonil jsem se nad to hladké čelo, k těm rozkošně našpuleným rtíkům a řekl jsem si: hle, tvář hudebníka, malý Mozart, krásný příslib života! Malí princové z pohádek vypadali právě tak: čím by mohl být, kdyby byl chráněn od všeho zlého, zahrnut péčí, pozorně šlechtěn!

Vyroste-li v zahradách nová růže, jsou všichni zahradníci vzrušeni. Chrání růži, pečují o ni a dávají jí to nejlepší.

Ale o lidi se nestará žádný zahradník.

Malý Mozart bude tak jako jiní zdeformován lisovacím strojem. Mozartovou nejvznešenější radostí bude mizerná muzika v páchnoucích tančírnách.

Mozart je odsouzen.     

…Ti lidé netrpí svým osudem, myslel jsem si. Ani mne netíží útrpnost. Nemá smysl dojímat se ranou, která se znovu a znovu otvírá. Ti, které postihla, ji necítí! Ale nejde o jedince, zde je zraňován a mrzačen celý lidský rod. Nevěřím ani trochu v soucit.

Bolí mě však hledisko zahradníka.

Nezoufám nad tou bídou, té člověk koneckonců přivykne jako lenosti. Celé generace orientálců žily ve špíně a libovaly si v ní. Bolí mě však cosi, co se nedá vyléčit dobročinnou polévkovou akcí. Bolí mě cosi, co nemá nic společného s těmi hrboly a proláklinami, s tou ošklivostí.

V každém z těch lidí je totiž ubito něco z Mozarta…

Jenom když se hlíny dotkne duch, může stvořit člověka.

(Antoine de Saint-Exupery: Země lidí)