reportáž: dům Krystal po patnácti letech

Železobetonový modulový krystal vetknutý do svahu v Černošicích zvedá obytný prostor do výšky nad střechy sousední zástavby k nerušenému výhledu na údolí Berounky. Ač dům působí na první pohled extravagantně, postupem času přirozeně splynul s téměř lesním charakterem okolní zahrady.

Výhled a stromy
Z poměrně zarostlého pozemku a pod vrstvou popínavé zeleně sem tam prosvítá bílá omítka krystalického objektu, jako by zde kdysi přistálo UFO, posádka jej opustila a vesmírný koráb postupně splynul s přírodním rámcem. Nenápadné včlenění domu do bujné zahrady je skutečně překvapivé. Byly to právě vzrostlé stromy, které vymezily výsledný tvar půdorysu. „Jedním z mých požadavků na architekty bylo, aby na pozemku zachovali všechny stromy,“ vysvětluje investor svou někdejší vizi obejít se bez kácení. Podle jeho slov bylo bezprostřední okolí domu ještě nedávno zarostlejší, ale některé z jehličnanů sežral kůrovec a jeden při závanu větru dokonce na dům spadl a částečně ho poškodil, což je patrné dodnes. Naštěstí nešlo o nic vážného, strom se spíše jenom opřel o roh na styku dvou stěn a střechy.
Druhým důvodem pro nezvyklou figuru stavby byly výhledy směrem na soutok Berounky s Vltavou a na Prahu. „Panoramatický výhled do údolí, to byl základ. Když se budete dobře dívat, uvidíte komín malešické spalovny,“ ukazuje pan majitel směrem na severovýchod a dodává, že třetím důvodem byla blízkost příměstské železnice a rychlé spojení s hlavním městem.
Výběr architekta byl jednoduchý – Jána Studeného investor oslovil z toho důvodu, že se znali už dříve. Horší to bylo s výběrem vhodného pozemku, jehož intenzivní hledání zabralo dva roky. Nakonec našli jeden z posledních dostupných pozemků v černošickém svahu, který zůstal volný zřejmě pro svou obtížnou využitelnost. A to ještě netušili, že je čeká stejně obtížné hledání stavební firmy, která by si na nezvyklou realizaci troufla. Projekt se dynamicky proměňoval v průběhu výstavby, bylo potřeba reagovat na nečekané problémy i měnící se požadavky investora, jemuž některé skutečnosti došly, až když uviděl hrubou stavbu „naživo“.Původně se uvažovalo o Lignatuře, švýcarském systému dřevěných lamelových desek, ale nakonec padla volba na železobeton. Důležitou roli v návrhu sehráli statik Jan Šulcek a Antonín Postřihač, který vedl betonářské práce. Detaily se musely podřídit minimalizaci rozpočtu a řada věcí ani nebyla v projektu zanesena. „Architekt si původně představoval, že moduly pokojů budou osvětleny pouze střešními světlíky. S tím jsem nesouhlasil a vymohl si okna. Ta jsou přesto v pokojích zbytečně malá, v zimě tady honíme světlo podběrákem, mělo být obojí – okna i světlíky“, vzpomíná majitel na svůj souboj s architektem.

Obrácená pyramida
Dům roste ze země jako hřib. Z podsklepené podstavy o ploše 25 m2 se kónicky rozšiřuje do korun stromů až na 138 m2. Princip obrácené pyramidy není nový, ale modelace hmoty a dispozice určité novum přinášejí. Architekti rozložili modulovou mřížku na jednotlivé segmenty, které začali vůči sobě posouvat a následně obvodovým pláštěm spojovat.
My jsme do domu vstoupili netradičně terasou, ale běžný vchod je zakomponovaný v podnoži. Vstoupit lze i zespoda zahrady „jeskyní“, která nabízí nevšední prostorový zážitek. V kalichu nad technickým modulem suterénu se nachází vertikální vstupní hala a tzv. poslechová místnost, která však tomuto účelu aktuálně neslouží, spíše se využívá jako hostinský pokoj s vlastním hygienickým zázemím. Šikmé stěny jsou zde částečně využity jako pohovka. „Je tady také málo světla. A hlavně tu chybí komín – kdybychom sem dali krb nebo kamna, v zimě by se prostor zútulnil,“ podotýkají obyvatelé domu.
Šikmé stěny dále spolunesou konstrukci variabilní platformy obytného patra s panoramatickým výhledem na severu a zahradním molem na jihu. Z programu rodinného domu zde architekti vypreparovali tři šoupačkami oddělené boxy – ložnici, dětský pokoj a pracovnu s knihovnou. Kolem těchto pevných bodů se rozvinul otevřený, volně plynoucí prostor. V kombinaci se schodištěm jde o zvláštní mix raumplanu a planu libre.
Pan majitel vypadá spokojeně, jeho manželka jde ale s kritikou ven: „Na první pohled dům působí velký, ve skutečnosti je malý. A prostorově těžko využitelný. Nejsou tady téměř žádné úložné prostory. Všechno, co vidíte, bylo dělané dodatečně. Architekti se interiérem nezabývali a já to považuji za chybu. Kuchyně není dostatečně velká, do digestoře narážíme hlavou, protože nikdo neřešil její umístění. Nikdo se nezamyslel nad tím, že nosit prádlo ze zadní koupelny do suterénu nedává logiku, prádelní shozy přece fungovaly už za první republiky. Děti přitom vyprodukují spoustu špinavého prádla, a to zrovna nejsme typ rodiny, která by musela dětem vše přizpůsobovat. Na věci se nám práší, protože chybí uzavíratelné skříně. Interiér obsahuje spoustu slepých míst,“ vypočítává nedostatky dispozičního řešení paní domu, s níž později můžeme mj. diskutovat témata novinářské profese. Architekt Ján Studený ale ve čtrnáct let starém rozhovoru princip domu hájí: „Obecně si nemyslím, že musí být prakticky využitý každý metr čtvereční. Jde o prostor a jeho artikulaci.“ Obyvatelé jsou si na druhé straně prostorových kvalit vědomi: „Vlastně to není dům, ona je to spíše taková celoroční chata. Chata v přírodě. Cítíte se v ní dobře, ale musíte si být vědomi, že jde o minimalistické bydlení saturující základní potřeby. Myslím, že v porovnání s jinými lidmi máme málo věcí, ale stejně je nemáme kam dát.“
Na závěr návštěvy se jdeme podívat na střechu. Střešní zahrada měla být pobytová, a dokonce byla staticky dimenzovaná pro umístění bazénu. „Dokud ale byly děti malé, nechtěl jsem je na střechu pouštět. Nedávno se nám podařilo odkoupit vedlejší pozemek, čímž se nám rozrostla zahrada a není potřeba venkovní prostor rozšiřovat. Na střeše se tedy do budoucna pravděpodobně nic nezmění,“ zmiňuje majitel svou investici do sousední zahrady, kde někdy v budoucnu možná postaví další dům.

Kvalita architektury = kvalita života?
Při výstavbě obyvatelé domu zažili všelijaké situace: „Jednou architekt přišel na kontrolní den a zjistil, že balkon je jinak, než má být. Stavební firma to musela předělávat. Původní parta dělníků raději utekla s tím, že na tak složité stavbě už pracovat nebude, museli tedy sehnat jinou,“ vzpomíná investor a doplňuje: „Vtipná historka se odehrála při kolaudaci. Před domem stál pán ze stavebního úřadu, držel plány vzhůru nohama a pořád si stěžoval, že to nějak nesedí. Výkresy jsme mu nakonec otočili a už bylo jasno.“
Přístup stavebního úřadu byl jinak bezproblémový a zcela pragmatický, s povolením stavby neotálel. Pouze se muselo formálně vyřešit parkování na pozemku. „Celá ulice se nedávno rekonstruovala, kromě téhle nejrozbitější a propadlé části, takže na pozemek nezajíždím a parkuji normálně na ulici, garáž nepotřebuji,“ říká k tomu majitel.
Zajímavé je, že o stavbě mluví jako o docela normálním domě, jako by si ani nepřipouštěl, že jeho bydlení je v mnohém výjimečné. „Mým cílem nebyla experimentální stavba. Přišel jsem zkrátka se zadáním obydlí pro čtyřčlennou rodinu s výhledem do údolí a architekti vymysleli, jakým způsobem ho dostat nad stromy a střechu souseda.“ Na otázku, jak se tedy jeho rodině v domě bydlí, odpovídá pragmaticky: „No, neodstěhovali jsme se.“ Po chvilce přemýšlení pokračuje: „Spíš než samotný dům je pro nás důležitější lokalita, možnost dojíždění do Prahy, zahrada a už několikrát zmiňovaný výhled.“ Jeho žena přitakává: „Je to spíš o lidech: můžete žít ve starém panelákovém bytě a být spokojený, protože bydlíte s někým, s kým chcete svůj životní prostor sdílet. Kvalita bydlení je v důsledku otázkou vztahů v domácnosti a otevřenosti vůči dobrým vztahům se sousedy. Život v krásném baráku vás sám o sobě šťastným neudělá.“

Psáno pro časopis ERA21 #04/2022 Rodinné domy dnes