Recenze pro ERA21 #05/2023

Expat je zvláštní slovo, které jsem – přiznám se – neznal, dokud pražské Centrum architektury a městského plánování (CAMP) nezačalo pořádat přednášky českých architektů a architektek působících už nějaký čas v zahraničí. Výraz vzniklý zkrácením anglického „expatriate“ označuje člověka žijícího v jiné zemi, než se narodil. Přednáškový cyklus, který začal na podzim 2018 a běžel téměř čtyři roky, se začátkem roku 2023 přetavil do knížky v editorství spisovatele a scenáristy Eugena Lišky a propagátora architektury Adama Gebriana, jenž byl garantem výběru přednášejících a většinu „expatských“ večerů také moderoval.

Rozhovor Filipa Landy se Svatoplukem Sládečkem

Málokterý český architekt dokáže tak originálně reagovat na zadání a místní kontext jako Svatopluk Sládeček. Jeho „figurky“, domy atypických tvarů a charakterů, jsou pro zasvěcené publikum dobře známé včetně svérázných přezdívek, kterými disponují. Kromě konceptu figurkativní architektury jsme s ním též hovořili o inspiraci modernismem, o architektuře jako jedné z podstatných oblastí kultury a o hledání původu radosti, kterou některé stavby bezděky působí. Ihned po pořízení rozhovoru jsme se vydali na vlastní oči přesvědčit, jak tyto aspekty zohledňuje jedna z jeho prvních realizací, vila na Barbořině v Kroměříži.

Protože v publikovaném článku budějovického kulturního revue Milk & Honey (č. 48) došlo k redakčním úpravám, které jsem neautorizoval, a které zásadním způsobem deformují význam mého textu, zveřejňuji zde jeho původní verzi.

Před dvěma lety jsme v architektonickém časopise ERA21 zpracovali téma „Architektura péče“ [1]. Navazovalo na „Architekturu zdraví“, která zase byla reakcí na pandemii covid-19. Věnovali jsme se typologii pečovatelských domů, domovů pro seniory nebo komunitních center. Vrcholem tohoto tématu jsou dva připravované velmi kvalitní projekty dětských hospiců – Domu pro Julii v Brně od ateliéru Čtyřstěn a hospice podpořeného Nadací rodiny Vlčkových v pražských Košířích od studia Petr Hájek architekti.

Když mě lidé z Milk & Honey oslovili k sepsání článku o péči, asi se očekávalo, že se budu věnovat právě takovým domům. Pak mě ale napadlo celé téma převrátit a zkusit se podívat nikoli na to, jak architektura dokáže pečovat, ale na to, jak my dokážeme pečovat o architekturu, potažmo o veřejný prostor. Tyto otázky ale fundamentálně souvisí s oborem, který má slovo péče přímo ve svém názvu – totiž s památkovou péčí. I toto téma jsme podrobně zpracovali v časopise ERA21, a to již před devíti lety v čísle s podtitulem Hmota a čas. [2]

Rozhovor Filipa Landy s Petrem Hájkem

Petr Hájek patří k architektům, kteří ve své tvorbě berou zvukovou složku velmi vážně. Už od prvních realizací v rámci studia HŠH architekti se zaměřoval na akustiku, které dokonce dokáže podřídit základní myšlenku a celkový koncept stavby. Jeho zájem o zvuk a hudbu vyvrcholil ve chvíli, kdy stanul na pódiu s významnými interprety a dirigenty jako spoluautor experimentální hudební kompozice. Hovořili jsme s ním o komponované architektuře a urbanismu, o aktuálních projektech jeho ateliéru i o specifických zadáních pro jeho studenty.

Zanedlouho uplyne neuvěřitelných devatenáct let od chvíle, kdy se časopis ERA21 zabýval tématem vztahu architektury a zvuku poprvé. Vyšel tehdy ve spolupráci s architektem a hudebníkem Ivanem Palackým, který se stal vůbec prvním kurátorem čísla, a ustanovil tak pozici přizvaných odborníků, jejichž zkušenosti a profesní rozhled u většiny publikovaných témat využíváme.

Je mezi druhou a třetí hodinou ranní, spolu s ostatními studenty Fakulty umění a architektury TU v Liberci z posledních sil dokončuji semestrální projekt. Zničehonic se rozlétnou dveře ateliéru a do nich vchází „Docent“, v podpaží několik knih, typickým způsobem se uchechtne a štráduje si to přes počítačovou učebnu zpátky do knihovny.

reportáž: dům Krystal po patnácti letech

Železobetonový modulový krystal vetknutý do svahu v Černošicích zvedá obytný prostor do výšky nad střechy sousední zástavby k nerušenému výhledu na údolí Berounky. Ač dům působí na první pohled extravagantně, postupem času přirozeně splynul s téměř lesním charakterem okolní zahrady.

reportáž: vila Hermína po čtrnácti letech

Koncept založený na překopírování úhlu okolního terénu do stejně zešikmených ploch interiéru stavby je dodnes jedinečným experimentem. Automaticky se vkrádá otázka, jak se žije v domě, kde šikminy zaujímají téměř dvě třetiny veškeré podlahové plochy.

Rozhovor Filipa Landy s Arminem a Alexanderem Pedevillovými

Studio Pedevilla Architects, založené v roce 2005 sourozenci Arminem a Alexanderem Pedevillovými v Brunecku, se postupně úspěšně etablovalo v mezinárodním měřítku a získalo řadu významných architektonických cen. V rozhovoru s oběma bratry jsme se pokusili proniknout do způsobu jejich tvorby a také do kulturního a historického kontextu Jižního Tyrolska, díky němuž se kvalita tamní architektury i řemeslného zpracování staveb drží na velmi vysoké úrovni.

Začínám psát editorial a opět – pokolikáté už? – se mi k tématu vynořují osobní vzpomínky. Před jedenácti lety jsem s partou budoucích architektů vyrazil pěšky ze Salcburku na bienále architektury do Benátek. Byl jsem tehdy plný síly a zdolávání alpských hřebenů mi nedělalo problémy. Jde-li člověk pěšky, má spoustu času prožít jednotlivá místa do hloubky a všímat si věcí, které by při rychlejším pohybu nepostřehl. Co to jen bylo, co ve mně – kromě mocného měřítka horských scenerií a vysoké úrovně tamní stavební kultury – zanechalo svůj otisk?