Odpočatý se probouzím, políbím manželku, čistím si zuby a snídám – aspoň některé rituály zůstávají neměnné. I když mi za pár dní bude sto let, mám díky dostupné stomatologické péči stále svoje zuby. Není se čemu divit, průměrná délka života roste geometrickou řadou. Základem jsou kvalitní potraviny, zdravé životní prostředí, vyspělá medicína a genetické inženýrství.
V posledních týdnech jsme mohli sledovat kauzu odvolání ředitelů Národní galerie Praha (NG) Jiřího Fajta a Muzea umění Olomouc (MUO) Michala Soukupa, která nakonec vyvrcholila rezignací ministra kultury Antonína Staňka. Oficiálně zveřejněné důvody, které si vynutily okamžité odvolání obou ředitelů těsně před Velikonocemi – ještě před uzavřením účelově působících auditů – nejsou moc přesvědčivé.
Co je to hranice? „Především ne víc a ne míň než skutečná či myšlená linie, jíž se dvě věci od sebe odlišují,“ píše přední rakouský myslitel Konrad P. Liessmann.¹ Hranice je podle něj předpokladem, abychom mohli vůbec něco vnímat a poznávat. Kdyby bylo vše nerozlišené, nebylo by ani nic k identifikování. Hranice nám tak umožňuje orientovat se ve světě. V obecném slova smyslu je hranice důležitá, protože se na ní vždy střetávají dva rozdílné vlivy, které se můžou navzájem obohacovat. Díky pozitivnímu napětí mezi nimi tak mohou na periferii vznikat inovace a podněty, které nemají šanci uchytit se v centru.
Na posledním Otevřeném think tanku architektů (OTTA) organizovaným ČKA na téma Architektura a společenské vědy mimo jiné zaznělo, že jedním z problémů dnešních architektů je nedostatečná znalost teorie a související literatury. Mnohdy jim prý chybí širší společenský základ a schopnost správně užívat jazyk, což nelze neustále omlouvat výlučností architektonické profese.
Na athénské agoře symbolizovala demokratický střed kruhová stavba Tholos, v níž bylo Prytaneum, tj. sídlo senátorů athénské rady. Ve dne v noci bylo v Prytaneu přítomno aspoň sedmnáct senátorů, aby mohli reagovat na jakoukoli naléhavou potřebu veřejného zájmu. Od 6. století př. n. l. se Tholos stává politickým středem evropského města. Středová pozice politického dění umožnila přístup všem rovnocenným občanům. Možnost rovnoprávnosti, symbolizovaná centrálním náměstím a veřejnou rozpravou, do sebe pojala nejrůznější zájmy pomocí nenásilného přesvědčování. Právně viděno, obecní střed nepatří nikomu privátně, ale všem společně. Nápisy „jsem hranice agory“ na Areopagu oddělovaly veřejný prostor od soukromých pozemků a tvořily hranici, za kterou nesměli vstoupit občané zbavení politických práv. Historie klasického Řecka a republikánského Říma se přitom shoduje v jednom: zanikne-li obecní funkce středu, privátní zájmy vytvoří despocii jednotlivce nad prostorem polis, jenž tím ztratí schopnost symbolizace společné věci (res publica).
Ačkoli jsme se na Prahu původně nechtěli zaměřovat, odvolání ředitele Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) Petra Hlaváčka dne 20. září tohoto roku a následný odchod téměř celého týmu připravujícího metropolitní plán (MPP) daly vzniknout situaci, kterou v čísle o roli městského architekta nelze ignorovat.
V Litoměřicích proběhla veřejná ideová urbanisticko-architektonická soutěž Revitalizace území bývalých kasáren Armády ČR v rámci projektu o Cenu Petra Parléře 2014. Porota ve složení Ing. arch. Milan Košař (předseda), doc. Ing. arch. Jan Mužík, prof. Ing. arch. Bohumil Kováč, PhD., Ing. Petr Velička a Mgr. Karel Krejza rozhodla o vítězi a nasměrovala tak budoucí rozvoj této významné městské lokality o rozloze 27 hektarů. Nezodpovědnost poroty je do nebe volající.
„Veškerá výstavba v Praze se bude od příštího týdne řídit pouze obecnými stavebními předpisy. Platnost těch stávajících totiž od úterý pozastaví ministerstvo pro místní rozvoj. A to proto, že pražští radní odmítli v termínu upravit jejich sporné části. Jaké dopady to na město bude mít, se ale představitelé města přou. Jisté je jediné – Pražské stavební předpisy budou muset v co nejkratším možném čase předělat.“
Tolik tisková zpráva ČRo. Co se vlastně stalo?
Východisko: Větší účast lidí na procesu plánování města ještě neznamená vznik lepšího prostředí pro jejich život.
Praxe: Je vždy těžké najít míru zapojení veřejnosti do procesu městského plánování. Územní plán je politikum, plné rozmanitých aktérů a sítě jejich vztahů. Vyžaduje holistický pohled, kterého obyvatelé nejsou schopni – buď vlivem nedostatečné erudice, nebo v horším případě vlivem svých sobeckých, individuálních či partikulárních zájmů. Politici a architekti by se měli obyvatel ptát, jak chtějí žít. O tom – co, kam a jak umístit – by ovšem měli rozhodovat odborníci. Obyvatelé by neměli zastupovat roli architektů a projektovat své město. Architekti by ale naopak neměli sklouznout k sociálně-inženýrským tendencím.
Pod zástěrkou demokracie se často setkávám s argumentem, který obhajuje např. velké obchodní plochy v centru města: „lidé to chtějí, vycházíme vstříc poptávce.“ Pokud většina obyvatel tvrdí, že jí vyhovuje obří shopping mall v centru města, nemusí to nutně znamenat objektivní realitu. Může to také znamenat, že bylo kladeno málo otázek, nebo že dotazy byly špatně položeny, že se nepátralo po skutečných důvodech předchozí nespokojenosti, a že se nehledalo nejlepší možné řešení.
Existuje rozdíl mezi tím, co lidé skutečně chtějí a co si myslí, že chtějí. Poptávku po kvalitnější a větší nákupní příležitosti v centru města lze totiž uspokojit různými způsoby. A shopping mall je možná způsob nejméně vhodný. Stejní obyvatelé, kteří jsou s nynější možností nákupu v centru města spokojeni, budou nadávat na vzrůstající dopravní zátěž tamtéž. Ovšem nenapadne je přičítat onen dopravní kolaps právě vybudovanému shopping mallu.
Navíc řada lidí neměla příležitost setkat se (např. v zahraničí) s jinými řešeními podobných situací, většina obyvatel není zvyklá na vyšší standard. Netuší, že lze něco udělat lépe a třeba i levněji. Proto může být s výsledkem relativně spokojena, zatímco odborníci si mohou rvát vlasy nad promarněnou příležitostí.
Závěr: Samozřejmě musí platit, že lidé mají právo vybrat si dobrého architekta, kterému důvěřují. Dobrý architekt/urbanista by měl být schopen poskytnout adekvátní odpověď na to, co, kam a jak umístit, aby došlo k naplnění přání obyvatel po ideálním městském životě. Špatný (nebo zkorumpovaný) architekt bez holistického pohledu naplánuje špatné město (které může být výhodné pouze po ekonomické stránce pro malou skupinu investorů).
Obecně sdílená představa o městě by měla vznikat již ve fázi zadání – například tak, že ideový koncept plánu vzejde z řádné architektonické soutěže a později se stane součástí zadávací studie, která bude samotnému územnímu plánu předcházet.
Východisko: Onticky nejbližší je ontologicky nejvzdálenější (podle M. Heideggera).
Praxe: Při popisu prostředí není problém operovat s legislativně uchopenými pojmy jako „funkce“, „hygiena“, „norma“, „regulace“, dokonce není problém kvantitativně definovat různé hustoty sídelní struktury, koeficienty zastavěnosti, podlažních ploch, poměru ploch zeleně apod. Problém nastává při používání pojmů jako je „obytnost“, „krása“, „městskost“… Všichni si pod těmito slovy něco představíme, považujeme je za automatické, ale stěží je umíme popsat, pokud vůbec. To, co je onticky nejbližší a známé, je ontologicky nejvzdálenější a nepoznané. A přitom chceme-li pochopit podstatu architektury, měli bychom se naučit s těmito pojmy zacházet.
Nemá cenu bavit se o městě jako o systému. Kvalitu a identitu nelze definovat za pomoci exaktních pojmů. Exaktní vyjádření prostoru slouží k orientaci, nikoliv k popisu charakteru, který je nositelem identity.
Obývání není bydlení. Dům není stroj na bydlení, jak se nám snažil namluvit Le Corbusier. Vlastnit dům ještě neznamená mít domov.
Krása není estetika. Ke smyslovému poznání musí přistoupit intelekt. Krásu místa vytvářejí i jiné aspekty než vlastní architektonické projevy. Bylo by prvoplánové představovat si, že gró místa spočívá v jeho designu. Návrat ke kráse neznamená návrat k historizujícím postupům. Návrat ke kráse spočívá v porozumění konkrétním místům v širším prostorovém i sociálním kontextu. Dílo je krásné pravě tehdy když je pravdivé. Neobnovíme-li sami v sobě krásu městského života, nepojmenujeme-li pravdivě potřeby, které mohou krásu nových úprav iniciovat, skončíme u pouhé estetizace, která je jen formální a tím neživotná.
Závěr: S legislativními novelami by měl vznikat i nový, neustále precizovaný slovník. Mluvme více o „prožitku“ než o „užitku“.
