Jestliže se socanům něco díky „nechutným“ billboardům povedlo, pak to bylo probuzení diskuze nad formou zákona o církevních restitucích. Zásadní otázka zní: co všichni navrhovatelé lepších řešení (a zdá se, že skutečně existují lepší řešení) dělali během oněch 22 let, kdy se o odluce státu a církve jednalo?

Už v únoru 2012 napsal V. Umlauf toto:

Zásadní námitky proti zákonem schválenému typu restituce jsou následující:

•  majetek nebude vynášet jednak vinou jeho špatného stavu (zpustlá pole, vytěžené lesy, zanedbané budovy atd.) a jednak vinou nekompetentnosti církevních hierarchů a jimi jmenovaných správců;
• už nyní je jasné, že výnosy ani v ideálním stavu nepokryjí současné potřeby diecézí, zejména platy zaměstnanců, sociální charitu a údržbu kulturních památek;
• přes 70% české veřejnosti chápe nový zákon jako formu skryté loupeže ve stylu českého tunelování; morální kredit církví jako celku dostane zásadní ránu v klíčové oblasti hodnot;
• v případě kladného působení zákona spadne na bedra kněží odpovědnost, které ve své většině nebudou schopni kvalifikovaně dostát; skutečným povoláním duchovních osob je totiž služba lidem, nikoliv majetku;
• v případě negativního vlivu zákona přijde církev o získaný majetek, protože jej koupí či rozkradou vlivné lobbistické a mafiánské skupiny; tím církev završí svou morální prohru na další generace.

Mnohem lepší bylo uzavřít dohodu na způsob francouzského „vyrovnání“ (nebo tehdy spíše „vyvlastnění“) církví z roku 1905, v níž se stát zaváže vlastnit a spravovat kulturní památky a církev si bude sama financovat vlastní provoz. Každý soudný a vzdělaný občan ví, že náboženské a kulturní dědictví země je naše „společná věc“ (res publica). Zato je zcela individuální rozhodnutí každého občana, v jaké církvi se chce lidsky a občansky realizovat a jakou církev chce ze svých prostředků podporovat. A je na věřících, aby činem i slovem trpělivě přesvědčovali veřejnost, že církevní instituce společného zájmu (školy, charity, starobince, nemocnice, hospice, mateřské školky atd.) mají být otevřeně a legálně spolufinancovány i z veřejných peněz, protože slouží zásadním způsobem celé společnosti. A často slouží mnohem lépe a efektivněji než příslušné státní instituce. Viz příklady ze všech západoevropských zemí, hlavně z těch, kde věřící tvoří menšinu populace.

(http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/reportaze/cirkevni-restituce/kapitola_1.html)

Dne 14. 8. vydala skupina křesťanů různých církví prohlášení, z něhož si kus ocitujme:

Naprostá většina majetku, o který se jedná, patřila římskokatolické církvi a byla získána za zcela jiné historické situace, kdy církev takříkajíc splývala s celkem společnosti a plnila zcela jiné úlohy, které dnes z velké části zastává stát nebo neziskové organizace. Majetkovým narovnáním podle současného návrhu by se římskokatolická církev dostala do pozice jednoho z nejsilnějších ekonomických subjektů v České republice. Její podnikání by probíhalo v privilegovaném prostředí ve smyslu současného znění zákona 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Všechny církve by se staly korporacemi, soukromými společnostmi, pohybujícími se v tržním prostředí a vedenými logikou zisku, a vystavily by tak své vlastní poslání neúměrnému riziku, což odporuje jejich vlastnímu a nezaměnitelnému poslání.

Současný návrh zákona počítá s tím, že se římskokatolická církev vzdává přibližně dvaceti procent finančního odškodnění ve prospěch menších církví. To podle nás nestačí. Je potřeba mít rovněž respekt a úctu ke stále rozhodnější většině našich spoluobčanů, kteří se k žádnému křesťanskému vyznání nehlásí. Schválení navrhovaného zákona bez širšího konsenzu výrazně prohloubí příkop mezi křesťanskými občany a ostatní veřejností, pro nás křesťany a občany této země to bude zahanbením. Církve sice budou mít majetky, ale lidé k církvím nenáležející se k nim otočí zády.

Chystaná úplná odluka státu a církví je navíc součástí již probíhajícího procesu, v němž se politická reprezentace postupně zbavuje odpovědnosti za sociální služby a za péči o kulturní památky a přenáší tuto odpovědnost na bedra církví. Bude státu sloužit jako alibi, aby již na tyto činnosti nemusel přispívat. Jsme přesvědčeni, že provozní a mzdové náklady církví mají být postupně financovány z příspěvků členů církví a sympatizantů, ať už přímo či prostřednictvím daňového systému. Naopak v péči o sociální sféru a kulturní památky by měla být finanční účast státu posilována, neboť se jedná o obecné statky, obecné kulturní a duchovní dědictví.

(http://www.denikreferendum.cz/clanek/13730-krestane-proti-zakonu-o-cirkevnim-majetku)

Vlastně nic nového pod sluncem. Ale vypadá to rozumně. Otázka tedy zní, proč je návrh zákona takový, jaký je. Pod tímto článkem vítám diskuzi.