reportáž: vila Hermína po čtrnácti letech

Koncept založený na překopírování úhlu okolního terénu do stejně zešikmených ploch interiéru stavby je dodnes jedinečným experimentem. Automaticky se vkrádá otázka, jak se žije v domě, kde šikminy zaujímají téměř dvě třetiny veškeré podlahové plochy.

Rozhovor Filipa Landy s Arminem a Alexanderem Pedevillovými

Studio Pedevilla Architects, založené v roce 2005 sourozenci Arminem a Alexanderem Pedevillovými v Brunecku, se postupně úspěšně etablovalo v mezinárodním měřítku a získalo řadu významných architektonických cen. V rozhovoru s oběma bratry jsme se pokusili proniknout do způsobu jejich tvorby a také do kulturního a historického kontextu Jižního Tyrolska, díky němuž se kvalita tamní architektury i řemeslného zpracování staveb drží na velmi vysoké úrovni.

Začínám psát editorial a opět – pokolikáté už? – se mi k tématu vynořují osobní vzpomínky. Před jedenácti lety jsem s partou budoucích architektů vyrazil pěšky ze Salcburku na bienále architektury do Benátek. Byl jsem tehdy plný síly a zdolávání alpských hřebenů mi nedělalo problémy. Jde-li člověk pěšky, má spoustu času prožít jednotlivá místa do hloubky a všímat si věcí, které by při rychlejším pohybu nepostřehl. Co to jen bylo, co ve mně – kromě mocného měřítka horských scenerií a vysoké úrovně tamní stavební kultury – zanechalo svůj otisk? 

Duše chataře

Fenomén druhého bydlení – neboli v Česku tolik oblíbené chataření a chalupaření – mi byl až donedávna poměrně vzdálený. V dětství naše rodina žádnou chatu ani chalupu nevlastnila, ponechám-li stranou polorozpadlou boudu na nářadí na zahradě pár kilometrů od mého rodného města. Prázdninové pobyty suplovala babička ze zapadlé vísky uprostřed lesů Českého středohoří a bratranci přijíždějící vždy na několik letních týdnů z Moravy.

Rozhovor Filipa Landy s Radkou Vernerovou, Tomášem Págem a Milanem Jojou

Jednou z nejtragičtějších událostí, která se může přihodit rodičům, je ztráta jejich milovaného dítěte. O dětské smrti se nehovoří snadno, přitom rodiny s vážně nemocnými dětmi často potřebují pomoc, která je v Česku nedostatečná. Změnit se to pokouší projekt dětského hospice Dům pro Julii v Brně. Hovořili jsme s jeho ředitelkou Radkou Vernerovou a autory návrhu z ateliéru Čtyřstěn. 

Recenze novostavby kostela bl. Marie Restituty v Brně-Lesné

Jakoby symbolicky nad Čertovou roklí, nedaleko konečné zastávky šaliny č. 9, se tyčí zvláštní věž s písmeny alfabety FOS/ZOE ve tvaru kříže. V překladu z řečtiny odkazuje sousloví SVĚTLO/ŽIVOT na olověný křížek z 9. století, který stál u cyrilometodějských počátků křesťanství na našem území. Hned vedle zpoza stromů vykoukne duhový kruh pásového okna s nahodilou hrou světélkujících odrazů na betonovém korpusu věže.

Rozhovor Filipa Landy a Hany Lesákové s Lenkou Holcnerovou a Marcem Maiem

S lisabonskou architektkou českého původu a pražským architektem portugalského původu se pokusíme poodhalit krásnou a tajemnou portugalskou architekturu. Připomeneme přírodní a politické dějinné události a jejich současný dopad, navštívíme školy v Portu i v Lisabonu a jejich nejvýraznější osobnosti a nakonec se zamyslíme nad úlohou architektury a postavením profese ve společnosti.

Rozhovor Filipa Landy s Josefem Smutným

Památkově chráněný areál bývalého pivovaru v podkrkonošské obci Rudník začíná ožívat díky poměrně ambiciózním plánům architekta Josefa Smutného. Jeho ateliér ilex design plní roli investora, architekta a správce areálu zároveň. Navazuje na jiné příklady architektů, kteří se rozhodli vložit své finance i energii do záchrany průmyslového dědictví, ať už jde o Pavla a Janu Prouzovy v případě pivovaru v Lobči, anebo Patrika a Andreu Hoffmanovy v případě areálu bývalých šroubáren v Libčicích nad Vltavou. V rozhovoru s Josefem Smutným jsme se ptali na jeho motivace a vize, ale například i na negativní zkušenosti s výkonem orgánů památkové péče a s tím spojenými možnostmi financování záchrany a obnovy zchátralého pivovaru.

Rozhovor Filipa Landy s Veronikou Rút Fullerovou

Na začátku byla úspěšná diplomová práce na téma Grafický design ve veřejném prostoru, jejíž součástí byla také mapa vizuálního smogu (viz ERA21 #03/2018). Ani po pěti letech toto téma grafičku Veroniku Rút Fullerovou neopustilo. Věnuje se osvětě, stála u zrodu několika manuálů, spolupracuje s městy i firmami a poskytuje jim konzultace v oblasti vizuální komunikace. V rozhovoru pro ERA21 objasňuje, jak může vizuální identita ovlivnit úspěšnost firmy, jaké dopady na naši psychiku může mít estetická úroveň prostředí, v němž se pohybujeme, a co dělat pro zlepšení současného stavu veřejného prostoru.

Typickým zástupcem veřejného sektoru, ve kterém probíhá společensky významná stavební činnost, jsou vysoké školy. Když jsme před sedmi lety uspořádali anketu, kde jsme se ptali zástupců vybraných univerzit na názor na architektonické soutěže, setkali jsme se převážně s negativním postojem zdůvodněným finanční a časově-organizační náročností soutěží a (domnělým) rozporem soutěžního řádu ČKA s tehdy platným zákonem o veřejných zakázkách. V té době akademické instituce soutěže až na výjimky nevypisovaly. V posledních letech se situace částečně změnila, některé školy soutěže o návrh zorganizovaly, ale rozpaky nad jejich účelností leckde zůstaly.

Celý příspěvek →